S výjimkou těch nepočetných šťastlivců, kterým se dostalo do ruky české vydání časopisu Ukrajinský žurnál, neměli čeští čtenáři ještě příležitost se s Serhijem Žadanem seznámit. Jeho práce, především poezie, přitom už vyšly anglicky, německy, bělorusky, litevsky, rusky, slovinsky, a dokonce arménsky. Mladý spisovatel z východní Ukrajiny (nar. 1974) je autorem již deseti knih – dohromady jde o šest sbírek poezie (první z nich je Cytatnyk, česky tedy Výbor citátů, a zatím poslední nese patetický název Historie kultury počátku století), sbírku povídek Big Mac a romány Depeche Mode, Anarchy In The Ukr a Hymn demokratyčnoji molodi (Hymna demokratické mládeže), které se na Ukrajině setkaly s velkým úspěchem.

Serhij Žadan dokáže na svých autorských čteních shromáždit stovky převážně mladých posluchačů a ještě dnes vzbuzuje rozhořčení „strážců dobrých (literárních) mravů“. O jeho oblibě mezi ukrajinskými dvacetiletými si uděláme představu, když si přečteme jeho zdůvodnění, proč musel přestat přenášet na charkovské univerzitě: „Všechno se to měnilo ve frašku, když studenti přicházeli na první přednášku a od páté minuty prosili, abych jim zarecitoval nějakou báseň. Vlastně to nemělo s pedagogickou činností nic společného.“ A to je jen jedna z příčin, proč ho považovat za výraznou postavu i v rámci pestrého obrazu současné ukrajinské literatury, mezi takovými svébytnými originály, jako jsou už z překladů známí Jurij Andruchovyč nebo Oksana Zabužko.

Žadan zpracovává témata nedávné minulosti (90. léta) i nejaktuálnější současnosti. Považuje se za zástupce a snad i mluvčího „poslední ukrajinské sovětské generace“. Ve své básnické tvorbě navazuje na odkaz ukrajinských futuristů 20. let a neváhá využít ani fráze spojené v podvědomí čtenářů s „newspeakem“ sovětských časů.

Sbírka povídek Big Mac vyšla v roce 2003 a přestože šlo o první Žadanovu publikovanou prózu, hned zvítězila v celoukrajinské literární soutěži o Knihu roku. Pro naše čtenáře je z jeho knih snad nejpřitažlivější, protože se soustředí na autentické zážitky z autorových cest po západní a střední Evropě. S nadhledem, nadsázkou a neopakovatelnou schopností nacházet absurdní i jen zdánlivě absurdní souvislosti popisuje prostředí evropských vysokých škol, hudebních festivalů, „nezávislých“ galerií, levných hotelů obývaných pochybnými individui a průmyslových předměstí evropských metropolí.

Přes nahlas deklarovanou apolitičnost neváhá aktivně hájit své občanské pozice. Během i u nás pozorně sledovaných událostí tzv. „oranžové revoluce“ na podzim 2004 byl náčelníkem stanového městečka opozice ve svém domovském Charkově. Zapojil se i přesto, že zdaleka nesdílel nekritický optimismus některých spoluobčanů. Jak řekl v jednom z rozhovorů: „Pozdější vývoj mě nerozčaroval, neboť jsem nikdy nebyl ani očarován.“ Posledním případem, kdy chtěl umělec otevřeně ovlivnit ukrajinskou politickou scénu, byl jeho návrh straně Duha, kterou chtěl podporovat během svých cest po Ukrajině, spojených s propagací nejnovějšího románu. A co ho přimělo k takové iniciativě? Součástí programu strany je legalizace marihuany. Politici však na jeho ochotu reagovali nezájmem. Nejvýrazněji se k politickým otázkám vyjádřil v knize „cestovních zápisků“ Anarchy In The Ukr. Jde o putování dvou přátel po východoukrajinském venkově, po místech, kde za občanské války v letech 1917–1920 rolníci založili anarchistickou republiku a kde působil ukrajinský anarchista, mytický (a mytologizovaný) lidový hrdina Nestor Machno. Nemohu aspoň z malé části neocitovat text plný hudební energie a syrového punkového negativismu, který už léta koluje po ukrajinském internetu, vlastně jen jedno nekonečné souvětí: „Kupředu levá. Nikdy se nezajímej o politiku, nečti noviny, neposlouchej rádio, vyhoď monoskop ze svého TV a dej tam barevný portrét Maa nebo Fidela, nenech se jima ojebávat, nepřipojuj se k síti, nechoď k volbám, nepodporuj demokracii, nenavštěvuj mítinky...“ (překlad M. Vašut).

Svůj nejnovější román Hymna demokratické mládeže (2006) prohlásil za svou poslední, nebo přinejmenším na dlouhou dobu poslední prózu. Děj odehrávající se v bouřlivém období počátku 90. let živě zachycuje život pouličních obchodníčků a veksláků pohybujících se často na hraně zákona.

V současnosti se věnuje poezii, veřejným vystoupením, studiovým nahrávkám svých románů a práci na scénáři filmu, který by se měl začít natáčet na jaře tohoto roku. Půjde prý o komedii pro mládež, jejímž hrdinou bude mladík propadnuvší sektě woodoo. S příznačnou zálibou v paradoxech k tomu Žadan podotýká: „Prakticky tak hledáme hrdinu naší současnosti. Ukrajinská kultura dnes postrádá hrdinu. Myslím, že člen woodoo sekty by mohl být dobrým vzorem pro dorůstající generaci.“ Píše hojně navštěvovaný blog (blogs.korrespondent.net/celebrities/sirozha); říká, že přeci „k některým otázkám se prostě nemůžu vyjadřovat jambem“. Je o něm také známo, že rád zadává v Googlu své jméno a se zájmem čte, co se o něm kde píše. V interview pro ukrajinský časopis Telekrytyka vysvětluje: „Je to profesionální zaujetí. Mínění expertů a profesionálních kritiků mě moc nezajímá. […] Každý hájí svou koncepci a podle ní vykládá literaturu. A co se mu do koncepce nehodí, o tom řekne, že to je blábol... A lidi, co si píšou blogy, nepotřebujou žádnou ideologii: přišli na můj večer, a když se jim to líbilo, píšou ‚líbilo se mi to‘ ,a když ne, tak ‚nelíbilo...‘“