Temešmár, nicht wahr?Nebohá Lina byla vždycky nemocná na lásku, na to také zemřela – přiznal s tichou rezignací Sándor Gittě, tehdy v roce 1936, když k nim s Lexim přijeli na deset dní na návštěvu do Subotice, a většinu času trávili spíš u Paličského jezera než ve městě. Podnikali dlouhé procházky od břehu až k secesnímu Sovímu hrádku a zpět, často se na ně snesl i soumrak. Sándor pozoroval jezero a zdálo se mu, jako by jej vodní hladina ztrácející se v mlze ponoukala právě ke vzpomínkám na to manželství. S Gittou si dopisoval častěji než s Ilou, a tak Gitta znala jejich život celkem až do podrobností, i když Sándor se vždy vyjadřoval zdrženlivě. Prázdnota nikdy nenaplněného vlastního svazku vedla Gittu k zvýšenému zájmu o osudy ostatních, a tak si i o Sándorovi a Lině vytvořila obrázek s řadou znepokojivých detailů.

Sándor se dostal do Temešváru nedlouho před válkou, ale tehdy to nikdo nepovažoval za definitivní, zřejmě ani on sám. Plánoval založení tiskárny, která by byla součástí knihkupecké firmy, hodně tehdy cestoval (někdy roku 1906 mu vyšel i cestopis s názvem Švédsko, země zimního slunce). V Temešváru si chtěl důkladně prohlédnout tiskárnu Henrika Uhrmanna, ale nakonec, nakonec že z toho sešlo a stal se zaměstnancem Knihkupectví a Hudebnin Károlye Rösche. Rösch, budoucí tchán, mu po krátkém rozhovoru okamžitě nabídnul zaměstnání, že tady se zatím dá vydělat jen na knihách dovezených z Německa, ale Sándorův rozhled, znalosti a styky by pro firmu mnoho znamenaly, mohl by mu být užitečný především ve výběru novější maďarské literární produkce, neboť sám maďarsky sice umí, čte a když je třeba, umí maďarsky i psát, ale dodnes se na této půdě cítí být nesvůj. Jedním slovem: jeho orientace v maďarské literatuře je velmi chabá, do budoucna by ale bez ní neměla šanci tiskárna, kterou hodlá založit. Působí tady Literární spolek Dél, jen ať se do jeho činnosti Sándor aktivně zapojí, propaguje původní tvorbu a podporuje čtenářstvo. Prostě a jednoduše: příležitosti tu jsou, nechť se interesuje v co nejširších kruzích.

Sándor nebyl v Temešváru poprvé, věděl, že se ve městě mluví tolika jazyky, kolik tu mají vývěsních štítů (to si tehdy někde přečetl, ale pak se divil, že se to od skutečnosti valně neliší). Nejvíce žilo ve městě Němců, ale skoro stejně i Maďarů, Srbů, Rumunů... Bez dobré znalosti němčiny by se tu ve svém oboru sotva uchytil. Nikdy by ho nebylo napadlo, že ten zvláštní stesk Amálie Eichingerové po rodné němčině vyjádřený úzkostlivým lpěním na německých knihách nakonec jednou i uplatní. Sándor byl její nejstarší, s ním ještě mluvila vždy německy, naučila ho i německy číst a psát. Patřil k těm z mála v rodině, kteří Amálii obdivovali, byl s ní rád, ani ne kvůli předčítání, z těch knih rozuměl většinou jen jednotlivým slovům, větám už moc ne, ani se vlastně nesnažil tomu porozumět, ale když matku pozoroval, cítil, že se blíží nějaké její nepoznatelné, zvláštní podstatě, již většina členů rodiny přecházela s povzdechem či bez povšimnutí.

