Spisovatel, básník, dramatik, vědec, literární kritik, bývalý surrealista, scénárista, překladatel například i dialogů filmů velkých tvůrců jako Fellini nebo Bergman, jeden ze zakladatelů Kolegia patafyziky nebo Dílny potenciální literatury, jenž absolvoval psychoanalýzu, miloval box a fotbal, měl rád lidové prostředí, zabýval se matematikou - byl členem Francouzské matematické společnosti, ale pracoval také jako redaktor anglosaské literatury v nakladatelství Gallimard… Raymond Queneau je i u nás známý především jako autor slavné knihy Zazi v metru (Zazie dans le métro, 1959, česky v překladu Zdeňka Přibyla vydala Mladá fronta, 1969), která byla i zfilmována (Louis Malle, 1960). Knížka o rozpustilé holce, jež se vydá se strýčkem do Paříže ("Didoprdele s Napoleónem, mě zajímá metro…"), znamenala nejen na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, ale vlastně dodnes pro českou recepci současné francouzské literatury asi tolik, co Prezydent krokadýlů v anglofonní oblasti. Zazi je totiž text vábný nejen pro svérázný situační humor libující si ve značně kruté nadsázce, ale zejména velmi vydařený pokus o převedení mluvené řeči do jazyka literatury. A tak nejen slavné sentence jako Zazina odpověď na otázku, pročpak chceš být učitelkou: "abych mohla nasírat malý smrady", ale také stejně známé věty: "Gdototutaxmrdí?" už dnes patří k základním znalostem čtenářů fajnšmekrů.

K dalším i u nás proslaveným knížkám Raymonda Queneau patří Stylistická cvičení (Exercices de style, 1947) vydaná v překladu Patrika Ouředníka roku 1985 Jazzovou sekcí a v novém hávu pak nakladatelstvím Volvox Globator (1994), zahrnující 99 variant, jak popsat stručnou historku - vděčný text přímo vybízející k četným variantám využití ve škole.

Raymond Queneau je autor mnoha tváří, jeho bibliografie zahrnuje velice rozmanitá díla. Queneauovy texty jsou pak vysloveně hozenou rukavicí pro překlad, vždyť se na nich také potrápili mnozí překladatelé. Po výboru z poezie uveřejněném ve Světové literatuře roku 1965 (Bohumila Grögerová a Josef Hiršal) následovalo dodnes jedenáct knižních publikací z dílny významných překladatelů jako Jarmila Fialová, Jiří Pelán, Patrik Ouředník.

Queneau jak ho neznáme
Raymond Queneau (1903-1976) začal publikovat na počátku třicátých let, avšak proslavil se až patnáct let poté, když vydal Stylistická cvičení (1947), ačkoli v té době bylo na světě asi osm jeho románů, sbírky básní, divadelní hra. Pestrost a šíři jeho zájmů nastiňuje Patrik Ouředník v doslovu k Dětem bahna, když zmiňuje "čtrnáct románů, šest svazků esejů, jedenáct básnických sbírek (včetně Sta tisíc miliard básní), Stylistická cvičení, příspěvky pro Patafyzické kolegium a Dílnu potenciální literatury, filmové scénáře, překlady, deníky, texty k písním et passim". Queneauův záběr byl tak široký, že dokonce vzbuzoval námitky proti jeho zařazení do panteonu literárních osobností. K perličkám spojeným s jeho osobou patří i příhoda, kdy byl v sedmdesátých podezírán, že se skrývá pod pseudonym Ajar, jelikož i styl tajemného Ajara se vyznačoval literární transkripcí mluvené řeči. Posléze se však zjistilo, že Ajar používal jako krycí jméno jiný spisovatel, Romain Gary.

Románová tvorba Raymonda Queneau se rozbíhá dvěma směry: jednak jde o díla zapadající do klasické linie výstavby románu, jednak o texty novátorské, knihy - experimenty. K těm druhým se vedle již zmiňované Zazi v metru řadí třeba román Saint-Glinglin (1948, česky Svatý Bimbas, 1967, titul, jenž Jiří Pechar v jednom doslovu navrhuje překládat výstižněji jako Svatý Dyndy) nebo Modré květy (1965, Les Fleurs bleus, česky 1992). Do první skupiny, tedy k dílům spíše tradičním, která v podstatě dodržují pravidla reálné pravděpodobnosti příběhu, lze přiřadit například romány Odile (1937, česky 1993), Tuhá zima (Un rude hiver, 1939, česky 1980) nebo Koření života (Le dimanche de la vie, 1952, česky 1972).

