Nakladatelství Malvern představuje v knize Sever Jih Západ Východ. Dáma u vodotrysku méně známou tvář spisovatele Karla Schulze, jehož jméno je spojováno především s historickým románem Kámen a bolest z let 1942–1943, který vypráví o italském renesančním sochaři Michelangelovi Buonarrotim. Kniha seznamuje čtenáře s texty pocházejícími z doby, kdy byl Karel Schulz ovlivněn avantgardním uměním: souborem povídek a básní Sever Jih Západ Východ z roku 1923 a prózou Dáma u vodotrysku z roku 1926.

Tomáš Vučka, který texty k vydání připravil, shrnuje v rozsáhlém doslovu Schulzův život a podrobně se věnuje poetistickému období autorovy tvorby. V první polovině 20. let působil na Schulze především vliv proletářského umění a poetismu. Jako člen uměleckého svazu Devětsil se Schulz řadil k předním poetistickým prozaikům, ale psal i básně (do prvního Revolučního sborníku Devětsil, vydaného roku 1922, přispěl jedním prozaickým textem a jednou básní). Schulzovy vztahy s Devětsilem byly v těch několika letech, kdy byl jeho členem, velmi intenzivní, ale ne bezproblémové: k největší a konečné roztržce došlo ve chvíli, kdy jej Vladislav Vančura obvinil z toho, že při psaní povídky Hughesův ústav se až příliš těsně inspiroval R. L. Stevensonem. Schulzovo avantgardní období skončilo nejen vyloučením z Devětsilu v roce 1926, ale i následkem autorovy konverze ke katolicismu, k níž došlo ve stejném roce.

První část publikace – soubor povídek a básní Sever Jih Západ Východ – tvoří pestrý soubor textů, na nichž je patrné, že vznikaly v rané fázi poetismu (kniha vyšla poprvé v roce 1923, ale až o rok později uveřejnil Karel Teige v brněnském časopise Host do domu první ucelený náčrt poetismu), kdy byla základní poetistická východiska teprve postupně formulována. Autor střídá epické básně a krátké lyrické povídky s rozsáhlejšími a dějově ukotvenějšími prozaickými útvary. V souladu s požadavky proletářské literatury, z níž poetismus vzešel, akcentuje sociální a revoluční tematiku a vyzdvihuje zázračnost obyčejných věcí (to je případ prózy Poznání či básně Večerní píseň), ale současně se nechává strhnout nadšením z exotiky, cestování, dalekých krajů a také techniky a civilizace – a to už jsou výsostné vody poetismu. Schulzovy básně připomenou grafickou a jazykovou hravost raných básní Jaroslava Seiferta (Jazz nad mořem), ale i tesknou melancholii, do níž jsou laděny poetistické básně Vítězslava Nezvala (Vteřiny, Dobrodružství šesti námořníků). Prozaické texty zase čerpají z okouzlení lidovými příběhy a lidovou literaturou, která se v okruhu poetistických prozaiků těšila oblibě především u Vladislava Vančury (O majáku, mrtvém hlídači a nevěrné ženě), ale projevuje se v nich i vliv dobových literárních tendencí, jež zdaleka nezasáhly jen poetismus – například sbližování literatury a žurnalistiky, které se odrazilo ve fejetonistickém stylu povídky Láska v elektrické zdviži.

V lyrizované próze Dáma u vodotrysku se Schulz pokusil o syntézu těchto postupů a o jejich uplatnění v rozsáhlejším prozaickém útvaru. Fascinace životem, láskou, hudbou, ale i smrtí, tajemstvím a smutkem tu určují příběh hlavního hrdiny Petra, který trochu tanečním, trochu opilým krokem prochází jednotlivými navzájem jen slabě propojenými kapitolami, v nichž potkává, na čas ztrácí a pak znovu nalézá svou lásku Evu. Již téměř surrealistická obraznost a asociativnost se projevují nejen ve spojování nesouvisejících jevů a motivů, kterým vznikají snové, ale přesto v realitě zakotvené básnické obrazy, jež nelze číst bez zachvění („Jízdní lístek. Útržek filmového plakátu. Planeta v černém prádelníku. Sklenění vojáci pokrývali střepinami svět. Anadyomené koktejlů byly jejich milenkami. Z kapes utonulých námořníků vypadly hodinky do chaluh a dno oceánů bylo pokryto fotografiemi.“), ale i v celkové stavbě prózy, která má velmi oslabený děj a je spíš sledem fantasmagorických výjevů plných pierotů, kolombín a veršů horečně křičených do hvězdné noci. Výrazným rysem Schulzovy prózy je patos, upomínající na Vančurovy prózy z poloviny dvacátých let: „Tovární zeď. Starosta již dlouho ležel u ní jako mrtvý. Ti, kteří mají život na dlani, jdouce zítra ráno do práce, naleznou zde jeho mlčenlivý hrob s kamennými čtverci chodníku a jen motýl lehkým kolébáním křídel zjistí neporušitelnost tohoto kousku země. Hořáky nárožních luceren měly horečku. Zelená hvězda v tangovém kroku kráčela po černém nebi. Zavřel oči, aby ji neviděl. Zemře, učiniv zadost osudu i novinářským zprávám. Nedýchal již takřka.“ Text si ještě zachovává poetistickou lehkost, ale skrze postavu astronoma, jenž zemře, aniž by našel jméno pro nově objevenou hvězdu, se do něj vkrádá hořký smutek, ne nepodobný smutku Nezvalova Akrobata padajícího z lana.

Možná by se i Schulzova tvorba vyvíjela směrem k revizi a popření poetistických východisek, jako tomu bylo u Nezvala, nebýt tak radikálního a náhlého odstřižení od avantgardy, ke kterému po Schulzově konverzi došlo. Přestože vrchol Schulzovy tvorby jednoznačně představuje román Kámen a bolest, je dobře, že se čtenář může seznámit i s autorovými texty z 20. let. Koncentrují v sobě totiž v čisté a rané podobě poetistické postupy, jež se později rozvinuly, nabyly dokonalosti či byly modifikovány v textech autorů, kteří se této linie nezřekli – nebo alespoň ne tak bezvýhradně, jako to udělal Schulz.