Již po dvou měsících, kdy byl zaměstnancem Knihkupectví a Hudebnin Károlye Rösche, si začínal se šéfem dobře rozumět. Károly měl řemeslo v malíčku, disponoval dobře vypracovanou sítí kontaktů, které si budoval po desítky let. Na začátku si byl jist, že šéfa zajímá jen zisk. Později zjistil, že jeho vynikající paměť se vztahuje i na obsah jednotlivých knížek, ba dokonce že ho čas od času popadne čtenářská vášeň a v tu chvíli s ním nelze komunikovat, dokud svou vášeň neukojí, ze začarovaného kruhu četby se prostě neodtrhne. Je to trochu brouk, informovali Sándora ostatní zaměstnanci, a to se podle nich projevuje tím, že občas mluví z cesty. Károly v Sándorovi okamžitě rozpoznal pravého partnera, s nímž si bude dokonale rozumět. Po dlouhých desetiletích samotaření konečně natrefil na člověka, s nímž se může podělit o literární dojmy, jež až dosud jen kroužily v uzavřených kruzích jeho myšlenek.

Pozvání na rodinný oběd k Röschům mělo být, podle ostatních zaměstnanců, výrazem značné důvěry. Podivná famílie, kde se svět otáčí kolem dvou žen. Milostivá paní Fanny byla opravdová dáma velkého světa, i dnes každého zaujme, ale běda tomu, kdo nedostojí jejím měřítkům na vzdělaného a dobře vychovaného člověka! Vnučka je splňovala více než bohatě. Sándor se na tuto večeři považovanou za zvláštní vyznamenání připravoval spíš s nechutí, než s obavami, a také jej trochu udivovalo: jak to, že vnučka? Lina tedy nemá matku? O tom se dosud nikdo nikdy nezmínil. Dodatečně si ale pak přiznal, že měl přece jen trému, která způsobila, že vlastně sám netušil, čeho se obává víc, snad rozčarování, nebo že ho ta rodina okouzlí, nebo možná Lina, kterou do té doby ještě neviděl.

Röschovi bydleli v centru, navíc v jednom z jednopatrových „paláců“ Lučeneckého náměstí. Toho večera měli všichni dobrou náladu, je docela i možné, že se překonávali. To si Sándor uvědomil na základě pozdějších zkušeností. Károlyova žena, jmenovala se Käthe, zůstávala zcela přirozeně jaksi mimo rodinnou společnost. Byla to tichá, nenápadná bytost, ovšem vynikající hospodyně, na tváři jí vyrazil dobromyslný ruměnec značící, že se večeře vydařila, zřejmě především proto, že jí Sándor jako rozený gurmán pochválil promyšlenost a vybranou pečlivost ve sledu jednotlivých jídelních chodů. Nebo možná ocenil vše přesně tou měrou, která vyhovovala Käthinu hodnotovému měřítku. Pro ostatní, pro Károlye i jeho matku, „milostivou paní“, o Lině ani nemluvě, to byla záležitost, která nestojí za řeč, ale Käthina radost, jindy vzácná, rozveselila i je. Milostivá Fanny se mezi desertem a koňakem v kuřáckém salonku naladila k své očividně oblíbené „árii“. Co soudíte o tomhle našem městě, sag´n Sie mir? Až do konce se hovor vedl střídavě v němčině a maďarštině, ale Sándor to považoval za okouzlující, jednak díky konverzačnímu umění milostivé Fanny, která svou vrozenou koketérii – s ohledem na svůj věk – omezila již jen na toto střídání jazyků. Ten osobitý styl se dá pojmenovat jako jakési intelektuální laškování, protože nevyplýval z neznalosti jednoho či druhého jazyka, vždycky v sobě skrýval i nějaký ironický podtext, a Fanniny uštěpačné poznámky nešetřily ani vlastní milostivou osobu. Jakýpak Temešvár, jakýpak hrad na Temesi? Spíš pevnost, jíž jsme tu všichni zajatci, máry na Temesi, Temešmár, nicht wahr? Nejen pro jeho historii, kdy bylo vnitřní město odděleno od předměstí a od světa třemi zvedacími mosty a večer o deváté (ja, ano, petrovaradínská brána bývala otevřená až do jedenácti), ale obecně to bylo tak, že kdo zůstal po deváté večerní venku, už se dovnitř nedostal, kdo byl uvnitř, nemohl ven. Ale ještě také proto, že kdo sem jednou přišel, už odtud neodešel. Nebo jak se to vezme: odstěhovat se mohl, ale jen na onen svět. Es ist kein Witz! Vyprávělo se, jak sem náš pradědeček přijel z Německa za příbuznými (teď nepovím, odkud přesně pocházel, snad mi prominete, že jakkoliv jsem už stará, nemám na ta léta žádnou osobní vzpomínku), a, mein Gott, jediného příbuzného tu nenašel, všichni pomřeli na malárii. A on, místo aby se sbalil a odjel, mirnichts disrnichts se rozhodl, že se tu usadí. Někde už to i psali, že Temešvár, to je Sibiř Monarchie, sem posílali lidi na smrt. Každý si myslí, že je to jen nějaké Tritsch-Tratsch. Ani se jim nedivím, než na to přijdou, už jsou na cestě na onen svět. Aber, Mama, es ist wirklich die Spitze, zapýřila se občas Käthe, ale tím jen přilévala olej do Fannina ohně.