Teoretická díla o Queneauově životě a díle také vždy zmiňují asi pětileté období ve dvacátých letech, kdy se Raymond Queneau seznámil s André Bretonem - mimochodem jeho žena Janine Khanová byla sestrou Bretonovy první manželky - a sympatizoval se surrealistickým hnutím. Posléze se však se surrealisty rozchází, na danou epochu života vzpomíná jako na "šťastné dětství", v jeho díle však bude ještě dlouho doznívat echo vážných i posměšných způsobů, jak se vyrovnat s myšlenkami a postoji André Bretona a jeho přívrženců. Nejvýraznějším účtováním je román Odile, kde lze Bretona snadno dešifrovat v postavě Anglarese, Queneau zas ztotožnit s hrdinou jménem Roland Travy.

Literární blázni
Román Děti bahna z roku 1938 zahrnuje postupy obou zmíněných linií Queneauovy tvorby. Podobně jako třeba Odile jistým způsobem zachycuje jednu životní etapu Raymonda Queneau, Děti bahna v sobě nesou pozůstatek určitého úseku Queneauových aktivit. Ve výčtu autorových zálib jsme opomněli uvést jeho vášeň pro encyklopedismus. Queneau se ve třicátých letech velice systematicky věnoval bádání o "literárních bláznech". "Co je vlastně takový literární blázen? Nodier tento pojem vykazuje pro "prokázané blázny, kteří nezískali žádnou proslulost a nevytvořili žádnou školu". Druhá část tohoto vymezení představuje skvělé kritérium; za literárního blázna nemůže být považován nikdo, kdo má jakékoli žáky; literární blázen musí z principu zůstat neznámý. Ale jak posuzovat prokázané šílenství nějakého autora, he? Jak? Kde se nachází hranice mezi šílenstvím a výstředností, pouhou výstředností? Skutečné šílenství je nakonec to, za co se zavírá do blázince, ale naši autoři právě zůstávají na svobodě, protože vydávají sví díla, protože je nechávají tisknout." (s. 52)

Když Queneau pečlivě sestavenou sedmisetstránkovou Encyklopedii neexaktních věd nabídne nakladatelstvím, je odmítnut. Potom mu, jak se píše v doslovu k českému vydání knihy Děti bahna, nezbude než uchýlit se k románové recyklaci. Tak vznikne román, jehož základ tvoří útržkovitě prozrazovaný příběh prokládaný tu převyprávěním, tu obhajováním, tu citacemi ze zmíněné obsáhlé encyklopedie. Obě tyto součásti by vlastně mohly vystupovat samy o sobě, avšak jejich propojením se textu nabízejí nové pohledy a významy, dílo získává jiskru. Čtenář si tak chtě nechtě přiznává, jak absurdní, bláznivé je každé konání, byť nemusí být zrovna literární. Ostatně poměrně vyčerpávající úryvky ze spisů literárních bláznů, často spíše pseudovědátorů, překvapují propracovaností a originalitou myšlenek, což je jistě i účelem celého Queneauova snažení.

Autor doslovu také podotýká, že český název, tak jak ho zvolil překladatel a jak se již dlouho traduje a ve všech českých pojednáních o Queneauovi užívá podle Dějin francouzské literatury, Děti bahna, je poněkud nepřesný, protože francouzský výraz Les enfants du limon odkazuje na ˝hlínu˝ v biblickém slova smyslu. Prvoplánově titul napovídá, že se v románu bude vyprávět o rodině Bahnových. Zámožný starý pán Bahno, narozen roku 1854, založil Společnost pro rozvoj elektřiny a záhy se začal zajímat o bezdrátovou telegrafii. Má syna Astolfa a dceru Sofii. Sofie se provdá za pana Edmonda de Chambernac, ředitele provinčního lycea, a má s ním tři děti: Daniela, Agnes a Noemi. Se všemi těmito postavami se setkáváme na letním bytě v La Ciotat. Ovšem bezstarostná doba, již Astolf, Agnes, Noemi a další tráví vyjížďkami automobilem do okolí a nejvíce ze všeho se děsí, že by je mohla přepadnout nuda, končí s úmrtím bohatého dědečka Bahna, po němž vlastně nikdo, kromě jeho nemanželské dcery Klementýny, nic moc nezdědí.

Hlavní postavou románu je Chambernac, ředitel provinčního lycea, jenž se úporně snaží sestavit zmíněnou encyklopedii literárních bláznů. Setkáváme se s ním v choulostivé situaci, kdy jej v koupelně překvapí podlý Purpulan a začne ho vydírat. Není zcela jasné, oč Purpulanovi jde, snad jen o zajištěnou teplou postel a stravu shodou různých okolností však skončí jako Chambernakův asistent. Tím na sebe bere těžkou řeholi, neboť Chambernakovi musí pomáhat bádat, to znamená zejména do úmoru opisovat, třídit, zařazovat kartotéční lístky k chystanému veledílu.

