Učiňme zprvu zadost spravedlnosti: knihy Jamese Twininga bývají zařazovány nejen na regálech knihkupectví, ale i v povrchním literárním kontextu do jedné řady s Danem Brownem, což si nezaslouží z mnoha důvodů, jen snad z toho ano, pomůže-li to k jejich lepší propagaci u čtenářů. Zasloužily by si to.

Twiningova série prozatím čtyř románů s hlavním hrdinou Tomem Kirkem, napraveným zlodějem uměleckých předmětů, se podobně jako Brownovy nejslavnější knihy odehrává v Evropě. Jenže zatímco pro bestsellerového Američana je Evropa bezmála stejně mytická jako starověký Egypt, což ho svádí dílem k směšným fabulačním absurditám, dílem k didaktičnosti turistického průvodce, Twining ji má ošlapanou a prostudovanou, protože zde žije. Zde se vzdělával, na rozdíl od zámořského kolegy více studoval, než učil, a i to je na jeho knihách znát. Zjevně si zamiloval kriminálně-špionážní literaturu a také filmy 60. a 70. let, pro něž byla právě Evropa živnou půdou, až dostaly označení „eurocrime“. Měly esprit, vedle propracovaných zápletek, svižného tempa, nečekaných zvratů se nevyhýbaly ani humoru a také relativizaci dobra a zla, protože grázlíci z jejich stránek (či filmových políček) byli mnohdy sympatičtější než ti, kdož střežili právo a pořádek. Zloděj obrazů Kirk tak v něčem připomíná Charterisova Svatého, v něčem zase Creaseyho Barona. A i když tyto i další postavy uměly ohromit parádně husarskými kousky – například dostat se do Buckinghamského paláce a půjčit si odtamtud korunovační klenoty, potřebné pro nějakou dalekosáhlejší neplechu, a pak je zase vrátit – jejich dobrodružství se nesla v zásadě stále jen v realistickém, představitelném a uvěřitelném rozměru. V jejich rukou neležel osud lidstva, velmocenská rovnováha, budoucnost toho či onoho náboženství. Ne, šlo tam zcela bezbožně jen o peníze, o kšeft, o dobré bydlo, tedy jistě i o životy v ohrožení a hrstku těch už vyhaslých, ale nic apokalyptického.

Právě tohle je na řadě Twiningových knih a na jejím nejnovějším přírůstku, který pokračuje v kvalitativně vzestupném trendu, to nejsympatičtější a zároveň to, co ji nejvíc distancuje od megalomansky světovládných Brownových románů. Ty nás oslovují proto, že jim chceme věřit. Twiningovým knihám věřit můžeme. A to i přesto, že některé aktéry známe i z Brownových knih. Protože Ženevský podvod se navzdory názvu odehrává z největší části v Římě, nelze nenarazit na chapadla církve – a autor thrilleru, který by v posledním desetiletí tento motiv pominul, by byl nejspíš zbaven svéprávnosti. Podobně vděčná je v italských reáliích i mafie a také politika. A zdánlivě se schyluje k ještě horšímu zvěrstvu, protože do zahušťujícího se děje záhy zasáhne i jakási „tajná společnost“. Zaděláno na trochu páchnoucí brownovštinu – a přece s rozdílem.

Autor se důsledně snaží o to, aby zápletka nedovolila přerůst realistický rámec. I majitelům a správcům tajných archivů, na které v knize narazíme, jde zcela prozaicky – a tím pádem, jelikož nás ušetří spiklenecké paranoie, i sympaticky – jen o zisk, o peníze. Jde o černý obchod s uměleckými předměty, který se nakonec vyloupne zpoza mnoha  vrstev románu, nejednou šalebných, o miliardové částky, pro které stojí za to vraždit, jak se opakovaně stane na prvních pár desítkách stránek knihy. Román pak ale jede bleskurychlým tempem v plus mínus uvěřitelných souvislostech, Kirk jako štika ve vodě proplouvá prostředím byznysu s uměním, které dobře zná (a spolu se zjevně nadprůměrně vzdělaným autorem mu i rozumí), a čtenář oproti poměrně přímočarým dějům knih obdobného typu dostává ještě jednu hodnotu navíc. Twining se nespokojí se jen s nosným úvodním nápadem a přehršlí umně rozházených efektů. Dal si i nečekaně hodně práce se zápletkou, která rozuzlením opravdu překvapí a vyžaduje pečlivé čtení od samého počátku. I tím lze Ženevský podvod spíše než s povrchním psaním na efekt, jaké triumfuje posledních dvacet let na přelomu milénií, srovnat například s klasickými napínavými knihami Follettovými a ještě hlouběji v prehistorii i s takovým Lionelem Davidsonem nebo Victorem Canningem. Jenže stojí v jednom regálu s Brownem, protože ta starší jména už téměř nikdo nezná.