Károly i Lina poslouchali Fanniny příběhy se svornou, radostnou pýchou. Později pro ně i Sándor převzal zasvěcený a věru trefný výraz „árie“. Usadili ho naproti Lině, vedle níž zaujal místo její bratranec Ödön (Ross). V té době působil Ödön jako poštmistr ve Vršaci a do Temešváru zajížděl jen příležitostně. Na první pohled to byl tichý mladík, takový ten typ vděčného publika. Sándorovi přidělili místo vedle milostivé Fanny a kdyby ji stále nesledoval pohledem, musel by se dívat též na Linu. To všechno si v proudu společenské konverzace ani neuvědomoval. Cestou domů se mu však minutu od minuty hlouběji nořila do vědomí Linina podoba, a spolu s ní celá její bytost. Dodnes si není jistý, byla-li jeho nebožka žena krásná. Dokáže si ji vybavit jen po částech. Černé oči, občas sametově hebké, jindy zase vyzývavě kruté a jindy majetnické, jako oči té, která svého zajatce provází i z onoho světa. Před zraky mu vytanula křivka jejího zátylku, která vynikala v kontrastu s volně spletenou korunou jejích do rezava rozehraných světlých vlasů. V uchu mu ještě zněla věta pošeptaná mu na rozloučenou, jako by to byla jen melodie. Alex, ich bin so traurig, besuchn Sie mich co nejdříve (baldmöglichst!), prosím! A on, jako by nikdy nepochopil význam těch slov, vydal se na stopu té melodii. Ta melodie snad byla tím, od čeho se mu už nikdy nepodařilo odpoutat. Při stále častějších setkáních si začal uvědomovat, že se nesoustředí na to, co dívka říká, ani sám neví, co jí říká, jeho rozum, nervový systém a veškeré smysly jsou opanovány přáním, aby byla vedle něj, ve stejném divadle, na plese, v knihkupectví, v knihovně, v cukrárně, v restauraci, na zábavě, v „tom samém“ parku. Prostě: nic jiného ho nezajímalo, jen aby byla tamtéž, i pokud spolu nepromluví, nevymění si jediný pohled. Neboť když tam Lina nebyla, všechno se zdálo jako po vymření a nekonečně marné.

