Leo Tuor vydal svoji knižní prvotinu bezmála před čtvrtstoletím. Je jedním z desetitisícové hrstky, která mluví surselvským rétorománským dialektem. Je jedním jediným, kdo v tomto jazyce píše netušeně prosté, a přitom mimořádně působivé prózy. Tiché melancholické zpěvy o neúprosné přírodě a lásce. Nehledá nové příběhy; hledá jazyk, kterým by zaznamenal příběh prastarý, tolikrát odžitý, krutý a nelítostný.

Dnes třiapadesátiletý otec tří dětí žije s rodinou v odlehlém alpském údolí Val Sumvitg v kantonu Graubünden na jihovýchodě Švýcarska, kde vyrůstal, kde strávil v létě devět roků jako pastýř koz a ovcí v horách a nato zasvětil několik podzimů lovu a myslivosti. Ve své tvorbě tyto nevšední zkušenosti přetavil v pravé literární skvosty.

Debutoval na prahu třicítky. Útlá próza, či spíše svazek básní v próze, s názvem Giacumbert Nau vyšla rétorománsky roku 1988, v německém překladu pak v roce 1994. Následovaly knihy Onna Maria Tumera (2002) a Settembrini (2006), které dnes můžeme číst jako „surselvskou trilogii“, jež tvoří páteř Tuorova literárního díla.

V době vydání autorovy prvotiny o osamělém hrdém pastýři, který žije vysoko v horách obklopen stády koz a ovcí, věrnou fenkou Diabolou a toulavou kočkou, v knize rezonoval i jistý politický apel. Kantonální vláda v osmdesátých letech dokonce přes doporučení své kulturní komise odmítla vydání knihy finančně podpořit. Je z ní cítit protest a vzdor, který vedl mladého muže k odchodu do hor, k dobrovolné izolaci. Giacumbert se vysmívá faráři, který žehná pastvinám nebezpečných hor z pohodlného parkoviště, za celý život nevyžene z paměti vzpomínku na školní hodiny náboženství, nenávidí „lid“, který jde slepě a tupě za píšťalkou politiků.

Po letech z tohoto „pastýřského románu“ zbaveného idyly vyprchala politická aktuálnost, dílo však obstálo v čase díky svým literárním kvalitám. Několikrát bylo zhudebněno a dočkalo se i jevištního ztvárnění, vyšlo v německém, italském a francouzském překladu a loni na jaře v bilingvním rétorománsko-německém vydání.

Nepřehlédnutelná je suverenita, s jakou Tuor pracuje s klíčovými motivy zvoleného žánru – divoká příroda a společenský pokrok, sedláci připoutaní ke svému majetku a „svobodní“ pastýři, hrdá umíněnost jít si svou vlastní cestou, osamělost, neúprosná příroda a láska. Mezi tím ale leží propast, kterou autor nesceluje, naopak – rozevírá ji jako archetypální prostor pro tajemství, které nebude nikdy odhaleno. Čím přesnější a podrobnější je v několika detailech, tím víc poutá čtenářskou pozornost k tomu, co lze jen tušit mezi řádky. Promlouvá magie jmen, melodie a rytmus řeči, který nás strhává jako silný proud, důvěrně i naléhavě působí adresný dialog se čtenářem: „Přicházíš ke mně, ptáš se mě, kdo je Giacumbert. Kdo to. Giacumbert říkej prostě muži Gaglinery.“

Giacumbert Nau je třicátník, který miluje přírodu, naslouchá jí a dohaduje se s ní. Pozoruje ji a reflektuje. Je to rebel a samorost, žijící v hlubinách své minulosti. Ztrácí se v nich. Z mlhy na Greině, horské náhorní plošině, kde se stará o svěřená stáda, se mu vynořují temné stíny a vzpomínky, ve kterých bloudí. Příběh se rýsuje fragmentárně, v náznacích: Farář ve vsi se oběsí na své štole. Beran se z nešťastné lásky odloučí od stáda a zaplatí za to životem. Giacumbert touží po své milence Albertině, která má pleť jak temný šafrán, voní solí světa – a provdá se za jiného.

Příběh je nezaměnitelně spjat s dějištěm, se vznešenou alpskou přírodou, krásnou a drsnou. Burácejí tu hromy a nebe křižují blesky. Dějovou linku co chvíli zastírají husté mlhy, jindy se objeví nečekaný paprsek světla, který ozáří chmurný výjev, než se zase spustí hustý déšť. Šumí tu bystřiny, málokdy do těchto výšek vkročí lidé.

V těchto „poznámkách o životě Giacumberta Nau“, jak zní podtitul, čteme znepokojivé svědectví o životě a naší společnosti. Kolik je tu místa pro bolest a ztrátu, jak velká je touha po věčnosti! Vyprávění příběhu je jednou z cest, jak životu propůjčit nesmrtelnost.