Novinář, politik, bývalý bankéř, euroskeptik, hlasitý kritik hysterie okolo globální změny klimatu, krom toho ještě spisovatel a význačný popularizátor vědy, ti vše je britský autor Matt Ridley (nar. 1958). Po slavné Červené královně (Mladá fronta, 1999; Portál, 2007; Argo a Dokořán, 2017), Původu ctnosti (Portál, 2000), Genomu (Portál, 2001) a Racionálním optimistovi (Argo a Dokořán, 2013) se k českému čtenáři dostává překlad jeho zatím poslední knihy, jež nese název Evoluce všeho: Jak malé změny přetvářejí svět (The Evolution of Everything: How New Ideas Emerge, 2015) a která je tak trochu dalším evolučním krokem Ridleyho dosavadní literární tvorby.

Evoluce všude kolem

Když autor v názvu knihy nadnáší, že tentokrát to bude rovnou o evoluci „všeho“, rozhodně nejde o nemístné přehánění či nadsázku. Většina lidí si dnes v souvislosti s evolucí představí historický, postupný vývoj živé přírody, nejčastěji prostřednictvím obligátního přirozeného výběru, geniálně jednoduchého principu navrženého už před více než 150 lety Charlesem Darwinem a Alfredem Russelem Wallacem. Nesmíme však zapomínat, že oněch evolučních principů a procesů je podstatně víc a celé to není zase tak jednoduché, jak upozorňuje třeba Jaroslav Flegr ve své učebnici Evoluční biologie (Academia, 2005, 2009, 2018). Ten mimo jiné podotýká, že evoluce týkající se živých organismů je jen zvláštním typem evoluce, „evolucí biologickou“, která se však v mnoha ohledech liší od evoluce systémů neživých. Existuje ale mnoho podobností, a právě to nás přivádí k tématu Ridleyho nejnovější knihy, která chce ukázat, že evoluce je všude kolem a evoluční hledisko nám může poskytnout mocný nástroj i pro objasnění mnoha oblastí kultury v nejširším slova smyslu. A rozhodně nemíní vytvářet nějaké analogie s biologickou evolucí, ba naopak: tu s upozorněním na výrok Richarda Webba (a zjevným odkazem na Einsteina) navrhuje označovat „speciální teorie evoluce“, protože se podle něj jedná pouze o součást „obecné teorie evoluce“.

A co je podstatou? Ridleyho pálí především fakt, že podle toho, co se učíme ve škole a co nám říkají politici či historici, vzniká dojem, jako by se různé změny ve společnosti děly shora – to politici rozhodují o směřování země, bez skvělých vynálezců bychom nikdy neměli kolo či spalovací motor a bez zásahů centrálních bank by se ekonomika okamžitě zhroutila nebo přinejmenším zdaleka tak dobře nešlapala. Podle autora se to však celé má obráceně. Všechny tyto změny se nedějí shora, „božskými“ zásahy vyvolených, nýbrž naopak zespodu, postupným, pomalým vývojem, který tak jako biologická evoluce slepě prohledává všelijaké cestičky bez vidiny nějakého vzdáleného cíle a stejně jako ona nestaví na zelené louce, nýbrž vychází z historicky naakumulované zkušenosti. A podobně to platí i v případě „přežívání“ jednotlivých kroků, nebo chcete-li mezičlánků (ať už jde o myšlenku, nebo mravní zákon) – přežijí pouze ty, jež jsou nejživotaschopnější a nejlépe přizpůsobené aktuálně panujícím podmínkám. Samotné uskutečnění (například nějakého stěžejného vynálezu) je svým způsobem nevyhnutelné a ten, komu za ně pak připisujeme zásluhu, je jen tím prvním, kdo uchopil něco, co už beztak takříkajíc viselo ve vzduchu. Že Ridley vidí evoluci opravdu všude, dokazuje už jen seznam kapitol: Evoluce vesmíru, morálky, života, genů, kultury, ekonomiky, technologií, mysli, osobnosti, vzdělávání, populace, rolí vůdců, vlády, náboženství peněz, internetu a budoucnosti.