Po Linině smrti si Sándor postupně přiznával, že od počátku musel tušit, že ho Lina nikdy nemiluje, chtěla ho jen vlastnit. Byl její jedinou jistotou a přimykala se k němu tím víc, čím se v ní a kolem ní stávalo vše splašenější a nesrozumitelnější. Jen v posledních měsících se jeho žena zděsila, že již ani na svého muže není schopná se upnout jako k jediné střelce kompasu, respektive se k němu znovu a znovu vracet. Ale kdyby byl Sándor i poslouchal, o čem to hovořila, na jejich vztahu by to nic nezměnilo, v tom si je dnes jist více než kdy předtím. Lina se mu s přátelskou upřímností – jako starému známému – již na první schůzce svěřila, že je již léta zamilovaná do jednoho celního důstojníka jménem Andor Treisz, který tu maturoval na reálce, ale to byla ještě malá holka, i když zamilovaná je již od té doby, psala mu spoustu anonymních milostných dopisů. A když byla konečně poprvé na svém prvním župním plese, a Andor, aniž by o pisatelce těch milostných dopisů co věděl, ji několikrát vyzval k tanci, za dva týdny na to ho přeložili do Rijeky (!). Dostala od něj několik psaníček, několik mu napsala, ale nyní už nemá odvahu psát zamilované dopisy do té vzdálené Rijeky.

Jak se později ukázalo, o té Linině „obsesi“ věděla celá rodina. Podle milostivé Fanny je Lina „zamilovaná do dálek“ a vyroste z toho. Lina ovšem odmítala každého mladíka, který se jí odvážil přiblížit, a babičce triumfálně odpřísáhla, že z toho nevyroste. Sándor tedy mohl vděčit za Lininu důvěru a sympatie vlastně tomu, že nebyl místní. To bezstarostné veselí, které Sándor zaznamenal na první návštěvě v rodině, bylo tedy mnohem vzácnější, než by si byl pomyslil. Od Andora již dlouhou dobu žádný lístek nepřišel, ale nikdo nemohl vědět, zda o něm Lina nadále blouzní, či ne. Až po Linině smrti Sándora napadlo, že v době jejich svatby v něm Lina viděla jen Andorova temešvárského zástupce, uklidňovalo ji, že bude přece jen lepší, když se zčásti přizpůsobí místním poměrům, aby se druhá část její bytosti, kterou – snad o ní ani nevěděla – nebylo možno nikdy připoutat, mohla svobodněji vznášet na křídlech marných dálek. Roku 1915 došla do Temešváru zpráva, že Andor „hrdinně padl“. „Od této chvíle jsem se stal Andorovým zástupcem nejen v Temešváru, ale na tomto světě vůbec.“ Přestože občasné Lininy kouzelné pozornosti, lichotky a podmaňující „manévry“ ve skutečnosti nebyly určeny jemu, i slepý by si všimnul, jak se dostal do područí své ženy. Pokud ovšem její vrozená zdrženlivost nevzbuzovala dojem, že je potřeba ji znovu a znovu dobývat. Je možné, že láska není zážitkem vyměřeným na jednu jedinou osobu, ale jen samovolným planutím a jen slepá náhoda určuje, kdo se stane jejím objektem.

Světová válka měla na všechny zhoubný vliv, Linin nervní neklid a halucinace se datují s jistotou od té doby. Přes otcovy známosti se snažila podniknout vše, aby Sándora neodvedli. V noci se budila vlastními výkřiky, zpocená a ulepená se posadila na postel, zdálo se jí, že její muž právě padl na nějakém bojišti. Byl v těch snech Sándor Andorem? Sándor ji hladil, přikládal jí obklady, utěšoval ji, jak se dalo. Nakonec se pomalu zklidnila, zemdleným pohledem sledovala Sándorovu pozornou snahu, usmála se a vytryskly jí slzy. „Byly to ty chvíle našeho manželského života, kdy Lina viděla jen mě, kdy mi byla do hloubi duše vděčná a plně a oddaně se ke mně přimykala.“ Ale válka nechtěla skončit, finanční situace rodiny se zhoršovala, Lina chtěla dítě, abychom „byli opravdová rodina“. V těch těžkých dobách, roku 1918, se narodil Lexi a Lina byla nesmírně šťastná, zdálo se, že snad ani nevnímá okolní svět, který byl čím dál nehoráznější. Tuto šťastnou dobu ukončila trianonská mírová smlouva. Po celé dni nás drželo v zajetí jakési tiché šílenství. Cítili jsme, jako bychom se stali zajatci nějakého zlého snu, z něhož se ne a ne probudit. Jak se ze dne na den lidé změnili. Jak nás část našich rumunských známých začala přehlížet, jak celá řada maďarských rodin ze dne na den odcestovala. Útěky do nového Maďarska, tehdy již odděleného hranicí, se rozmáhaly jako nějaká epidemie a odtamtud kdo ví kam dál, jakým směrem se kdo vydal. Na koho všeho se střílelo, ještě než vůbec jakoukoliv hranici přešel. My jsme nikdo odejít nechtěli. Ani Lina se o tom slovem nezmínila, přitom velmi trpěla. Ani nevím, proč to všechno vyprávím, však jste to zažili zrovna tak, jak my, Gitto.

Tehdy se vrátily Lininy noční můry. Téměř každou noc se budila vlastním pláčem, štkala, vzlykala, a vždycky se jí zdálo, že je zavřená. Je zavřená v těsné a smradlavé cele, odkud ji už nikdy nepustí. Začátkem roku 1922, když se narodila Réka, na kterou se vlastně ani už netěšila, nepřála si ji, všechny mateřské povinnosti padly na milostivou Fanny a Veronku, která byla v domě už když se narodila Lina (Käthe zemřela roku 1917 na zápal plic). Lina vypadala jako přízrak a čím dál více se podobala mamince. Celé dny nepromluvila. A nevím, jak ji přišlo na mysl, co jsme říkali v souvislosti s maminčinou smrtí. Byla to Fannina formulace, trefněji bych to nedokázal. Lina buď celé dny polehávala, ani se nehnula, nebo přecházela po bytě, jako by toho už nikdy neměla nechat. Občas se ale zastavila, nepřítomný obličej pohřbila do dlaní a zašeptala před sebe: - „Bože můj, stačí, že mi uhoří mozek! Bože můj, stačí, že mi uhoří mozek!“ v domě se střídali lékaři. Žádné prostředky na uklidnění nepomáhaly. Doktor Pullmann, na jeho jméno si pamatuju dodnes, rozhodl, že zkusí morfium. Neprotestovali jsme, situace byla nesnesitelná. A Lině to vrátilo klid i dobrou náladu. O děti se nadále příliš nestarala, ale hodně, se zájmem a s požitkem četla a to bylo pro nás pro všechny velkým ulehčením. Tehdy ji zaujal jeden text z literárního časopisu od jednoho autora jménem Elemér Bán. Pamatuju si, že se mě na něj i ptala: - Neznáš nějakého Eleméra Bána? - Jakpak ne, řekl jsem neutrálně, nic zvláštního. Nic zvláštního? – probodla mě náhle pohledem. – Je to veliký spisovatel – odměřila vzdorně. I tohle nabylo samozřejmě na významu až později. Její život a smrt si nedokážu vybavit, aniž bych nespočinul nad řádky toho textu, nad nímž si položila a zodpověděla tu jednu otázku. Když náhle vypukla válka, trávil Elemér Bán letní prázdniny ve Francii a spolu s mnoha dalšími, kteří se náhle ocitli na území nepřátelské země, byl na pět let internován. Lina o tom četla krátkou poznámku: „Během těch pěti let jsem si často musel položit otázku, proč nás vlastně zavřeli, proč nás trýznili a bídačili ve vlhkých a tmavých kobkách pevností oceánských ostrovů? Ani dnes si na to nedokážu uspokojivě odpovědět. Náhle, bez jakéhokoliv přechodu, nás odřízli od života a teď nás zase vysadili na jeho břehy. Světlo oslňuje, z ruchu velkoměsta mám závrať, ocitl jsem se v novém světě, jako bych byl prospal sto let. Dny trávím tím, že se rozechvělýma rukama snažím navázat nit svého života k tomu novému, jehož malinký konec přečnívá z cívky budoucnosti, v noci když se mi za zavřenýma očima vyklene ono kouzelné panorama snu, obrazy ze zajetí se slétají zpět, usedají na stromy snových zahrad a bez hnutí, závistivýma očima hlídkují jak sovy na pevnostních hradbách, když se do příkopů svalí chlad večera.“

