V poslední době se mi zdá, že se rozmáhá móda tlustých knih. Leckdy bývají plné žvástů, banalit a opakování, které by v předpočítačových dobách autor buď v takovém množství prostě fyzicky nedokázal vychrlit, nebo by mu je redaktor vyškrtal. Někdy však má spisovatel hodně co říct a tloušťka se pro něho i pro čtenáře stává výzvou. Autor do díla hodně vloží a pak jako by čtenáři říkal: tady ti nabízím něco, k čemu budeš potřebovat trpělivost, představivost, inteligenci, toleranci, ale odměnou ti pak bude dobrodružství ducha a potěšení. K tomu ovšem musí kniha držet pohromadě, vytvářet vlastní svět s fungujícími vztahy a logikou, třeba absurdní, surreálnou či bůhvíjakou, ale soudržnou. Tam pak lze čtenáře tak vtáhnout, že bez námahy zhltne sebetlustší dílo. Hříchem, který se neodpouští, je nesoudržnost fiktivního světa, jeho nevěrohodnost, šablonovitost postav, kýčovitost, případně také nepůvodnost. A špatná práce s jazykem.

To mě napadalo při četbě české verze románu Nekropolis, který je údajně překládán do 15 jazyků a r. 2009 získal cenu „Druhý břeh“. Tato cena však nemá velkou prestiž ani tradici (existuje od r. 2005) a je povahy komerční, neboť ji udílí nadnárodní nakladatelství Norma; obnáší sto tisíc dolarů, vydání knihy a velkou propagaci. Autor románu Kolumbijec Santiago Gamboa (nar. 1965) se prosadil v 90. letech jako vycházející hvězda tzv. postboomu latinskoamerické literatury. V češtině byl poprvé představen rozhlasově a časopisecky jako autor povídky Takových věcí je v životě plno z generační hispánské sbírky s výmluvným názvem McOndo (1996), vymezující proti vyčpělému magickému realismu novou generaci městských, globálních a popkulturních autorů s často detektivními až thrillerovými náměty z velkoměstských ulic plných násilí a drog. Gamboova povídka měla nápad, spád, napětí a pointu. Na úspěch povídky navázalo r. 2004 české vydání černého románu Santiaga Gamboy Prohrávat se musí umět a sám autor jej přijel představit na pražský Svět knihy. V díle odehrávajícím se v Kolumbii ležel hlavní důraz na vykreslení tamější společnosti zmítané korupcí a násilím a svým způsobem ilustrovala tehdy hojně přetřásanou literární tezi o tom, že Latinoameričani jsou věční „prohrávači“, ale se svými prohrami dokážou žít. Román Nekropolis, který právě vydalo nakladatelství Host v překladu Aleše Hurdálka, je tedy už třetí Gamboův text v češtině, se čtyřmi sty šestnácti hustě popsanými stranami nejrozsáhlejší, ale kvalitou nejslabší.

Gamboa se tu dopouští snad všech prohřešků zabíjejících věrohodnost, je nepůvodní, kýčovitý, v líčení postav sklouzává do klišé. Pár dobrých nápadů rozmělňuje a zanáší plevelem, často úplně zbytečně dovysvětluje a nedává žádný prostor čtenářově inteligenci či imaginaci. Situace, které neumí vyřešit, nechává náhodě, která hraje v románu neodpustitelně velkou roli (náhodou zůstanou v pokoji s mrtvolou otevřené dveře, náhodou mrtvolu nikdo nehlídá, narkomafiáni náhodou nechají notebook se všemi kompromitujícími údaji v šuplíku kuchyňského stolu…). Obrazy jsou buď banální, nebo tak originální, že jen v údivu kroutíme hlavou: „Nerv lásky se jim přetrhl a jejich srdce byla jako baseballové rukavice, které do jejich těl vstřikují špinavou krev.“ Ještě jsem neviděla, že by baseballová rukavice cokoli kamkoli vstřikovala – tady i jinde k nechtěnému komickému efektu ovšem přispívá i nekvalitní překlad. V boji s jazykem v Nekropoli zhusta prohrává jak autor, tak ještě víc překladatel, dopouštějící se školáckých chyb.

Na české záložce se praví, že „v románu se snoubí autorova představivost s tím nejlepším z Roberta Bolaña“. Mně se spíš zdá, že buď Gamboa, nebo nakladatel se chce svézt na vlně Bolañovy popularity, jež se ve světě naplno rozzuřila roku 2008 a postupně se dostává i k nám. Mnohé pasáže totiž působí jako humpolácky neohrabané imitace Bolañových ironických jemnůstek. Bolaña a stránky jeho románu 2666 připomene hned nápad, na němž stojí Nekropolis – kongres životopisců, kteří si ve válečném Jeruzalémě vyprávějí příběhy jako v jakési moderní verzi Dekameronu. Ovšem jejich historky nemají hrabalovské kouzlo odposlechnutého ani bolañovskou zdánlivou normálnost s děsem bublajícím pod povrchem, jsou to podivné nepravděpodobné galimatyáše či varianty známých příběhů. Občas probleskne nápad s ucházejícím provedením, ale všude něco dře. To něco je jazyk, nedůsledný, rozkolísaný, užvaněný.