Technologie i populace

První kapitoly jsou v zásadě představením evolučního principu, historie evolučního uvažování, dějin evolučního pohledu na živou přírodu i kritikou kreacionismu, potažmo inteligentního designu (poněkud překvapí autorův nelíčený údiv nad skutečností, že evoluční pohledy na svět lze vypátrat již v antickém Řecku – například u Lucretia, jehož citáty každou kapitolu uvádějí). Od těchto nutných základů se Ridley již odpichuje k pátrání po evoluci mimo živou přírodu. Prvními zastaveními jsou kupříkladu jazyk (jehož vývoj přirovnává k evoluci genů), umění, manželství a jiné „projevy kultury, [které] se pravidelným a ze zpětného pohledu předvídatelným způsobem mění, podobu těchto změn ale nikdo dopředu nepředvídal, natož aby je řídil. Všechny procházejí evolucí.“ Velmi zajímavá je i kapitola věnovaná evoluci technologií, jejíž obsah byl již naznačen v úvodu. Ridley zde ukazuje, že žádný objev – teorie, vynález či přelomová technologie – nespadl z čistého nebe, ale vždy se nějak vynořoval z aktuálního stavu poznání. Klasickým příkladem je téměř simultánní objev teorie přirozeného výběru Darwinem a Wallacem, patent na telefon podaný v týž den Alexanderem Grahamem Bellem a Elishou Grayem, a dodat můžeme i jeden příklad, který se nás trochu týká, a sice vynalezení hromosvodu Benjaminem Franklinem a Prokopem Divišem. Z toho autor vyvozuje zajímavé důsledky, například výrazný nesouhlas s existencí patentů, zákonů na ochranu autorských práv, ba dokonce i Nobelových cen, jež považuje za nespravedlivé.

Evoluční principy vnímá Matt Ridley také kupříkladu ve vývoji osobnosti a zastává názor, že rodiče mají na vývoj dítěte jen minimální vliv (působení shora) na rozdíl od vrstevníků, respektive prostředí či společnosti, v níž se dospívající jedinec pohybuje a kde si „hledá“ místo v hierarchii: „Osobnost dětí se ze své většiny utváří zevnitř.“ Velký význam evolučního pohledu spatřuje i v našem nahlížení na samotné lidstvo. V jedenácté kapitole Evoluce populace rozebírá zejména naše četné snahy o shora prováděnou regulaci lidského rodu či „vznešené“ úvahy o jeho zušlechťování, což posléze vedlo k eugenice, smrti šesti milionů lidí v koncentračních táborech či nuceným sterilizacím „méněcenných“, jež v USA pokračovaly až do sedmdesátých let minulého století. V souvislosti s tím zmiňuje též neustálé panické obavy kvůli přelidňování planety, kterému je třeba za každou cenu zabránit (shora), třeba i drastickými prostředky. Jenže jak Ridley na mnoha příkladech ukazuje, i zde už zaúřadovala evoluce, například v podobě vývoje modernějších způsobů zemědělství i obecného trendu klesající porodnosti, a jasně se ukazuje, že žádné zásahy shora potřeba nejsou.

Bůh jménem CO2

Jako ateista se Ridley přirozeně vyžívá v kapitole věnované evoluci náboženství, v níž ukazuje náš přirozený (a v dávné minulosti nepochybně evolučně prospěšný) sklon objasňovat náhodné či „nevysvětlitelné“ události jejich připisováním vyšší síle. Tento sklon se však zdaleka neprojevuje pouze vytvářením různých božstev, ale také tendencí se nekriticky upínat k pověrám a mýtům všeho druhu. Tím nejaktuálnějším je podle něj v tomto ohledu slepá víra v globální oteplování, která nese mnoho náboženských rysů (jedna jediná pravda, a kdo se jí vzepře, je kacíř, popírač apod.). Přestože má Ridley v lecčems pravdu a na globální změnu klimatu je skutečně potřeba pohlížet skeptickým okem, jeho podání je natolik přitažené za vlasy, zesměšňující, arogantní a v důsledku nic neřešící, že v tomto případě autor spíše působí, jako by se sám snažil urputně obhajovat vlastní víru, a v čtenáři vyvolá přesně opačný dojem, než by si zjevně přál. Ostatně podobně na tom byl i bývalý prezident Václav Klaus se svou Modrou, nikoli zelenou planetou (Dokořán, 2009). Dodejme, že mnohem lépe se s tímto poprali například Bjørn Lomborg ve Skeptickém ekologovi (Dokořán a Liberální institut, 2006), William F. Ruddiman ve svazku Pluhy, nemoci a ropa (Academia, 2011) či románovou formou s trochou tuctové akce i Michael Crichton v knize Říše strachu (Knižní klub, 2006).

