Švédského spisovatele a publicistu Jana Guillou čtenáři ve Švédsku, ale také v mnoha dalších zemích dlouhá léta vnímali především jako autora detektivních příběhů. Dva z řady populárních románů o agentovi přezdívaném Coq Rouge byly na počátku tohoto století přeloženy i do češtiny. Tehdy také poprvé vyšel překlad prvního dílu křižácké trilogie¹, o níž bude řeč, a to v nakladatelství Mladá fronta pod názvem Cesta do Svaté země. V loňském roce se rozhodlo historické série znovu ujmout nakladatelství Argo, prozatím stačilo vydat první dvě její části.

Dvanácté století vstupuje do své druhé poloviny a na severu Evropy se dosud živě vzpomíná na hrdinné činy vikinských předků. Západní Götaland je jedním z menších království, kde mezi sebou bohaté rody nejrůznějšími prostředky bojují o moc, a v této hře je v poslední době stále více třeba počítat také s vlivem církve. O křižáckých taženích proti bezbožným saracénům se v odlehlých severských krajích nanejvýš proslýchá. Právě v této době zde přichází na svět chlapec Arn, jehož příběh románová trilogie sleduje (děj doposud vydaných dílů shrnuji v následujících čtyřech odstavcích, které čtenář může přeskočit, nechce-li přijít o moment překvapení).

Arn v dětství utrpí těžký úraz a jeho matka v zoufalství složí slib, že pokud chlapec přežije, bude zasvěcen Bohu. Tak rodiče skutečně vymodlí jeho uzdravení a Arn od mládí vyrůstá v mužském klášteře, kde se mu dostane vynikajícího vzdělání. Setká se zde také se záhadným mnichem, bývalým templářským rytířem, který výborně ovládá boj s mečem i lukostřelbu. Ten v Arnovi rozpozná mimořádně nadaného bojovníka, jehož talent je ještě umocněný tím, že Arn  při zacházení se zbraněmi stejně dobře využívá pravou i levou ruku. Díky výcviku se z Arna stane jeden z nejlepších bojovníků v širokém okolí – aniž by o tom on sám měl tušení.

Zároveň ve zbožném prostředí kláštera vyrůstá zcela odloučený od okolního světa. Když jej opouští, velmi bolestně zjišťuje, jak naivní jsou jeho představy o lidech a o životě. Dokonce i příbuzným je z počátku pro smích pro svou „hloupost“ a „zženštilost“ – neboli civilizační návyky, které si v klášteře osvojil. Avšak pohrdání projevují jen do té doby, než si Arn získá respekt pro své znalosti a především bojové umění. Ani pak nicméně není pro okolí obtížné jej díky jeho nezkušenosti využívat pro své cíle.

Arn brzy pozná lásku a zdá se, že má štěstí dosah ruky. Intriky a také plán církevních představitelů poslat skvělého bojovníka do války proti muslimům však končí pro Arna a jeho milou Cecílii tragicky: za předsvatební tělesnou lásku jsou odsouzeni k dvacetiletému odloučení. Cecílie si je má odpykat v klášteře, zatímco Arn svůj hřích odčiní tím, že odjede na východ a přidá se k templářským vojskům.

Tím se uzavírá první část série, zatímco druhá popisuje právě následujících dvacet let. Střídají se zde kapitoly ze života Arna a Cecílie. Z něho se stane zkušený a uznávaný rytíř, účastní se mnoha bitev, a za podivuhodných okolností se dokonce spřátelí se svým úhlavním nepřítelem, šlechetným velitelem muslimů Saladínem. Cecílie zatím ve vzdáleném Götalandu trpí v klášteře, kde ji tyranizuje nepřátelská matka představená.

Na pozadí prostého a poměrně předvídatelného příběhu se autor snaží čtenářům – někdy maličko násilně, ale většinou formálně zdařile – sdělit velkou dávku informací o době, v níž se děj odehrává. Historické prameny bezpochyby studoval, a také se rozhodl je uplatnit. Do děje jsou vkomponovány nejrůznější skutečné události a postavy. Autor využívá každé příležitosti, aby povyprávěl o životním stylu, zvyklostech či například řemeslných postupech běžných ve dvanáctém století. To by bylo samo o sobě zajímavé, kdyby se Guillou z historického hlediska nedopouštěl mnoha nepřesností a omylů a známé skutečnosti neupravoval podle potřeby¹. Věřit se mu příliš nedá, a to je škoda.