Je zvláštní, že Linu tahle drobná poznámka ujistila v přesvědčení, že není zajatkyní beznadějné lásky, ani války, která vše rozprášila, ani nového státu, který se jevil ve všem odpudivý, ale jako by byla zajatkyní vlastního osudu, který je v ní zapsán tak hluboko, že dokud žije, nemůže se od něj osvobodit. Lina se děsila toho Temešváru, který byl přifařen k novém státu, týdny, ba měsíce nevycházela z domu. Četla, jako by celý svůj život chtěla ukrýt v knihách a časopisech. Tu posedlost zdědila po otci a jen té – nevím, zda to bylo dobře či špatně – mohla být vzhledem k okolnostem za mnohé vděčná. Tomuto klidnějšímu období mohutného čtení učinila konec zpráva, že Elemér Bán opustil Pešť a vrátil se zpět do sedmihradské Kluže. Chtěla se s ním za každou cenu setkat. S tím člověkem se musím seznámit!, říkala, vlastně vykřikovala, oči plné neklidných plamínků. V jejím pohledu neplála už žádná jiskřivá radost, nebyly zamžené míhavým odrazem šťastného očekávání a tajných snů. Její pohled i celá tvář byly řeřavě ostré, jakoby proniknuté strašnou zlobou, která v ní vířila proti sobě samé. Jak oči toho, kdo si usmyslel, že nahlédne do svého vlastního vnitřního pekla. V nových podmínkách změněných hranic se tehdy zakládala nebo probouzela k životu nesčetná řada literárních spolků. Již samotný plán na založení nějakého uměleckého sdružení budil ohromný ohlas, bylo třeba svádět těžké boje s úřady, aby něco povolily. Pro nás pro všechny to byla záležitost srdce. Nějakou formou se v těchto podnicích angažovala celá naše rodina, dokonce i milostivá paní Fanny a také Lina. Věděli jsme, když se něco chystalo ve Velkém Varadíně, v Aradu nebo v Kluži. Jak jsme jen mohli, rozjeli jsme se tam i podívat. Kdyby měla Lina alespoň minimální talent psát nebo kdyby se byla uměla vyjádřit jakoukoliv jinou uměleckou formou! Ale v tomto směru jí nebylo dáno. Veškerá ta probleskující odvaha, původnost, výstřednost, jejichž podstata ji tehdy rozpalovala až k žáru, musela uhořet a vypálit se v ní samé. V tom byla krajním zajatcem: neproměnitelným zajatcem sebe samé.

