Po Svízeli, Dětech bahna, Zazi v metru, Modrých květech a řadě dalších Queneauových suverénních románových vyprávění se českému čtenáři dostává do ruky ve Francii teprve nedávno vydaná raná hříčka Oblý a Pelech (Hazard et Fissile). Text, který zřejmě pochází z konce dvacátých let a výrazně jej ovlivnila autorova surrealistická zkušenost a četba Fantomase, se na první pohled značně liší od autorových ostatních próz. Ačkoli Queneau začínal mezi surrealisty – na tuto zkušenost vzpomíná v románu Odile –, po praktikách automatického psaní či neřízených jazykových hrách v jeho dílech moc stop nenajdeme. Pro jeho romány je naopak charakteristické vědomé úsilí o literární tvar, mistrovské zvládnutí syžetu a důraz na vyprávění příběhu. Jazykové hříčky – ať už běží o jména postav, o humor dialogických partií těžící z jazykových automatismů, nebo o fonetický pravopis – v Queneuaových prózách jistě představují čtenářsky vděčný ornament, jakýsi nepřetržitý ohňostroj nápadů. Ten však do určité míry muže také zastírat fakt, že autorovy prózy jsou od začátku do konce výsledkem předem promyšleného konstrukčního úsilí, že navzdory bezprostřednosti není nic ponecháno náhodě.

Hluboká odlišnost Oblého a Pelecha od pozdějších textů spočívá v tom, že zde je zápletka nahodilá. Události, jak čtenáři sděluje postava spisovatele, jsou libovolným plodem autorovy dlouhé chvíle. Jeho znudění se postupem textu nicméně prohlubuje, takže spisovatel je nakonec nucen s postavami udělat krátký proces. V zárodečném stavu se tu setkáváme s queneauovským spisovatelem-vypravěčem, který v Zazi v metru náhle boří pracně budovanou iluzi skutečného světa, aby čtenáři místo ní nabídl iluzi světa literárního.

Queneau v Oblém a Pelechovi vytvořil humoristický pastiš lehce absurdního – postavy necouvnou před žádným převlekem a inspektor Juve před žádným fatálním odhalením –, frenetického a neobyčejně chytlavého světa detektivních příběhu o Fantomasových zločinech. Surrealismu Queneau vděčí za svobodný jazyk, který nemá v první řadě odkazovat ani informovat. V tomto raném textu je už patrná autorova vůle nechat jazyk, ať mluví za sebe, a čtenář již zde vytuší autorovo přesvědčení, že způsoby, jak lidé jazyk používají, mohou o člověku leccos povědět.

Na druhé straně nelze přehlédnout, že Oblý a Pelech autorovi přinesl především zjištění, že tudy cesta nevede. Na rozdíl od Bretona došel Queneau k závěru, že bez předem dané kostry, jednotícího záměru, bez začátku a konce není literatura možná. Oblý a Pelech ho zřejmě přiměli, aby udělal čelem vzad, a svým dalším dílem osvětlil, že řád a formální pravidla v literatuře nejsou k tomu, aby ji znemožňovaly, že to nejsou okovy, ale křídla.

Na závěr zbývá podotknout, že Oblý a Pelech v neposlední řadě skládá hold Paříži, městu bohémy i šosácké uhlazenosti, bojovníků za cizí názory i krásných žen, městu kin, bulvárů a kavárenských stolků, šedé každodennosti a každodenních zázraků.