Matematik a také romanopisec, básník, dramatik, jeden ze zakladatelů a nejznámějších členů francouzské skupiny Oulipo (Dílna potenciální literatury) Raymond Queneau (1903–1976) se už dlouhou dobu těší přízni českých překladatelů a nakladatelů (přehlednou tabulku vydaných knih nabízí Wikipedia). Čerstvým počinem je vydání jeho prvotiny Oblý a Pelech: rok poté, co vyšla jako nečekaný objev ve Francii (2008), ji nakladatelství Volvox Globator nabídlo česky, ve vynalézavém překladu Evy Blinkové-Pelánové.

Nepoučený, nezkušený čtenář by tuhle knížku lehce mohl považovat za nepovedený vtip či dokonalý paskvil. Pro čtenáře znalého věci se zas může stát noční můrou. Oba budou ztraceni, pokud by si usmysleli rozkrýt, co všechno text skrývá. Dvacet čtyři kapitoly Oblého a Pelecha se skládá v jakousi svatební kytici, již začínající Raymond Queneau podává Literatuře: svázal ji z nejvzácnějších květin, z býlí i pelyňku (nezapomněl ostatně brzy poté přidat Svízel) – s inspirací v postupech surrealistů do příběhu nenasytně sesypal, co ho napadlo. Podlehl zřejmě výzvě pokusit se napsat román, jaký dosud nikdo neviděl a nenechat se při tom ničím omezovat... Ten pugét je ve výsledku sice přepestrý, ale působí jako lehce, nepořádně poskládaný, neučesaný. Pro tak váženou dámu, jakou v té době Literatura byla, musel být tenhle rozverný dárek vlastně naprosto nevhodný, ba dosti šokantní. Už čistě proto, že se tehdy nemohl opřít o všechno to, co později Queneau (a samozřejmě nejen on) literatuře dal, o co ji obohatil.

Upozornění, že jde o dosud nepublikovanou prvotinu slavného autora, jistě pár čtenářů naláká. Ještě víc by mohla zapůsobit informace, že se jedná o dílo spisovatele vyznačujícího se hledáním nových přístupů k psaní románů i básní, autora, který na samém počátku své literární dráhy na krátko přičichl k surrealismu a celá jeho tvorba se nesla ve znamení experimentů, ba často až kdejakých absurdit či úletů. Přesto se nezdá, že by české vydání tohoto zajímavého svazku vyvolalo nějaký větší zájem. Kromě jedné recenze Ondřeje Pomahače uveřejněné v časopise A2 se knížce nikdo z novinářů a kritiků nevěnoval. 

Oblý a Pelech je knížečka nedokončená. Nabízí se nicméně otázka, zda by dopsaná kniha byla ke čtení přístupnější a jasnější. I takhle je dostatečnou lahůdkou, pokud ji čteme tak, jak pravděpodobně vznikala: pro radost ze hry se slovy a narážkami, z neskrývané autorské svévole... Queneau prý chtěl původně sepsat životopis Fantomase: „...čtyřikrát jsem přečetl všech dvaatřicet svazků Fantomase, popáté jsem se zarazil u 24. dílu...“ Ale žádný strach: Fantomas se knihou prohání skoro úplně v utajení. Zdá se totiž, že Queneau si ze zacykleného čtení dobrodružného příběhu odnesl především odvahu pojmout román úplně po svém. Zamázl všechny teorie o tom, jak se staví kostra příběhu, jak je nutné dodržet jednotu (času, místa ... vzpomínáte?). Kašle na předsudek, že by se musel postavou zabývat od začátku do konce, že by nemohla změnit jméno či vzezření... Rozhodl se, že v jeho textu se budou dít věci neuvěřitelné a nesmyslné: na každé stránce na čtenáře vybafne v novém převleku a s novou petardou nápadů, jak vykolejit smysl, souvislost a poselství románu. Prosazuje si tu v podstatě jedinou „jednotu“: vůbec, ale vůbec nedržet na uzdě svou vášeň pro exhibici jazyka. Tak třeba fonetický přepis mluveného jazyka, kterým Raymond Queneau zazářil později ve slavné knížce Zazi v metru, je v Oblém a Pelechovi nejdále dotažený v záznamu promluv Jima Jima, jenž nezapře svůj alsaský přízvuk: „A zbizofatelé zi lámou chlafu nat fytařenými ziduasemi, gtyš břidom opyčejný šifot jih dolig napísí.“ (s. 24)

Queneau se baví, když ventiluje úzkost vypravěče, jemuž autor tu a tam přispěchá na pomoc, aby vůbec udržel otěže příběhu. Jenomže tohle symbolické splynutí dvou motorů románu se většinou omezí na zbabělé konstatovaní: „Co nyní očekáváš, čtenáři lapající po dechu pod dojmem právě přečteného příběhu? Co mám podle tebe dělat s postavami sebranými ze země jednoho dne, když jsem se nudil, a které mě jen ztěžka dokážou rozptýlit. Skutečně se bavíš? Jsou i lidé, kteří se spokojí s málem – i když musím přiznat, že tento román převyšuje všechny podobné knihy asi o sto kilometrů. No tak, čtenáři s inteligencí dekoračního skla, mám je posbírat a začít znovu?“ (s. 35) Vlastně lze v mnoha ohledech knížku brát i jako předzvěst všech slavných postupů nového románu: z četných dalších takových náznaků připomeňme kouzelný detailní seznam věcí Adriena a Pelecha z kapitoly 16. (je nabíledni připomenout milou teorii Pierra Bayarda o anteponovaném plagiátu).