Queneau je mistr navození atmosféry: v románu nádherně líčí ospalost francouzského venkova, malicherné události, jež líně posunují čas. Idylka bohaté rodinky na letním bytě, toužebné pokukování vesničanů po krásných zahálčivých slečinkách, rozmary zlaté mládeže... Teprve v závěru románu se dozvíme vše o nečekaném příbuzenském propojení dalších postav. A povrch až příliš klidné vody v hloubce čeří různé další nemilé situace. Ať už mají nádech politický nebo sociální (Agnes se usilovně snaží založit stranu NBT, brojící za národ bez tříd) anebo čistě osobní (starý pán Bahno spáchá sebevraždu skokem z letadla, prodavač Gramigni se žení s náhle zbohatnuvší služebnou Klementýnou, Noemi na radu sestry proti své vůli jde na potrat, Daniel nevynalezne nový chemický prvek, zato trpí strašnými záchvaty astmatu, jež překonává jen díky velkým dávkám efedrinu, ovšem octne se na mizině s jedinou tubou prášků v kapse, další postavy pak umírají, aniž by se autor zdržoval vysvětlováním příčin, prostě zmizí...). A mezitím vším se Chambernac s Purpulanem urputně a tvrdohlavě snaží sestavit souborné dílo o literárních bláznech. Struktura i obsah se postupně rýsují. Chambernac může posléze svým příbuzným předčítat z hotové Encyklopedie neexaktních věd, do níž zařadil autory spisů tematicky rozčleněných do základních okruhů kruh (kvadrátoři kruhu), svět (kosmologie, kosmografie, scestné fyzikální teorie), slovo (lingvistika a gramatika), čas (dějiny Francie 19. století).

Ďábelská výzva
Námětem mnoha výkladů Dětí bahna zůstává i vztah Chambernaca a Purpulana, obraz ďábla, symbolika podrobení, pederastie. Purpulan je "spirituální synem" Mimi Ťuťu (v originále Bébé Toutout; parodie André Bretona), postavy jež se objevila už v Queneauově díle Chiendent (vychází v nakladatelství Garamond v překladu Jiřího Pelána pod názvem Svízel). Oba jsou "ďáblové" (v českém překladu čertovští chlapíci). "V jakém smyslu? V jediném. V tom skutečném a jediném. (…) Řeknu vám jen tolik: sloužil mi čtyři roky a potom otrávil mou ženu a mě uvrhl do neřesti, beznaděje a bídy." "Vida." "Je to pederast, rozumíte." Jak ale víme, Chambernac s ním podepsal smlouvu, uzavřel pakt - kdo z těch dvou je tedy "dábel"?

Vtipnou kličku Queneau použil i v závěru románu, kdy Chambernac dlouho nemůže najít nakladatele pro již hotovou Encyklopedii a ve chvíli, kdy rezignuje, setkává se v kavárně s obrýleným chlapíkem, asi třicátníkem, jenž prozradí, že je od fochu a že by rád dílo vydal. Chambernac je sice již vlastně považuje za zbytečné a nedůležité, myšlenka na vydání ho však pobaví, odmítne být v publikaci uveden jako autor, když ale tajemný mecenáš projeví touhu encyklopedii zapracovat do svého románu, v němž má vystupovat postava "ředitele provinčního lycea. Je ženatý, bezdětný. Jednou mu do koupelny vnikne ďábel…" Chambernac namítne: "Počkejte. Nejlepší bude, když vám vylíčím svůj život…" Pak ještě poprosí, aby se mu nakladatel představil, a on odpoví "Queneau".

Na závěr nutno uvést, že ačkoli si kniha možná nebude zas lehko hledat čtenáře, neboť se nejedná o žádné lehké čtivo, má jednu velkou přednost, a to velice pečlivé provedení české verze. Výborný překlad Ladislava Šerého zredigovala Anežka Charvátová tak, že kniha nemá žádné mouchy, na něž si už pomalu začínáme zvykat. Grafická podoba i knižní zpracování plně odráží hodnotu díla, jež na dnes tak hektickém knižním trhu, mezi knihami často zbytečnými a odfláknutými, zazáří jednak neobvyklostí formy i obsahu, jednak profesionálně odvedenou prací. Pěkný příspěvek ke stému výročí autorova narození.