Když letos cenu nakladatelství Knižní klub pro nepublikované rukopisy vyhrál tento román, organizátoři pocítili jisté zadostiučinění. Po předloňském „podvodníkovi“ Cempírkovi, který se vydával za mladou Vietnamku, totiž letos skutečně vyhrála kniha, kterou napsala v Česku žijící Asiatka. Byť to není ten správný typ, po jakém touží média – tedy někdo z nejmladší generace přistěhovalců, která takto skvěle osvědčí svou asimilaci.

Taj-ťün Hejzlarová pochází z Číny, narodila se tam v roce 1932 a v Česku žije se svým manželem (a spoluautorem knihy), sinologem Josefem, již několik desetiletí. Oba dosud pracovali především jako překladatelé z/do čínštiny, jsou spoluautory Česko-čínského slovníku. S blížící se osmdesátkou se pustili také do beletrie, přesněji řečeno do beletrizování vzpomínek Taj-ťün Hejzlarové na dětství v době, kdy Čínu masakrovala japonská vojska.

Kniha Na řece (označení román z reklamní pásky není dost dobře obhajitelné) zachycuje poměrně krátké období od roku 1937, kdy byl dobyt Nanking a brutálně zmasakrováno tamní obyvatelstvo, až po konec války v roce 1945. Zprávou o krutostech v Nankingu kniha začíná – její hlavní hrdinka a vypravěčka, tou dobou sotva pětiletá, se s rodinou připojuje k davům ostatních venkovanů, kteří před blížící se japonskou armádou prchají na západ, do hor. Snaží se jich dosáhnout na lodích, proti proudu Dlouhé řeky. Tyto úvodní pasáže o zoufalých plavidlech, která se pomalu, poháněna větrem nebo pádly, šinou vpřed pronásledována ze země i ze vzduchu, jsou asi nejsilnější částí knihy – čiší z nich beznaděj uprchlíků, vydaných na pospas zejména pilotům japonských stíhaček, kteří si z pomalých bezbranných bárek dělají snadnou střelnici.

Když rodina dosáhne cíle, dramatický spád se trochu vytrácí – horské město Čchung-čching, kde uprchlíci hodlají válku přečkat, je pro japonskou armádu obtížně přístupné, takže se vojáci spokojí jen s častým bombardováním. Válka tu ve všednodenním životě už není tak bezprostředně přítomná, a tak se vyprávění malé Skořicové, jak zní český překlad dívčina jména, soustředí na rodinné peripetie. Ani těch není málo a pro Evropana jsou místy jen těžko uvěřitelné. Skořicové rodina totiž čítá matku a pět dcer, které spíše živoří, zatímco otec, za nímž se do Čchung-čchingu vypravily, žije spokojený život zámožného obchodníka, ovšem se svou oficiální konkubínou. Rodině sice najde přístřeší (dosti skromné), ale navštěvuje ji jen výjimečně, teprve v závěru knihy se začne necitlivě plést do vdavek nejstarší dcery. Zatímco v Evropě by byl za padoucha, v Číně nebylo tehdy něco takového ničím opovrženíhodným: manželka i dcery k němu místo zloby stále cítí úctu a vděk, že se o ně postaral alespoň trochu. A snaží se jej nějak nenápadně přesvědčit, aby konkubínu opustil a vzal si je zpět; což se do konce knihy a do návratu rodiny zpět na východ nepovede.

Soupeření manželky a matky s konkubínou o muže uprostřed válečného běsnění, to by mohl být dobrý materiál pro dramatický román. Hejzlarovi ovšem nefabulují – nebo jen velmi málo. Zůstávají u vzpomínek, které se snaží zrekonstruovat co nejvěrněji a nejpoetičtěji. Místy se jim to daří, jejich styl má jisté starosvětské kouzlo, které docela hezky vystihuje úžas, s jakým malá vypravěčka objevuje svět: od čtenářské vášně po první platonický milostný románek. A jakkoliv to byla zlá doba, po sedmdesáti letech vzpomínky stejně míří k idyle – stejně tak asi vzpomíná na své dětství každý, kdo nebyl denně bit, mučen nebo zneužíván. Jistěže je to idyla narušovaná křivdami a japonskými bombami, nicméně nic z toho nepřekryje ono okouzlující objevování světa, které si všichni mezi tím pátým a dvanáctým rokem prožijí.

S tímto vědomím je také zapotřebí ke knize přistupovat. Nenajdeme tu žádné bezprostředně popisované tragédie, dějové zápletky a peripetie, ba ani uzavřené osudy jednotlivých postav. Je to výsek ze života ve vyhnanství, které bylo něčím krásné a osudové, ale které samo o sobě dramatický potenciál nemá. Hejzlarovi k němu nic nedomýšlejí a – bohužel – také nedopovědí nic víc o dalších osudech Skořicové a jejích sester. Možná, že plánují nějaké pokračování, byť o tom v knize nikde není ani zmínka. Pokud ne, je škoda, že se zastavili jen u konce války a nepokračovali ještě o něco dál, přinejmenším k momentu, kdy se jako studenti v Pekingu spolu seznámili.