Koncem února u nás v překladu Jiřího Hrubého vyšel vůbec první soubor povídek Shermana Alexieho, v originále nazvaný The Lone Ranger and Tonto Fistfighting in Heaven, neboli „Jak se Osamělý jezdec a Tonto do sebe v nebi pustili pěstmi.” Nakladatelství Paseka zvolilo kratší a srozumitelnější název Kouřové signály, vypůjčený od filmu, ke kterému Alexie napsal scénář. Mnohé povídky zpod Alexieho ruky vycházejí coby formální mistrovské kousky, avšak zároveň obsahují různá témata, jimž by neuškodilo širší pojednání či důkladnější zamyšlení.

Sherman J. Alexie se narodil roku 1966 do indiánského kmene Spokane, jehož rezervace se nachází ve státě Washington. V šesti měsících musel kvůli vrozené hydrocefalii podstoupit operaci mozku a neměl valnou naději na přežití. Všechny lékařské prognózy, včetně předpovídaného mentálního postižení, ovšem zdárně popřel. Ve třech letech se naučil číst a v pěti prý přelouskal Steinbeckovy Hrozny hněvu. Pár let na to přišla Alexiemu-teenagerovi v rezervační škole do ruky kniha, ze které se kdysi učila jeho matka. Žena uváznuvší v beznaději své i manželovy nezaměstnanosti, problémů s alkoholem, hladových dětí... Rozhodl se, že přestoupí do kvalitnějšího ústavu mimo rezervaci. Na Reardanské střední škole mimo jiné exceloval v košíkové. Basketbal se později v Alexieho povídkách objevuje jako jeden z nemnoha prostředků, které dokážou indiány z rezervační mizérie nějakým způsobem vytrhnout. Alexieho zkušenosti z Reardanské školy a rané mládí obecně posloužilo jako inspirace pro jeho první román The Absolutely True Diary of a Part-time Indian (Úplně pravdivý deník Indiána na půl úvazku).

V povídce Vzdělání po indiánsku říká pan učitel malému Juniorovi Polatkinovi, který se v knize opakovaně objevuje jakožto Alexieho alter ego: ,„Až vyrosteš, měl bys být pan doktor. (…) Aby ses mohl vrátit a pomoct svému kmeni. Abys mohl léčit lidi.“ Táta toho roku vypil každý den přes tři litry vodky a máma se zase pustila tak do dvou stovek přehozů, ale nedokončila ani jeden. Seděli každý v jiném temném zákoutí našeho baráku a tekly jim krokodýlí slzy.’ Alexie se na dráhu lékaře připravoval, ale poté, co několikrát omdlel při pitvě, raději přesedlal na jiný způsob léčení lidí.

Stal se bakalářem amerických studií na Washingtonské státní univerzitě, kde dnes rovněž tu a tam učí, a začal psát poezii. Nedlouho po promoci mu vyšly sbírky The Business of Fancydancing (něco jako „Tanec představivosti”) a I Would Steal Horses (Kradl bych koně). Pro Alexieho představovaly mezník jak literární, tak osobní. Když se v třiadvaceti dozvěděl, že mu první ze sbírek opravdu vydají, přestal pít a alkoholu, se kterým měl značné problémy už od střední školy, se poté ani nedotkl.

Později Alexiemu vyšel zmíněný soubor povídek The Lone Ranger and Tonto Fistfighting in Heaven, jenž mu vynesl Hemingwayovu cenu za nejlepší beletristickou knihu roku 1993. Několik cen Alexie obdržel i za své romány Reservation Blues (Rezervační Blues) a Indian Killer („Zabiják indiánů” či „Indiánský zabiják”…). Čeští čtenáři mohou Alexieho znát díky sbírce povídek Deset malých Indiánků (2003, česky 2005). Jeho text byl zařazen také do antologie Vinnetou tady nebydlí (2004).

Sherman Alexie se nezdráhá zabrousit ani do dalších uměleckých oblastí. Mimo jiné se věnuje v Americe kvetoucímu žánru stand-up comedy. Při vystoupeních spolupracuje s indiánským hudebníkem z kmene Colville, Jimem Boydem. Společně rovněž zhudebnili a natočili písně z Alexieho Reservation Blues. S napůl čejenem a způli arapažským indiánem Chrisem Eyerem Alexie natočil zmíněné Kouřové signály oceněné na festivalu Sundance.

Několik témat, rámovaných dusným prostředím rezervace, se v Alexieho povídkách znovu a znovu vrací. Především je tu otázka indiánské identity, či, přesněji řečeno, identity indiána dvacátého, potažmo jednadvacátého století. Alexiemu se daří zajímavě skloubit elementy indiánské tradice s popisem každodenní americké reality, jako např. v jedné pasáži z povídky Nevlastní bratr Ježíše Krista spokojeně žije v rezervaci kmene Spokane, věnované basketbalovému zápasu: „(…) my hřmotný bojovníci jsme vyskakovali do vzduchu a náš řev se odrážel od košů, hodin, co nešly, našich vzpomínek a snů a koní, ve který se proměnily naše nohy.“ (105) S podobnými projekcemi tradice do nemastné neslané každodennosti se v Alexieho povídkách setkáváme poměrně často.

Vydařenější příklad téhož jevu nacházíme v Jak se Osamělý jezdec a Tonto do sebe v nebi pustili pěstmi. Následující scéna zachycuje rozhovor bělošského prodavače v nonstop smíšeném zboží („Osamělého jezdce“) a indiána sužovaného nespavostí z vedra („Tonta“, totiž hojně karikovaného stereotypu indiána): ,„Bude to všechno?“ zeptal se mě naučeně, aby mě přiměl sáhnout ještě po něčem. Trochu jako připsat ke smlouvě dodatek. My si vezmeme Washington a Oregon a vy dostanete šest borovic a nový Chrysler Cordoba. O tom, jak slibovat a pak sliby nedodržet, jsem něco věděl.“’ (159) Načež si indián objedná velkou ledovou tříšť, prodavač se přeslechne, zeptá se jakou chtěl velikost, indián opáčí, že malou a prodavač upadne do rozpaků, protože tuší, jak to ve skutečnosti bylo. . Celá situace ironicky napodobuje dávná vyjednávání etnik, k nimž muži přísluší.

Přes zdánlivý nadhled je zde ovšem přítomen i jakýsi ublížený podtón, který můžeme spatřit zejména v poslední větě úryvku a jenž se tu a tam rozléhá i zbytkem knihy. Mnoha povídkám vládne nostalgie. Občas citlivě a poeticky zachycená třeba v havraních vlasech indiánského mladíka, jímž kdysi býval vypravěč jednoho z příběhů. Někdy má však navrch nostalgie zbytečně uslzená a neplodná. Smutek nad tím, že indiáni už nekradou koně a neprohánějí se stepí.

Američtí indiáni mají na slzy, ukřivděnost i rozcitlivělé meditace nad minulostí jistě nárok. Problém je, že uvedené pocity a projevy samy o sobě nikam nevedou, a pokud je jejich příděl v literárním díle větší než nepatrný, brzy nudí. Prodlévat u výše zmíněného rovněž znamená nechat se pohřbít v jakési rezervaci mysli. