Skladiště vzpomínek je třetí společnou prací spisovatele Pavla Hájka a ilustrátora Petra Štefka. Zatímco v případě Hájkovy prvotiny Kráska a netvor (Host 1998) zůstal Štefek „pouhým“ ilustrátorem knihy, ve Skladišti vzpomínek se posouvá na úroveň jejího plnohodnotného spoluautora. Text a ilustrace tvoří ve Skladišti dvě svébytná umělecká díla, která existují a promlouvají sama o sobě, avšak zároveň vedou nepřetržitý dialog a vytvářejí tak dílo nové.

Pavel Hájek je s každou svou novou knihou lakoničtější. Zatímco Krásku a netvora tvoří souvislý příběh s pevnou dějovou linií (i když už zde některé věty připomínají aforismy a klidně by mohly stát samostatně), ve druhé knize Měsíc v parku (Větrné mlýny 1999) se autor omezuje na třířádkové záznamy, propojené nikoli dějově, nýbrž místem, kde byly zaznamenány. Ve Skladišti vzpomínek nalezneme na každé stránce (až na pár výjimek) řádek jediný. Tyto jednořádkové zápisy jsou za sebou řazeny bez zjevné souvislosti, jsou spíše nakupeny, naházeny jeden přes druhý – jako harampádí v kumbálu a jako vzpomínky, které se vynořují náhle, bez varování a neukázněně. Celou knihu vlastně tvoří jediné souvětí, jehož každá věta je obrazem, zamyšlením, výkřikem, steskem. Některé záznamy jsou obyčejné, banální a čtenáře ničím nepřekvapí, jiné potěší neobvyklým pohledem na známé věci. A pak jsou takové, které zaskočí svou přesností, tím, jak se zaseknou, jak přiléhavě vyjádří situaci, náladu, pocit. Hájek velmi sugestivně popisuje smyslové vjemy: „tramvaj zvonící, jako když rozsype kovové kuličky“ či „nábřeží ztichlé povodní“ a používá neobvyklé metafory: „noc poškrábaná rozbřeskem“, „slunko zatlučené nad letním polednem“. Někdy je jemný a nostalgický: „potlesk křídel vyplašených holubů vysoko nad střechami“ či „vůně, její vůně“, jindy se dívá naštvaně a hořce: „tváře, jen jim nafackovat“. Pohlíží na svět básnickým zrakem, který vytrhuje předměty a děje z všednosti a osvětluje je tlumeným světlem melancholie a smutku: „polovina září, když vypouštějí koupaliště“, ale dokáže být také hravý a dětsky udivený: „odpoledne, když z ničeho nic začne sněžit“.

Hájek je bedlivý, ale také (navzdory veškeré hravosti) vážný pozorovatel. I přes to však Skladiště oplývá ironií a humorem. Můžou za to Štefkovy ilustrace, které doprovázejí každý (s jedinou výjimkou) jednotlivý záznam. Čisté, někdy až primitivní a jakoby načmárané kresby často posunují význam slov, jejichž jsou doprovodem, a obohacují tak text o rozměr vtipu a ironie. Štefek využívá dvojsmyslnosti některých slov a formulací a z nabízených významů si nejednou zvolí ten oplzlý a pokleslý. Hájkovy nápadité metafory ztvárňuje v jejich doslovném významu, čímž je ironizuje - ale zároveň vyzdvihuje jejich nápaditost. Někdy si ze zápisů vybere určitý moment, který s pomocí bohaté fantazie ve svých kresbách rozvine, jindy nesměle zůstane ve stínu slov či je jen nenápadně podbarví. Mezi kresbami a textem tak pulsuje neustálé napětí, neustálý pohyb, který spočívá v narušování a opětovném nabývání smyslu napsaného a nakresleného.

Skladiště vzpomínek je dialogem dvou duší, prostorem, v němž koexistují a narážejí na sebe dva umělecké subjekty. A z každé takové srážky se rodí podivuhodně kouzelná a celistvá básnická výpověď.