Spisovatel Vratislav Maňák se narodil roku 1988 ve Stříbře a literární tvorbě se začal věnovat již na gymnáziu. Vystudoval žurnalistiku na UK, kde se nyní věnuje mediálním studiím. Bloguje pro ČT 24. Maňák, který zatím uveřejňoval své povídky například v časopisech Host či Tvar, se nyní představuje svou první knihou nazvanou Šaty z igelitu – a ukazuje se ve velmi dobrém světle.

Debut Vratislava Maňáka obsahuje třináct příběhů vzájemně propojených tématem samoty, kterou autor zobrazuje v rozličných polohách. Nebudu prozrazovat témata jednotlivých povídek ani jiné podrobnosti – k Šatům z igelitu se totiž opravdu vyplatí přistupovat bez „předsudků“. Pokud si tuto knihu chcete plně vychutnat, spokojte se raději s tvrzením, že stojí za to věnovat jí pozornost, a raději tuto recenzi dále nečtěte.

Jestliže však přeci jen pokračujete, vězte, že do sbírky není radno se pouštět, pokud hledáte knihu čistě pro pobavení – díky některým povídkám možná ztratíte poslední zbytky pozitivního pohledu na svět (Řev závojnatky, Šaty z igelitu). Nejedná se sice o žádné surové texty, jejichž čtení může mnohdy až fyzicky bolet (jak se může stát třeba při čtení Chucka Palahniuka), ale pod kůži se přesto dostanou.

Povídky jako by se odehrávaly v neurčitu. Šaty vyrobené z igelitu evokují představu něčeho, co je, ale zároveň není. A právě na této hranici příběhy balancují – mají většinou pomalý rytmus a žádají si čtenáře celého. Maňákovi se vesměs pomocí krátkých vět a bližší časové neurčenosti daří vystavět místy až snovou atmosféru. Texty jsou velmi kompaktní, každé slovo je důležité (ačkoli nehraje tak zásadní roli jako například u Jana Balabána), lexikum poetické. Maňák se může pyšnit velkým citem pro slovo, neomezuje se na výrazy z centra slovní zásoby, ale vydává se mnohdy až na její okraj, aby nalezl správné a padnoucí pojmenování.

Jednotlivé příběhy jsou vyprávěny er-formovým či ich-formovým vypravěčem (ten první převažuje a je to tak dobře, jelikož autorovi, zdá se, více sedí) a ukazují události z perspektivy jednoho hrdiny. Takováto vyprávěcí strategie může čtenáře ponoukat k domýšlení nevyřčeného, ke zkoumání možných pohnutek a názorů ostatních postav. V případě Šatů z igelitu vybízí k přemítání spíš vyřčené než nevyřčené, ačkoliv je patrné, že příběhy kopírují pouze povrch událostí, pod nímž se toho nalézá ještě mnoho. Děj však strhává veškerou pozornost sám na sebe a čtenáře jen tak ze svých spárů nepustí. Pointy některých příběhů jsou velmi nečekané (Řezbář), jiné lze naopak snadno předvídat (Zdálo se mu, že ho koušou labutě).

Všechny povídky nedosahují stejných kvalit, nicméně žádná není výrazně špatná. K těm méně povedeným patří poslední příběh Hic sunt leontes, který nepřináší mnoho nového a působí trochu jako z kampaně na podporu čtenářské gramotnosti – ale mnohého může potěšit (nebo naopak zklamat), kolik aluzí se mu podařilo odhalit. Pravda je, že text lze vnímat jako jakýsi epilog poskytující návod, jak se vyvarovat samoty. Vrchol sbírky pak představuje vyprávění o dvou sestrách (Mámení prvního valčíku), v němž se Maňák přiblížil poetice absurdního dramatu.

Ač je místy patrné, že se jedná o dílo „nevypsaného“ autora, celkový dojem ze Šatů z igelitu je pozitivní, jedná se o povedený debut. Pokud bude Maňák v budoucnu tuto svou nastavenou laťku pouze překonávat, máme se jako čtenáři na co těšit. Knihu lze doporučit zejména těm, kteří rádi hořekují nad tristním stavem mladé české literatury. Budete překvapeni.