Američan John Irving patří k několika málo současným autorům, kteří dokážou o nejvšednějších věcech psát neobyčejně poutavě. Svědčí o tom i světový úspěch jeho nového románu Rok vdovou.

Námět knihy je přitom zdánlivě nepříliš atraktivní: děj se točí kolem rodinných či milostných vztahů čtyř literátů. Hlava rodiny Coleových Ted je světoznámým autorem knížek pro děti, jeho dcera Rút začne psát úspěšné romány o ženách, manželka Marion pod pseudonymem publikuje zvláštně melancholické detektivky a její mladičký milenec Eddie O’Hare variuje různé verze téhož příběhu o fatálním vztahu mladého muže ke starší ženě. Stejně jako u svého nejpopulárnějšího díla Svět podle Garpa tu Irving popisuje, jak se reálný život promítá do literatury a literatura zpět do reálného života (dokonce znovu použije úryvek z fiktivního románu hlavní hrdinky). Příkladů je řada: Rút Coleová si díky otcově pohádce dokáže do paměti vtisknout mimořádně přesný popis zločince, kterého zahlédla při vraždě, v pozadí knih hlavních hrdinů lze číst vzkazy, které si navzájem posílají, a konečně díky románům Eddie a Rút vypátrají Marion, když předtím na téměř čtyřicet let zmizela z jejich života. Právě Marionin útěk od manžela, šestnáctiletého milence i čtyřleté dcery, jímž vrcholí první díl knihy, určí další osudy všech postav. Takové soustředění se na jedinou událost je ovšem pro Irvinga charakteristické – asi nejdůsledněji to předvedl v Modlitbě za Owena Meanyho, ve které se celý život hlavní postavy (a tím i celý román) stává velkolepou přípravou na finální scénu.

Osudný den v knize Rok vdovou pak autor do nejmenších detailů rozpitvává na více než stu stranách, jež přitom patří k tomu nejlepšímu z knihy. Irving na nich bezchybně vystihl obecnou tendenci neustále se vracet a znovu dopodrobna rozebírat kritický moment, o němž jsme přesvědčeni, že změnil náš život. Můžeme sice autorovi vyčítat, že pouze mistrně konstruuje a svými postavami strká jako s loutkami v divadélku (popis toho, jak se navzájem nevědomky o vteřiny míjejí, připomíná obratnou detektivní rekonstrukci), zároveň však nutno přiznat, že oné konstrukci snadno podlehneme a rádi se vypravěčem necháme vést. Škoda jen, že to nejlepší Irving použil hned v první půli knihy – ta druhá, kde se dozvídáme o partnerských peripetiích Rút Coleové a o dramatickém zážitku ve vykřičené čtvrti Amsterdamu, již jen samovolně a bohužel i bez většího napětí ubíhá..., až dospěje k předvídatelnému závěru. Naštěstí nás dějem provází autorův mimořádný vypravěčský um. Irving je mistrem v práci s postavami, a zejména u Rút a Eddieho si vyhraje s nejmenšími detaily: na Rútině autorském čtení (další obsáhle zachycené kruciální události) paralelně sleduje jejich osudy, než se po třiceti letech poprvé znovu setkají. Čtenáře napíná neustálým kupením drobných příhod a maličkostí, které se těsně předtím seběhnou (přičemž u Eddieho lapálií si neodpustí až groteskní gradaci), a zároveň je dvojmo nebo vícenásobně komentuje – z pohledu vypravěče a dané postavy, případně dalších hrdinů. Irving dovádí k dokonalosti přepis všech myšlenek a nápadů, radostí a strachů svých postav, zaznamenává reakce zjevné, skryté i úvahy o důsledku možných reakcí budoucích, aniž by to přitom bylo pro samotný příběh nějak podstatné. Dosahuje tak ale mimořádné plasticity celé události a může být, že tak dokazuje, oč přesnější dovede být literatura oproti audiovizuálním žánrům v popisu události. A tak se i čtenář občas přistihne, jak si při čtení Roku vdovy umiňuje, že si bude okolních drobností i svých letmých úvah více všímat – aby lépe rozuměl světu i sám sobě.