Mezi mnoha akcemi, jichž jsme se účastnili i my, byly nezapomenutelné oslavy Endre Adyho v Zilahu roku 1924, pořádané u příležitosti, nebo spíš pod záminkou, zlaté svatby Adyho rodičů. Lina se tam poprvé setkala s Elemérem Bánem. Nebylo nijak problematické se seznámit a zapříst hovor, my všichni, kterým tyhle akce ležely na srdci, jsme drželi při sobě. Lina byla již tehdy – snad to ani není třeba říkat – skutečná morfinstka, ale právě ta její průsvitně štíhlá, lehká postava a žhnoucí pohled ji činily ještě přitažlivější. V bílých hedvábných šatech lemovaných kanýry byla jako živoucí plamen a zvláštním dojmem působila aura její cizoty, která ji jemně obklopovala. Mohl jsem si všimnout, že Eleméra na první pohled zaujala a že se od ní nemínil hnout. Zádušní mše, slavnostní proslovy, vzpomínky na básníka, koncert, obvyklý shon, každý potřeboval se všemi něco domluvit. Já také, takže jsem Linu často delší dobu ani neviděl, nevěděl jsem, kde je, co dělá, s kým hovoří. Pamatuju si dokonce, že jsem se jí během dne i párkrát úmyslně vyhnul. Dobře jsem věděl, nikoliv rozumem, ale každým článkem své nervové soustavy, že tento den je nějak osudový. Pokud se Elemér a Lina do sebe zamilují, Lina svůj život okamžitě spojí s jeho a snad ji to i vyléčí. Mohl jsem si tohle přát? Přesvědčoval jsem se, že by to bylo lepší nejen pro ni, ale i pro mě, pro nás oba. Ale takový racionální argument, taková dobrota srdce, které by člověka opravdu přesvědčily, snad ani neexistují. Lina byla vždy prosta veškerých konvencí. Když k tomu dodám, že byla tehdy již závislá na morfiu, je nasnadě, že své bolestné blouznění po Elemérovi ani trochu neskrývala. Horečně to v ní plálo již značnou dobu před jejich osobním setkáním. Vykládala mi o tom, jako bych byl nějakým jejím bratrským přítelem, jako by jí nedocházelo, že se mnou to vzplanutí nemůže sdílet. Nevím, co pro mě bylo těžší, že jsem všechno do detailů věděl, nebo že bylo přerváno poslední stéblo mého bytí jako manžela a s ním i veškerá naděje znovu onen „statut“ ustavit. Cestou domů ze Zilahu Lina nepronesla jediné slovo, očividně byla zcela pod vlivem onoho setkání, ale její tvář a pohled neprozrazovaly o jejím zážitku a dojmu zhola nic. Vzbuzovala dojem, že se na něco velmi soustředí, ale tak, jakoby se jí to soustředění za otevřenýma očima, za nehybnými očními bulvami, zdálo ve snu. Po tomto setkání následovalo několik dalších. To mi Lina bez přetvářky oznámila, že odjíždí do Kluže k Elemérovi. Nevím, jaký byl ten jejich společně strávený čas. Ani nic o důvodech, proč se začali setkávat čím dál méně a pak vůbec. Vím ovšem tolik, že snad není člověka, jenž by byl schopen snést žár, který v Lině plál. Ten mohl být dobrý snad k tomu, že na koho se zaměřil, v tom spálil počínající lásku, touhu, všechno. Neboť v Lině neměla láska vyústění, jen vystupňování a to je, myslím, pro každého jiného člověka věc citově nesnesitelná. Nevím, jak se Elemér k Lině zachoval. Dnes již chápu, jak ho poznamenalo zajetí a vše, co tak od základů změnilo jeho poválečný život. Zřejmě s ní měl soucit a to beznadějné planutí, které se snad ani nevztahovalo přímo na jeho osobu, hrubě a hloupě neodmítal. Proto to pokračovalo tak, jak jsem byl nadále očitým svědkem. Lina vůči Elemérovi nepociťovala hořkost ani hněv, jen její planutí prošlo proměnou. Přispěl k tomu nesporně i rozkladný účinek morfia.