Jak je patrné už z obsahu, hned několik kapitol se tím či oním způsobem dotýká ekonomie a ekonomiky, což není vzhledem k autorovým aktivitám nijak nepřekvapivé (bývalý předseda představenstva banky Northern Rock, spolupracovník týdeníku The Economist a podobně). Avšak ekonomická témata se proplétají v podstatě celým svazkem a je z nich víc než nápadný autorův libertariánský světonázor, který mimo jiné spočívá v minimalizaci role státu, úřadů a jiných autorit (nepřirozené, „kreacionistické“ řízení shora). Navrhuje klást maximální důraz na svobodu jednotlivce a v co nejvíce ohledech nechat pracovat neviditelnou ruku trhu (zdravé působení zdola), ať už jde o evoluci školství (soukromé je většinou lepší a méně zkostnatělé než státní), vědu (soukromý výzkum pracuje efektivněji a má lepší výsledky než veřejný) či peníze – ty jsou přirozeným výsledkem lidské interakce a směny, jak Ridley dokládá na četných příkladech, a kdykoli se je někdo snaží regulovat, skončí to špatné. Z toho vyplývá i autorovo velké nadšení pro nikým nekontrolované kryptoměny a v důsledku i obecně pro internet jakožto platformu, která tomuto vývoji zdola v mnoha ohledech značně napomáhá.

Světonázor

Celkově je Ridleyho pohled na věc velmi osvěžující, třebaže jistě není zdaleka první, kdo se rozhodl podívat na vývoj různých neživých systémů evoluční optikou a nejedná se ani o věc posledních pár desetiletí. Však už krátce po vydání Původu druhů aplikoval evoluční rámec na náboženství, ale i jiné kulturními fenomény Darwinův přítel a soused, přírodovědec, politik a bankéř John Lubbock. Ještě o krok dál šel fyzik a chemik William Crookes, který koncem 19. století vypracoval evoluční teorii původu chemických prvků.

Každopádně uvedené příklady jsou pouze malá ukázka toho, kde a jak Matt Ridley aplikuje evoluci při vysvětlování různých skutečností. Třebaže má v mnoha ohledech bezpochyby pravdu (ba někdy bude mít čtenář pocit, že konstatuje naprosté banality) a svá tvrzení dokládá skutečně neobyčejným množstvím příkladů a argumentů, v některých případech – třeba role státu ve financování vědy, školství a zdravotnictví či současný rostoucí důraz na ochranu životního prostředí i za cenu menších ekonomických ztrát v krátkodobém horizontu – se často pohybuje na poněkud tenkém ledě. Uváděné argumenty tudíž působí spíše jako urputné snahy o podporu svého světonázoru než nezaujatý pohled na věc, čemuž ještě přispívá kapku domýšlivý ráz, když se dostane na některá ožehavější témata. Proto se občas zdá, že autor až záměrně přehání smýšlení oponentů a nebojuje ani tak se skutečnými problémy jako spíš s podsunutými argumenty (straw man), což je něco, co moc dobře známe třeba i z naší politické scény (ve Sněmovně lordů musela být s Ridleym nepochybně zábava).

I přes určité výtky se však jedná o knihu velmi zdařilou. Krom samotného poselství, jež bude bezesporu podnětné i pro ty čtenáře, kteří s Ridleyho světonázorem jinak třeba příliš nesouznějí, potěší Evoluce všeho tradičně vybroušeným stylem i precizním zpracováním vskutku značného množství námětů, které se vždy postupně sbíhají k jednomu bodu: nechme pracovat evoluci, evoluci v onom obecném smyslu, a nesnažme se zbytečně zasahovat do přirozeně fungujícího systému, laissez-faire, laissez-passer.