Na kongresu vystupují bizarní podivíni. Hned na začátku líčí svůj život José Maturana, dítě ulice neurčitého latinskoamerického původu, alkoholik, násilník a narkoman, který v kriminále najde Boha (nechá se zmanipulovat svérázným spasitelem) a se svým zachráncem založí „Ministerstvo milosrdenství“, sektu vytahující z bahna ulice nejubožejší trosky; kromě kázání o Bohu svalnatého potetovaného spasitele, doprovázeného laserovými efekty a popovou muzikou, sekta samozřejmě i hromadí peníze a pořádá sexuální orgie. José Maturana na kongresu vypráví o svém přerodu z kriminálníka v apoštola nové církve a v citlivého čtenáře poezie, posléze navíc i spisovatele. Možná by se tomu dalo uvěřit, kdyby to někdo uměl vyprávět skutečným jazykem ulice s opravdovým prožitkem. Nebo by se to dalo vytěžit ironicky. Anebo komicky. Ale vyprávění Josého Maturany není ani ryba, ani rak, nýbrž laciný guláš bez hlavy a paty, snůška klišé a rádoby kriminálnického slangu, bez varování špikovaného výrazy jak od univerzitního profesora či litaniemi barokně rozmáchlého, postapokalyptického, přebujelého karibského spisovatele. Čemuž nasazuje český překlad korunu, když se jazyk ulice snaží vytvořit zejména tím, že před všechna slova začínající na o přidá v-. Maturana tak svého guru oslovuje „votče“, „vopět“ si kupuje „vovoce“ a mluví tak, že se to prostě česky nedá číst. Ale co číst, hlavně takhle nikdo nikdy nemluví! A věrohodnost Maturanových i ostatních historek je zhruba stejná jako věrohodnost jazyka. Šlehá se, šňupe se, hulí a chlastá o sto péro (půlkilový balíček kokainu, crack a spousta alkoholu pro tři na jednu noc!!!), ale pak se řekne dost, po letech huntování stačí pár dnů očisty a silná vůle a hned je na světě krásný nový úspěšný člověk, který do sebe klidně občas narve, co se do něj vejde, ale nijak mu to neškodí. Samé happy endy, feťačka na scestí se pílí a láskou k oboru vypracuje na inteligentní, oduševnělou a sečtělou pornohvězdu, věrnou družku prvního muže, jenž ji defloroval. V jejím příběhu se asi Gamboa nejvíc pokoušel o humor, ale jako v jiných pasážích četba vzbuzuje spíš pocit trapnosti nebo vyvolává úvahy, jestli si náhodou autor nedělá ze čtenářů nehoráznou srandu.

Klišé je i přesvědčení, že když Dekameron, tak lechtivost. Postavy s nepřirozenou ochotou při prvním setkání vysypou své nejintimnější zážitky, sex je všudypřítomný, ale většinou uměle naroubovaný, v dané situaci absurdní. Možná za tím stojí záměrná autorova snaha o grotesknost (ta záměrnost by tam ale měla být stylisticky patrná), třeba se mu to naopak zdá normální a přitažlivé. Každopádně je děsivé, jak Gamboa v tomto románu předvádí ženské postavy – nemají vůbec mozek, nanejvýš intuici, a jednají, jako by myslely, slušně řečeno, výhradně vaginou. To by patřilo k věci u pornohvězdy vyprávějící svůj životní příběh, ale proč se tu stejně chovají všechny ženy? Třeba islandská novinářka, samozřejmě modrooká a naplňující jižanské mýty o tom, jaké sexuální přebornice jsou ženy ze severu, které se tak rády procházejí nahé a bez zábran sex komentují i provozují. Má napsat článek o kongresu, místo toho se v Jeruzalémě zamiluje do ženatého muže jak v nejhorší červené knihovně a kvůli sexu s ním zůstane v Izraeli. Kdyby o tom aspoň nefilozofovala! (Filozofuje vaginou.) Všechny ženy vystupující v knize jako by vypadly z nějaké latinskoamerické telenovely a nejraději ze všeho a ve všech situacích mužům nabízejí, případně rovnou bez vyzvání provádějí felaci. Ale možná jsem nepochopila nějakou jemnou ironii…

Těch věcí jsem nepochopila víc. Marně si třeba lámu hlavu, proč je jedním z příběhů Dumasův Monte Christo přenesený do současné Kolumbie. (Vypravěč to v závěru pro jistotu vysvětlí, kdyby to náhodou někdo sám nepoznal.) Co tím chtěl říct jiného, než že v Kolumbii řádí narkomafie a vládne korupce? Otřepaná pravda a ještě otřepanější forma. Působí trochu jako slohové cvičení v páté obecné – převeďte Monte Christa do dnešní doby, děj zachovejte, jen změňte jména a nejnutnější kulisy. Zrádný přítel a žena zůstávají, i podzemní chodba ve vězení (ve venkovském sídle narkomafie), i umírající kněz, místo jehož mrtvoly se dá hrdina vhodit v pytli do řeky, ba dokonce i mapa a pohádkový poklad… A hrdina má hned hromadu peněz, jako tady mají ostatně pořád všichni, a osnuje pomstu a pěkně to zrádcům i narkomafii natře. Pro telenovelu možná dobré, ale do románu, který si hraje na literaturu, zatraceně málo. Navíc do románu, kde se jako postava jednou mihne i sám Roberto Bolaño, což pokládám za drzost. Myslím, že kdyby mohl nebožtík Bolaño tuto knihu komentovat, poradil by kolegovi, co řekl jakémusi literárnímu adeptovi: „Žij nebo umři, ale nebuď trapnej!“