Ten však nechtěl mít v bibliografii první knihu pojmenovanou siouxsky, a tak Paha Sapa z jazyka tohoto indiánského kmene přeložil do řeči svého kmene: Black Hills. Pro kmen v tuzemské kotlině to tak už zůstalo a já si myslím, že to není dobře, i když zřejmě i zde sehraje roli vábničky autorovo jméno.

Rovněž si myslím, že tentokrát bude muset mít o dost zesílený vábný potenciál, protože Simmons tentokrát tematicky sáhl po pro našince poměrně značně odtažitém tématu, tématu veskrze americkém: osudech amerických indiánů. Myslím si, poněkud vulgárně řečeno, že k Black Hills si najdou snáz cestu čtenáři Karla Maye než čtenáři Simmonsova Hyperionu. A co čtenáři Terroru a Drooda, Simmonsových dvou předchozích veleděl, kterými udělal překvapivý obrat a namísto do budoucnosti začal nahlížet do dob minulých? Oč je příběh pozapomenuté polární výpravy či tajný život Charlese Dickense pro českého čtenáře bližší než dějiny původních obyvatel Ameriky a jejich genocida? Ten rozdíl asi nebude veliký, jsem ochoten připustit a snad jen špitnout dovětek, že v Česku se nejspíš zcela mine účinkem rýpání v letitém americkém traumatu, jež Simmons v Black Hills cíleně sledoval a které je snad ještě nezhojitelnější než vietnamský komplex; v prostředí, které toto trauma nemá tak zažité, kniha patrně ztratí jeden podstatný rys. Spíše ale nastolím jinou domněnku: pro Simmonse, jak ho známe (a čím si vybudoval i u nás silné čtenářské zázemí), jsou Terror i Drood typičtější než Black Hills. Ta kniha jistě znamená zajímavý krok na autorské vývojové cestě, ale dva předešlé romány lépe vytěžily potenciál autora, který předtím, než zbrázdil science fiction, dost výrazným způsobem poznamenal žánr hororu.

Indián Paha Sapa vulgo Black Hills vulgo Černé vrchy prahne po pomstě. Jejím výrazem má být sabotáž stavby národního pomníku na hoře Rushmore. Ne dost na tom, že dakotská hora je pro jeho kmen posvátná a chystaný pomník ji nejen znesvětí, ale prakticky fyzicky zničí. Doslova za urážku považuje to, že po desítkách let systematického vyvražďování nativních Američanů, jehož byl do své současné sedmdesátky svědkem, mají být do hory vytesány tváře jeho strůjců, pachatelů, zločinců proti lidskosti – čtyř amerických prezidentů. Z nich jako dospělý sice zažil jen Theodora Roosevelta, ale to, čeho se na indiánech dopouštěli jeho předchůdci, viděl. Skoro na vlastní oči. Skoro. To totiž umí. Navíc strávil téměř šedesát let polemikou a diskusí na to téma s generálem Custerem. Generál sice zemřel, když Paha Sapovi bylo jedenáct, ale vzápětí ho posedl generálův duch, a když ho neobtěžoval svými nenaplnitelnými sexuálními tužbami, vedl s ním věcné disputace. A nešetřil ho. Někdy byl až nekorektní, a protože nekorektní je v tomto případě sám Simmons, objektivita, s jakou Custerův duch mete do indiánovy tváře obvinění, že zrovna on mu nemá co vyčítat, když právě jeho kmen byl ztělesněná krvelačnost, krutý, zákeřný, nespravedlivý, nemluvě o tristních hygienických návycích, překvapí a potěší.

Aby mu mohl Paha Sapa náležitě oponovat, vydává se pro důkazy daleko do minulosti. Ve vizích. I to umí. Dostane se v nich do vlastního dětství, ale třeba i do pravěku. Taky umí pouhým dotekem nacucnout životy druhých, každý detail, zážitek. I z nich bohatě čerpá argumenty pro diskuse s duchem. Do úzkých ho dostane, když mu zprostředkuje konfrontaci s indiánským náčelníkem Crazy Horsem...

Realita je nabíledni a je úctyhodná. Všichni ti ožívající mrtví, náčelník Crazy Horse i generál Custer, prezident Coolidge, který má nad budováním památníku na hoře Rushmore supervizi, i tisíce dělníků, kteří na něm pracují, nejsou výplodem nadpřirozených sil Paha Sapy, nýbrž výsledkem stovek hodin Simmonsova času strávených studiem a rešeršemi. Tahle mravenčí pečlivost a důkladnost byla znát už v obou předchozích knihách, zde však kulminuje. Black Hills je poctivý, důkladný historický román s mírným nádechem nadpřirozena. Je bohužel řídké a jeho texturou prosvítají řady tvrdých židlí v nějaké dobře vybavené knihovně a na jedné z nich Simmons. To s ohledem na jeho dosavadní tvorbu maličko zklame.

P. S.: Zadní záložka knihy zvěstuje novinu, jež má vyvolat radost, což splňuje, leč hrůza, kterou budí zároveň, ji téměř přehlušuje: "Pro Simmonsovi příznivce připravujeme na příští rok vydání jeho nejnovějšího románu Záblesk minulosti (Flashback)".