Následkem zhoubného jedu jejich setkání – alespoň vnějškově – ustala. Lina často večer oznámila, že na druhý den odjíždí do Kluže za Elemérem, a druhý den ráno na to očividně zapomněla. Po několik dní si na cestu, ba dokonce i na Eleméra, ani nevzpomněla. Povím ti Fannin sen – řekla mi tehdy a její pohled byl v tu chvíli stejný, jako když jsem ji utišoval, přikládal obklady a konejšil probuzenou z nočních můr a ona mé snažení vděčně sledovala, usmívala se a tekly jí slzy. Nevím, měla-li Fanny kdy takový sen, o to ani nejde, Lina se rozhodla pro tento „název“. V tom snu bloudila po temešvárské pevnosti, byl zářivý den, mohla tedy klidně vyjít ven za hradby, když ale došla k Vídeňské bráně, našla ji zavřenou, zběsile na ni bušila, ale nikde ani živáčka. Zmocnila se jí tíseň, pomyslela si, že je možná noc a že má vysokou horečku, celé tělo jí žhne a noc jí připadá jako den. Všimla si, že hodiny na jedné z věží ukazují za deset minut devět. Hlídku u Vídeňské brány už služba zřejmě omrzela, někde spí, do devíti je otevřená i sedmihradská brána. – Ráda bych byla letěla, ale jako by mě nějaká krutá síla strhávala a tiskla k zemi, jíž jsem si musela holýma rukama prohrabávat cestu. Ještě teď je celé moje tělo jakoby od zatuchlé hlíny – prohlížela si své kostnatě štíhlé paže. Nevím už, jak jsem došla k sedmihradské bráně, ta byla ale taky zavřená. Úmorné dusno, nikde ani živá duše. Proč jsem jen pod tou zemí nezůstala? – přepadla ji nejistota. Lehla jsem si na zem a usedavě jsem se rozplakala. Neměla jsem už chuť někam jít, nějaká neznámá síla mě ale vyburcovala a unášela proti mé vůli. Určitě mířím k Petrovaradínské bráně, napadlo mě a problesklo mi hlavou, jak nepřesně se vyjadřuju, to přece nemířím já, to mě něco neznámého postrkuje. A tehdy, jako bych kráčela přece jen sama od sebe, z vlastní vůle, mě napadlo, že Petrovaradínská brána je otevřená do jedenácti, tamtudy ještě projdu. Znovu jsem se podívala na hodiny na nedaleké věži: ukazovaly devět. Pak už jsem jen sledovala hodiny na všech věžích, všechny ukazovaly devět, a to už mi bylo jasné, že tohle nemá konce...Nevím, jestli jsem se právě probudila nebo usnula.

Podle určitých detailů jsem si dovodil, že se jí vracejí i jiné sny. Žije na Sihoti, který je kvůli bažinám a močálům nedostupný jako nějaký ostrov. Je s ní i Elemér, jen si někdy nevybavuje přesně jeho tvář. Ale několikrát se i stalo, že otevřela oči a řekla: Pašova studna je pod vodou a všechno zamrzlo, bruslíme jako v pohádce. Jako by se v myšlenkách přehnala staletími a na tehdy již smrtelně bledém obličeji se jí najednou objevil dívčí úsměv plný čarovné naděje a zašeptala: brzy už bude masopust. Její stav se zhoršoval, nemohla vědět, že Elemér zápasí se smrtelnou chorobou a dopisuje poslední kapitoly svého velkého románu ze zajetí. Román dokončil v březnu 1931 (v novinách se o tom tehdy hodně psalo). Od poloviny března byl upoután na lůžko, během několika týdnů zestárnul, zhubnul, měnil se v svůj stín. V dubnu ho převezli do Budapešti na Herczogovu kliniku. Tam mu přinesli první výtisky. Román měl ohromný úspěch. S uznáním ho přijala kritika, ale i čtenáři. Elemér dostával denně stovky čtenářských dopisů. Ne dlouho. V červnu 1931 ho schvátila rakovina jater.

Sám jsem Lině Elemérův román pořídil. Četla jen pomalu, žila už tehdy spíš svými sny a vidinami, od knihy se ale ani na chvilku neodtrhla, svírala ji v rukou i v noci ve spánku. Zprávu o Elemérově smrti přijala, jako by o všem věděla. Román četla i nadále, ale po dlouhou dobu na ni nijak nepůsobil. Měla výraz člověka, který vše již dávno slovo od slova zná. Změnila se až během posledních týdnů života. Jako by si náhle uvědomila, že Elemér zemřel. S nadlidským úsilím se snažila každou větu procítit, promyslet, jako by chtěla projít všemi štacemi Elemérova utrpení...

Nevím, jestli se úmyslně předávkovala, nebo jí právě tehdy chatrný organismus vypověděl službu, zemřela toho dne, kdy román dočetla. Strašné bylo, jak naříkavě plakala, dovlekla se ke dveřím, jak se na ně pokoušela vší silou zabušit a hlasem stále slabším nakonec už jen šeptala: Pusťte mě! Pusťte mě! Pusťte mě! Pusťte mě!