V knížce Oblý a Pelech najdeme zárodky dalších románů, předzvěst celé Queneauovy tvorby – nápadná je například i hra s definováním postavy, jak ji brzy nato rozvedl v románu Svízel: i zde vystupují „stín“, „oblý“, „bytost“, „postava“, „figura“... A český překlad tuto hru nejen reflektuje, ale šikovně připravuje půdu pro čtení románů, jež už u nás přeložené dávno vyšly. V příběhu se dosti nahodile a nepříliš pochopitelně kříží osudy obou titulem ohlášených protagonistů, Oblého a Pelecha, ale doplňuje je celá řada postav nejrůznější povahy, neobyčejného vzezření a honosících se neuvěřitelnými jmény (český překlad zde opodstatněně hýří obdivuhodnými nápady). Bez jakékoli aspirace na vyčerpávající přehled uveďme namátkou aspoň některé: nepříliš úspěšný detektiv Florentin Rentin, vedle něho klaun Řehoř Rukavička, jenž byl, zdá se, zavražděn, ale vzápětí vraždu popře, načež bude odeslán na věčnost opětovně, vzdělanec Elimelech Pelech, nejspíš atentátník, který se pro potřeby knihy stává entomologem, Albert Oblý, rovněž vzdělanec, avšak filolog, ten pátrá po ztracené známce, Denise Anýze unáší chobotnice, zabiják Jim Jim má zpoždění, Kazimír Agrippa se povětšině drží v pozadí a sleduje pohyby na Burze a je sokem bankéře Minoffa, jenž se tu a tam zjeví a znovu vyjeví svou zášť... Queneau si jakoby mimochodem neváhá postesknout, jaká je s postavami práce: „Právě hledám další povahové rysy pro povahu nové postavy, ale mám strach, že už žádné další nejsou k mání. Připomínám, že v této chvíli na scéně zbývá postav velmi málo, a proto musím, abych se trochu rozptýlil, do ringu hodit nějakého dalšího bledého dvojnožce.“ (s. 45) A o něco dál už se s nimi nehodlá párat vůbec: „A co když se mi zachce změnit svým postavám jména? Albert Oblý bude Chlodvík d’Eu a Prosper Minoff zase Virgile Lepší. Adrien bude pan Syreček a Žaklína Šarlotka Krotká. Na druhou stranu vůbec nevím, kam jsem se to dostal. Do háje! Budou to už tři měsíce, co jsem se s tím románkem přestal mordovat. Takže, kde vlastně jsem? Já, ergo, myslím, že jsem svým způsobem na stopě.“ (s. 58) Bohužel brzy nato už rukopis končí.

Když se chvíli předtím (ale moc brzy ne, až v kapitole 10) dočteme, že „věhlasný detektiv Florentin Rentin dorazil na místo činu a bude usilovat o rozptýlení záhady, jež se vznáší nad touto neblahou událostí“ – moc nás to prohlášení neuklidní, v té chvíli totiž už budeme připraveni začít znova od začátku, zahlceni výčitkami, že jsme nejspíš četli nepozorně, poněvadž se v ději a postavách zcela ztrácíme. Chvílemi tak musíme překonat nutkání začít si dělat stranou poznámky nejen o tom, kdo s kým, kde a kdy..., ale vlastně i: kdo je vůbec kdo. Až tak složité to zase není: i když se to zprvu nezdá, určitou kostru kniha skutečně má. Avšak ne vždy jsou detaily, jež se dozvídáme, zcela důležité, ne vždy koherentní, a často, přiznejme, skutečně samoúčelné. Přesto je radost ten ohňostroj slovní kreativity sledovat:

