Román Chilana Roberta Bolaña Divocí detektivové (španělsky vyšel v roce 1998) vyvolal senzaci a napsáno o něm bylo tolik, že už je těžké přijít s něčím novým.

Mexický spisovatel Juan Villoro, charakterizoval Bolañovu knihu Divocí detektivové jako „příběhy tisíce a jedné noci generace závislé na umělých rájích poezie a stříbrné tequily.“ Jestliže Tisíc a jedna noc je v Chilanově pojetí rozebraná na jednotlivé díly a zase tak nějak podivně poskládaná, u „umělých rájů poezie a tequily“ už je Villoro hodně blízko. Bolaño skutečně stvořil v Divokých detektivech jakési umělé universum, kde se prohánějí nejrůznější zvracející a nemocní andělé, kteří přestože nemají život z vnějšího pohledu příliš jednoduchý, jsou na svých pozemských rájích opravdu závislí. Součástí tohoto univerza, jakéhosi avantgardního ráje, ve kterém hrdinové žijí dvacet let po rozpadu všech evropských avantgard, jsou špinavé lokály, křižovatky, mansardy, ale i krásné prosluněné domy přátel v Mexiku, Barceloně a na mnoha dalších místech.

Bolañova kniha není detektivkou! Pátrání Odyssea Limy a Artura Belana po mytické básnířce Cesáreje Tinajerové tvoří jednu z mnoha vrstev románu, na které se nejčastěji vysvětluje, proč autor knihu pojmenoval tak, jak ji pojmenoval. Mladý básník Juan García Madero, který se k Limovi a Belanovi přidává, je detektivem a zároveň „lupičem“. Literatura je pro něj tak silnou obsesí, že chodí krást knihy. Jen pro zajímavost - jednou například v antikvariátu odcizí Noc s Hamletem českého básníka Vladimíra Holana. Literárních odkazů se objevuje v knize obrovské množství. Jsou ovšem většinou tak mistrně zakomponované, že nikdy neruší.

Kniha má tři části: V té první se sedmnáctiletý básník Juan García Madero seznamuje se zmíněnou dvojicí – Odysseem Limou a Arturem Belanem. Ve svém deníku popisuje, jak se stává členem avantgardního hnutí žaludečních realistů, kde figurují kromě Belana (autorovo alter ego) a Limy i básníci – Krasomil Božský, Ernesto San Epifanio, sestry Fontovy a mnozí další. Zcela propadá představě, že se ocitnul v centru něčeho velkého a stává se z něj nefalšovaný fanatik literatury. Prožívá první erotická dobrodružství a stejně jako všichni ostatní hledá Limu a Belana, kteří neustále mizí a zase se vynořují. Na pozadí historek ze života bohémy prosvítá celým deníkem temná a tajemná atmosféra hlavního města Mexika sedmdesátých let. I realitu země, kde vede vláda Gustava Díaze Ordaze s opozičně laděnou částí společnosti takzvanou špinavou válku, v níž mizí lidé, popisuje jen v náznacích, a ke skutečným historickým událostem, jako je například masakr studentů na Tlatelolku v roce 1968, se vyjadřuje s notnou dávkou ironie.

Ve druhé části se střídá celá plejáda vypravěčů, kteří, každý svým jazykem a z vlastního úhlu pohledu popisují svoje setkání s oběma protagonisty – Limou a Belanem. Metodou připomíná filmový dokument, kdy tvůrci sestříhají výpovědi mnoha lidí o někom jiném. V poslední části šestisetstránkového románu opět formou deníku popisuje García Madero, jak jede společně s Belanem, Limou a prostitutkou Lupe do pouště na severu Mexika, kde hledají bájnou Cesáreu Tinajerovou.

Bolaño bývá často srovnáván s Juliem Cortázarem, Jorgem Luisem Borgesem, ale i Američanem Cormakem McCarthym. Současně se nabízí i jisté literární „sourozenectví“ mezi Divokými detektivy a románem Barva léta Kubánce Reinalda Arenase. I Arenasovo universum, minimálně v případě Barvy léta, je zaplněno obrovským množstvím postav, které jsou do větší či menší míry závislé na „umělých rájích literatury“. Mnohé z nich mají reálný předobraz, objevují se i postavy skutečných literátů i figurky zcela imaginární.

Divocí detektivové jsou napsáni podobně jako Barva léta srozumitelným jazykem, střídají vypravěčské perspektivy a objevuje se množství literárních a historických odkazů. Stejně jako Bolaño nechává mluvit zejména postavy druhé části svým specifickým jazykem, každý vypráví po svém v podstatě stejný příběh - příběh setkání s bájnou dvojicí Odyssea Limy a Artura Belana, i Arenas v první formálně oddělené části románu nechává promlouvat různé osobnosti a osobnůstky kubánské kultury, historie i současnosti jejich (literárním) jazykem. Podobně je to i s dávkováním ironie (zde je Arenas trochu tvrdší a jeho knihu lze číst dokonce i jako parodii), tendencí k „pamfletickým“ útokům na literární současníky, a do značné míry i s přiznanou či skrývanou autobiografickou reflexí.

Bolañovi Divocí detektivové prorazili ve světě, kde je kniha nezřídka označována za obnovitele slávy latinskoamerické literatury. I mezi čtenáři v Čechách slaví úspěch, což není vzhledem k tématu, stylu psaní i prostředí, kde se příběh odehrává, zas takovou samozřejmostí. A i přes jistou rozvleklost děje v první a poslední části je nutné konstatovat, že se jedná o vskutku výjimečný titul, ve kterém Roberto Bolaño zhmotnil bez známky patosu a s humorem svoji vlastní víru v sílu literatury.