Měli bychom tedy romány číst spíše jako napínavou pohádku pro dospělé z prostředí středověku? Pokud ano, působí ta spousta odkazů na skutečné události nadbytečně. Pohádkových klišé ve vyprávění najdeme nemálo. Nechybí mocné meče, neomylné vědmy, ale aninapříklad dokonalí superhrdinové, přičemž Arn sám je jedním z nich: šlechetný, chytrý, v boji neporazitelný a až za hrob věrný své krásné milované. Ta musí pro svou lásku snášet nevýslovná utrpení, ale i přes zoufalou situaci prokáže, že je ženou silnou, inteligentní, obětavou a schopnou.

Arn i Cecílie se navíc mohou za všech okolností spolehnout, že v jakkoli bezvýchodné situaci se ocitnou, nakonec je vždy zachrání zcela nepravděpodobná náhoda. Ani to nedodává příběhu na věrohodnosti. Na druhou stranu se autor snaží realisticky zachytit drsnost doby líčením krvavých bitev, násilí, poprav, otrokářství nebo třeba nemocí. Činí tak mnohdy s ironickými komentáři a komickými epizodami, třebaže se zdaleka nepřibližuje geniálnímu sarkasmu Zrzavého Orma Franse G. Bengtssona.

Románům lze tedy vytknout leccos, ale přesto se v nich objevují vynikající momenty, díky nimž stojí za přečtení. Jan Guillou se usilovně snaží vcítit do uvažování nejrůznějších postav a v některých případech se mu to skutečně daří. Líčí válečné strategie, zákulisní boje o moc, fanatismus spojený s křížovými taženími, ale také manipulovatelnost věřících, kteří neustále žijí s tísnivým pocitem spáchaných hříchů. Krásně vykresluje, jak snadné bylo pro církevní představitele přesvědčit sebe i okolí o tom, že určitá událost vyjevuje Boží vůli tak, jak se jim to právě hodí. A především: ukazuje nesmyslnost náboženské války. Neboť čím déle Arn bojuje v templářském vojsku a zároveň poznává jazyk a kulturu muslimů, tím více je přesvědčen, že Bůh je jen jeden, Korán a Bible si v zásadních věcech neodporují a záleží pouze na lidech, jak slova Písma interpretují.

To vše se kupodivu daří podat vcelku přirozeně, takže romány nepůsobí příliš didakticky. Autor si pohrává s úhly pohledu, se slovy „pravověrný“ a „nevěřící“, kladné i záporné postavy nachází na obou znepřátelených stranách, a také mezi židy. Přitom nenápadně poukazuje na vyspělost muslimů v mnoha oblastech vědy, s níž se křesťanský svět nemohl měřit. Zároveň však ponechává mnoho otázek otevřených a umožňuje čtenáři utvářet si vlastní názory.

Ke konci druhého dílu se objevuje jiskřička naděje, že se rozumní představitelé všech tří náboženských skupin budou schopni domluvit na zpřístupnění svatého města Jeruzaléma všem věřícím bez rozdílu, neboť jen tak je možné zajistit pro budoucnost mír. Na straně křesťanů však rozhodující moc postupně získávají zaslepení šílenci, kteří smír nepřipustí a raději uvrhnou sebe i své poddané do katastrofy. Arn tak po dvaceti letech opouští zemi zklamaný, znechucený a přesvědčený, že drtivé porážky a dobytí Jeruzaléma Saladínem jsou pouze spravedlivým trestem za hříchy křesťanů. Má však před sebou celý třetí díl, v němž se bude moci konečně oženit s Cecílií, uplatnit poznatky nabyté ve Svaté zemi a sehrát svou roli při vzniku jednotného švédského státu.

Na závěr dodejme, že české vydání by si snad zasloužilo trochu pečlivější redakci, například Jylland, který se v prvním díle objevuje, není nic jiného než švédský název pro Jutsko, a v jinak barvitém překladu se objevují i některé stylistické nedostatky. Celkově není snadné shrnout a zhodnotit tuhle zvláštní směs zábavné až kýčovité četby, (pseudo)historických konstrukcí a obratně formulovaného poselství ve jménu náboženské tolerance (je mimochodem pozoruhodné, že trilogie vznikla už v letech 1998–2000, tedy před začátkem tzv. války proti terorismu; na aktuálnosti jí to neubírá). Domnívám se, že se autor zkrátka rozhodl dát svému názoru na vztah křesťanství a islámu formu, kterou považoval za přístupnou nejširšímu okruhu čtenářů; výsledek možná nedrží dokonale pohromadě, ale jako pokus zaslouží ocenění.

1. Ve Švédsku byly romány také zfilmovány, viz http://www.csfd.cz/film/230172-arn/ a http://www.csfd.cz/film/245660-arn-riket-vid-vagens-slut/ ^zpět
2. Příklady výtek, týkajících se historických nepřesností, se objevují např. na švédské stránce http://freepages.history.rootsweb.ancestry.com/ ^zpět