„...Oblý zase přikládal velký význam vínu a Jim se soustřeďoval na whisku. Mimochodem, Minoff měl rád brie; Oblý dával přednost sýrům holandského typu a Jim měl slabost jednoznačně pro rokfór, slabost, jež nebyla bez souvislosti s jeho vášní pro masivní zlaté prsteny. Oblý tuto vášeň nesdílel, šperky mu byly fuk; pokud jde o Minoffa, dopřával si smaragd na pravém ukazováčku. Také byl přeborníkem v bridži, Jim náruživě miloval prší a Oblému lahodily šachy. Za zmínku stojí rovněž slabost posledně jmenovaného pro vysoké blondýny. Minoff miloval středně vysoké brunety a Jim bez rozdílu všechny ženy. Ostatně nikdy nečetl, skoro neznal abecedu. Oblý a Minoff byli naopak úplní knihomolové, posledně jmenovaný četl především publikace z oblasti okultních věd a hermetismu. Oblý se zápalem studoval heraldiku, lov za pomoci loveckých psů, dějiny módy, vití květinových věnců a výrobu voskových figurín. Taky se učil baskicky, bretonsky. Jim plynně hovořil tamilsky, tahitsky, tagalsky a jazyky tabele, vaita, talaing, tangale, tanna, taungthu, tavara, taveta. Minoff prohluboval své znalosti starých jazyků nezbytných pro studium kabaly. Z hereček měl nejraději Mary Pickfordovou. Oblý dával přednost Mary Duncanové a Jim Mary Astorové. Minoff plaval trudgenem, Oblý australským kraulem a Jim kraulem. Minoff skákal do výšky, Oblý do dálky a Jim do šířky. Minoff tančil tango, Oblý menuet a Jim kolo kolo mlýnský. Minoff měl často erekci, Oblý občas a Jim nepřetržitě. Minoff si leštil nehty kamzičinou, Oblý kozinkou a Jim na to měl houby s octem. Minoff byl cítit myrhou, Oblý česnekem a Jim krchovem. V zimě jako v létě se všichni tři dívali, jak plyne Středozemní moře, a honili si přitom péro.“ (s. 29–30)

Shrnout děj snad ani nelze: ač nám postavy vystupující v první kapitole naznačí, že má jít o příběh o patnácti guinejských chobotnicích, velice záhy – během pár řádků – se v něm beznadějně ztrácíme. Z patnácti chobotnic je vmžiku sedmnáct. Historek i osudů se tu rozbíhá hned několik, jeden napínavější než druhý, posléze se budou složitě křížit a prostupovat, zbude po nich hora mrtvol, jež sice budou nahrazeny novými postavami, ale stejně nám to nepomůže, abychom si udělali jasno. Důležitá, ba zlomová bude kapitola, kde se blíže vysvětluje historka s chobotnicemi, a podobně informačně nabitý je vyčerpávající životopis Poručíka v kapitolách 12. a 13. Queneau se ale s nějakými ohledy na čtenáře rozhodně nepřemáhá, některé podrobnosti prostě elegantně přeskočí anebo se třeba omezí na zápis v podobě synopse: „Adrien se vypraví na zámek Batignolles. Okrade Minoffa a unese Žaklínu. Minoff, Oblý, Jim, Prudaille jsou mu na stopě. Bitva a výstřely z revolveru prostřed hluboké noci. Žaklína zmizela. Minoff, Jim a Prudaille pronásledují Adriena. Oblý zabloudil a v brlohu se setkává s Pelechem. Sesuv pudy. Šťastně se dostávají ven.“ (s. 34)

Queneau ve své prvotině vskutku nemá před literaturou respekt: s bravurou a celkem systematicky podminovává základy románu. Ale to mu nestačí, ještě si z tvorby utahuje, třeba v nevinných dvou replikách: „To bychom mohli, třebaže z hlediska dějové linie to nemá žádný smysl a ani z hlediska vykreslení našich figur.“ „Figura jste tak akorát vy.“ (s. 18). Jindy přiznává únavu: „Rozhovor chvíli pokračoval. Autorovi chybí fortel, takže ho pomine. Pár teček.“ (s. 23) Na jiném místě prozrazuje více z románové kuchařky: „Nacházeli se na břehu ohromného podzemního jezera; suchý tam byl jen tenký pruh písku, který jsem na poslední řádce předešlé kapitoly nazval břehem.Ti dva čolci chvíli odpočívali a každý snědl po sušence. Pelech zjistil, že během plavání ztratil skalpel a plavky; Oblý přišel o pero. Tehdy si všiml znaků vyrytých do skály. „Tomuhle se říká kryptogram,“ řekl Oblý, „nebo spíš rébus. Objevují se ve zlomových okamžicích románových dobrodružství a někdy v nich dokonce tkví podstata příběhu. Každý ví, že Poe jako první uvedl kryptografii do literatury. Ta v poslední době zaznamenala takové pokroky, že to rozluštíme za méně než dvě minuty nebo dva dny.“ (s. 43)

Text zůstal nedokončený pravděpodobně proto, že Queneau záhy shledal, že potěšení z takhle lehkovážného psaní rychle pomíjí. Pustil se do jiných projektů, a jak byly pestré a odvážné, o tom se můžeme přesvědčit z těch asi deseti románů vydaných i v českém překladu – jejich přehlídka je o to pestřejší, že pocházejí z dílny několika našich předních překladatelů. Popisovat Oblého a Pelecha dál už by hraničilo s nebezpečím, že bude o knize vyzrazeno víc, než je třeba. A nesluší se připravit čtenáře o bezprostřední zážitek ze setkání s raným textem autora. Textem, který nejen že obstojí jako solitér pro představu o další Queneauově tvorbě, ale stejně tak potěší a obohatí každého, kdo už se s Raymondem Queneauem dávno kamarádí. Nakladatelství Volvox Globator patří dík, že se zasadilo o představení fragmentu nevydaného textu v českém překladu – a že ho svěřilo do vskutku povolaných rukou.