Komiksová sága o Vetřelcích se již blíží ke konci. A je to dobře, protože zatímco do čtvrtého omnibusu řada rostla a gradovala, pátému pokračování chybí spád i hlavní myšlenka, která táhla předchozí knihy kupředu. V pátém omnibusu nalezneme příběhy, jež se tak nějak sešly od nejrůznějších autorů, kteří si do bizarního světa plného rychlé a bolestivé smrti přiložili svoje polínko, ale nezapojili se do vyprávění hlavního proudu celého příběhu. Místo na ně proto zbylo až zde, na samém konci vetřelčí cesty mezi planetami.

Než se ale pustíme do pátého dílu, bylo by dobré ohlédnout se za tím, co desítky autorů vytvořily předtím. Filmy se sice staly kultovními záležitostmi, ale byly to až komiksy (a také knihy), kde se svět, v němž lidé soupeří s výjimečně adaptabilní vesmírnou rasou na život a na smrt, dočkal detailního rozpracování. Omnibusy Vetřelců pak mapují celá staletí (včetně některých příběhů datovaných před první film) setkávání a války dvou ras, v nichž se hned zpočátku zdá, že lidé nemají v nerovném boji nejmenší šanci.

Během let a zcela neetických pokusů se ale lidé naučili s Vetřelci bojovat a vyvíjeli stále důmyslnější strategie, jak krvežíznivé bestie ovládnout a využít proti dalším lidem. Z počátečního boje o holé přežití se stává boj mezi korporacemi o to, kdo koho udrží v šachu, a Vetřelci jsou nově pouhým prostředkem těchto bojů, jemuž se tu a tam podaří vymknout se kontrole. V takových okamžicích se odehrává většina příběhů, které pochopitelně potřebují akci, na níž vetřelčí sága stojí.

Akční scény přesto nejsou na celé sérii to nejzajímavější. Zásadní jsou informace o vývoji psychiky Vetřelců, zjištění, že hnízda a jednotlivé královny si vzájemně konkurují a potírají se s nebývalou nemilosrdností. Následně jeden z vědců objeví, že matečná šťáva královny úlu způsobuje změněný stav vědomí, a farmaceutický průmysl má rázem svůj nový hit, pro který stojí za to obětovat tisíce lidských životů. Vyvíjejí se i zbraně proti Vetřelcům, takže lidé se jim stávají rovnocennými soupeři, ba co hůř, ona ochromující hrůza z bestiality hrůzných tvorů se při čtení mění v hrůzu ze zvěrstev, jichž jsou schopni se dopouštět šílení vědátoři ve jménu pokroku. A tady někde končí vetřelčí sága. V okamžiku, kdy se sympatie čtenářů pomalu, ale jistě přesouvají na stranu obávaných a nepochopitelných stvůr. Těm jde totiž jen o rozmnožování druhu a přežití. To lidé, tolik známí a blízcí, se ukazují ve světle příběhů horší než Vetřelci.

V pátém omnibusu začíná jakýsi epilog (a současně zde naleznete i několik variant prologů). Jedná se o epizody ze zapadlých planetek, o které se nikdo nezajímá, ale do jejichž poklidných životů Vetřelci také zasáhli. Klasickou sci-fi povídkou je příběh z kolonizované planety, kde žijí lidé odtrženě od svojí rasy. V područí podivné církve se ocitá nejen zdejší obyvatelstvo, ale i několik vetřelčích vajec, která přivezla mateřská loď. A náboženský vůdce ví, jak je použít. Příběh Johna Arcudiho a kreslíře Richarda Corbena patří k těm nejvydařenějším v celém svazku.

V jednom mikropříběhu se ocitáme na planetě Zemi ve 20. století, kdy na území USA dopadne kosmická loď infikovaná Vetřelci. S nákazou si nemůže poradit nikdo jiný než doktor Daniel Ripley. Kuriozitou je potom příběh Spoušť, který zasahuje do vyprávění hlavní osy, ale každá jeho stránka je ztvárněna jiným kreslířem, čímž se posouvá spíše do kolonky „rarity“. Z hlavní linie je také Přežití Jamese Vanceho, v němž se další vědecký tým snaží najít repelent proti Vetřelcům. Zdá se, že by to tentokrát mohlo vyjít a Vetřelci by mohli na lidi prostě přestat útočit. Ale tak jednoduché to pochopitelně nebude.

Pátý omnibus bychom mohli úplně klidně nazvat „vetřelčími paběrky“. Zrno se zde sem tam najde, ale mnohé z příběhů patří do druhé ligy. Ovšem i druhá liga se dá zahrát tak, aby fanoušky pobavila. Navíc do skončení zápasu schází už jenom poslední, šestý díl.