Habent sua fata libelli – knihy mají svoje osudy – říkalo se už v době antiky. Platí to samozřejmě o všech knihách, málokterá má ovšem tak spletitou historii jako bible. Proto vznikají nejen díla popisující historii jejího vzniku i působení (česky vyšla Historie Bible: Od ústní tradice do současnosti od Karen Armstrongové), ale dokonce i taková, která líčí osudy jen jedné její konkrétní rukopisné verze (a to pouze její starší části, tedy bez Nového Zákona). To je právě případ knihy Aleppský kodex. Skutečný příběh posedlosti, víry a honby za posvátnou knihou od novináře Mattiho Friedmanna. Onen rukopis, který autor (a nejen on) označuje za „nejdokonalejší exemplář“ židovské bible, vznikl asi v desátém století našeho letopočtu, po dobytí Jeruzaléma se dostal do rukou křižáků, ale byl zpátky vykoupen Židy, a od čtrnáctého století byl přechováván ve starobylé synagoze syrského města Aleppa. V listopadu 1947, den po historickém hlasování Spojených národů, které umožnilo vznik izraelského státu, byla synagoga během pogromu vypálena a kodex se pak za pohnutých okolností dostal do Izraele, kde je dosud. Aleppští Židé, kterým kodex patřil, se o něj přitom soudili se státem Izrael, ale neúspěšně. Hlavním Friedmannovým zjištěním ovšem je to, že právě v odborné instituci, která měla drahocenný rukopis po převezení ze Sýrie střežit, paradoxně došlo (v důsledku nevhodného uskladnění) nejen k jeho poškození, ale dokonce i ke ztrátě podstatné části textu. Autor v knize ukazuje, jak se úloha kodexu během staletí postupně transformovala: už v Aleppu se postupně proměňoval „ze zdroje vědomostí určených ke zdokonalení člověka v posvátný předmět“, aby byl ve dvacátém století – alespoň v očích těch, kteří obchodovali s jeho ztracenými či ukradenými stránkami – redukován na pouhé „peníze“.

Autor v souvislosti s rukopisem píše nejen o známé úctě Židů k psaným (posvátným) textům, ale v jistém smyslu mu události kolem knihy slouží jako jistý průřez židovskou historií za posledních tisíc let, a zvláště pak ve dvacátém století. Polemizuje mimo jiné s celkem obecně přijímanou představou předmoderního islámského světa jako ráje náboženské tolerance (podle Friedmanna Židé zůstávali zajatci vrtochů nevypočitatelných panovníků). Přesvědčivě popisuje, jak obrovskou daň museli Židé žijící v arabských státech platit za to, že proti vůli Arabů vznikl samostatný židovský stát, i když třeba Židé z Aleppa podle autora příliš velký zájem o přestěhování do nového státu nejevili. Socialistické zřízení a chudoba státu by jim totiž „znemožňovaly věnovat se tomu, co uměli nejlépe – podnikání“; v Izraeli pak byli na oplátku tito Židé často nahlíženi jako primitivní Orientálci. Autor věnuje mnoho pozornosti postavě druhého izraelského prezidenta Jicchaka Ben Cviho (1884 - 1963), který měl podle něj na podivných osudech knihy po jejím vyvezení z Aleppa nemalý podíl – i když jde ovšem o postavu v Izraeli známou a uznávanou (jeho portrét se dá najít i na jedné z izraelských bankovek), u nás tomu tak není, takže autorovy pokusy o jeho demystifikaci vyznívají v českém kontextu trochu naprázdno. V nakladatelské anotaci se o knize dozvídáme, že je výsledkem „detektivního pátrání“ a že v ní autor poodkrývá „historii zvláštního soudního sporu, dvou loupeží a jedné vraždy“. Ovšem na klasickou detektivku je v knize zločinů trochu málo, ani ona zmiňovaná smrt obchodníka se starými rukopisy nebyla jako jasná vražda prokázána, ani není jisté, že souvisela opravdu s Aleppským kodexem. To, že stát Izrael památku tak velkého významu pro celý národ v podstatě „znárodnil“, je možná sporné, ale asi bych to neoznačil za krádež, jak činí Friedmann. A co se týká onoho „skandálního odhalení“ o podivných praktikách židovských vědců, kterým byl rukopis svěřen do opatrování, mně zas tak skandální nepřijde; už naši předci přece znali přísloví o kozlovi, který se stal zahradníkem. Ekův knihovník Jorge, který místo aby knihy poskytoval ostatním, je před lidmi střeží a nakonec ničí, je sice fiktivní postavou z románu Jméno růže, ale má nepochybně i mnoho reálných protějšků.

V závěru knihy autor podle mne s přílišným patosem konstatuje: „Byla ukradena kniha, která zavrhuje krádež; ukraden byl list s přikázáním Nepokradeš i části, v nichž se přikazuje nevydat křivé svědectví, netoužit po majetku bližního svého i nezabíjet. Všechna tato přikázání byla porušena“. Podle něj knihu, „jež přežila tisíc let bouřlivé historie, zradili v naší době lidé, kteří ji měli ochraňovat. Stala se obětí pudů, které měla zmírnit, pohltily ji bytosti, jež měla spasit“. Tak už to ale na světě chodí, a příklad osudů tohoto rukopisu je jen jedním z mnoha. Navíc podle mne autor trochu přehání: „pohlcení“ samozřejmě neznamená ztrátu textu židovské bible jako takové, ta se dochovala i v četných jiných (i starších) verzích. Příběh aleppského rukopisu podle mne především dokazuje, že biblické poselství o tom, že člověk je tvor hříšný, pokoušený a podléhající, schopný vztahovat se i v těch nejhorších podmínkách k transcendentnu, ale zároveň znesvěcovat i ty nejposvátnější věci, je prostě stále platné...