Román Patricka Rambauda Bitva (fr. La Bataille) vydalo v roce 1997 nakladatelství Grasset & Fasquelle a autor za něj v témže roce získal Goncourtovu cenu a Velkou cenu Francouzské akademie. Česky vyšel v roce 2006 v překladu Karla Velického. Kniha otvírá Rambaudovu napoleonskou tetralogii, která pokračuje svazky Il neigeait (Sněžilo, česky pod názvem Generál Zima 1812 vydalo r. 2001 v překladu Hany Hurtové nakladatelství Themis), L’Absent (Nepřítomný) a Le Chat botté (Kocour v botách).

Román zachycuje jednu z proher napoleonských válek, francouzsko-rakouskou bitvu u Aspernu (fr. Essling), která se odehrála v období 21.–22. května roku 1809. Jak autor uvádí, toto téma si vybral už Honoré de Balzac, ale nikdy je nezpracoval. Rambaud látku převzal, proto ve věnování uvádí „panu Balzacovi s omluvou“. Stejně jako to zamýšlel Balzac, Rambaud detailně popisuje průběh bitvy, přičemž čerpá z historických pramenů: pečlivě ověřená faktografie knize dodává na věrohodnosti.

Napoleonova strategie nalákat Rakušany na ostrov Lobau, kde se odehraje bitva, a poté ostrov opustit po narychlo vystavěných mostech, selhává, protože Napoleon nepočítal s možnou nepřízní počasí. Most měl být přístupovou cestou pro posily i pro zásobování vojska, když se ale nestabilní stavba zhroutí, odříznutá Napoleonova armáda se ocitá v pasti.

Napoleon nepřipouští možnost neočekávané události, jako by vládl i přírodním živlům. Když má přeplout Dunaj v bárce, je mu řečeno, že s ním pojedou plavci pro případ, že by se bárka převrhla. Napoleon je však přesvědčen, že se bárka nepřevrhne. Slovem sice ukazuje sílu a statečnost, ale vlastně ji nedokazuje činy a přímou účastí v bitvě. Jakkoli jsou jeho příkazy nerozumné, musí se jim beze zbytku vyhovět. Nicméně zároveň chyby v rozhodování svádí na druhé. Je to poťouchlý politik, tahající dovedně za nitky, cíleně udržující nepřátelství mezi dvořany, aby mohl být jejich jediným soudcem a předešel jejich možnému spiknutí. Nadutý hrdopych opilý sám sebou a mocí, který se holedbá a snaží se ohromovat své okolí, jež se stává jeho obecenstvem.

Bitva jako divadlo
Pro Napoleona je důležité „ukazovat se“. „Ukazují se“ i ty nevyšší vojenské šarže, především náramně vyšňoření granátníci odhazující ostentativně a okázale čapky do Dunaje při přejezdu přes most, jako by šlo o skvělé přestavení. To nás přivádí k důležitému prvku ve struktuře románu: divadlu. Bitevní pole se stává divadelní scénou, kterou měšťané pozorují z městských hradeb divadelními kukátky a okuláry, které si mohou vypůjčit u přítomného optika. Divadlo bitevního pole je však konfrontováno s představením Dona Juana od Molièra, které se skutečně hraje na hradbách. Herci považují požáry, které u Aspernu vypukly, za méně realistické než požáry z bouře v Kouzelné flétně, jako by došlo k záměně a skutečnost byla divadlem, divadlo skutečností, protože skutečnost bitvy je divadelnější než divadlo samo.

Nejen při bitvě je divadelnost přítomná: Henri Beyle (jehož ve světě literatury známe pod pseudonymem Stendhal) si píše poznámky do deníku a vzdychá, jako by byl na divadelní scéně. Beyle se tak stává další groteskní postavou románu: tlouštík starající se o armádní sýpky, se zajímá o Annu, dívku, u které je ubytován, víc než o samotnou bitvu. Zná herecký soubor a svého přítele Lejeuna, plukovníka a malíře. Ten se do „jeho“ Anny romanticky zamiloval. Beyle ho vezme na vídeňské divadelní představení, při němž Lejeune půjčuje Henrimu dalekohled, jímž v bitvě sledoval přesuny rakouské armády. Bitva je sledována divadelními kukátky, divadelní představení zase bitevním dalekohledem. Bitevní požár je považován za méně skutečný než požár v divadelním představení, stromy ve vídeňském divadelním představení se zase velmi podobají skutečným – jako by neustále docházelo ke sbližování bitvy a divadla.

Napoleon se v závěru knihy zúčastní vojenské přehlídky před vídeňským publikem, jež má ukázat „že jeho armáda není na kolenou, že smrtící bitva na břehu Dunaje byla jenom jakási neočekávaná událost“. (s. 273) Přehlídka má blízko divadelnímu představení, má potlesk publika.

Naturalismus
Bitevní pole je divadlem, ale má i svou odvrácenou stranu, která je prosta divadelnosti. Průběh samotné bitvy je až naturalisticky vylíčen. Vojáci se v bitvě „neukazují“, nýbrž nasazují své životy, umírají, jsou jim amputovány pilou končetiny... Vojáci však také zabíjejí druhé. Zosobněním destrukce je drsný Fayolle, který pochází ze spodiny, zdá se být rozeným zabijákem a znásilňuje mrtvé. Po bitvě jde do domu, ve kterém znásilnil mrtvou, na matraci však nachází svlečené tělo pěšáka, což Fayolla dovede k sebevraždě: tím je destruktivní chování vystupňováno k sebedestrukci. V závěru je akt znásilnění relativizován a odkazuje k možné Fayollově halucinaci. Na druhé straně pak stojí postava vojáka Vincenta Paradise, sedláka, který přemýšlí nad sklízením obilí a nemá rád, když koňská kopyta ničí úrodu obilí. Obilné pole symbolizuje úrodu a sklizeň, známé z období míru, jeho ničení v době války ukazuje na paradox konstruktivního i destruktivního.

Napoleonská divadelní okázalost se v Rambaudově románu prolíná se surově naturalistickým líčením krvavé bitvy, kde vojáci přicházejí o životy. Tím dokonalejší je celkový obraz, a hlavně nesmyslnost a krutost jeho pozadí.

Další informace:
Článek Jiřího Kovaříka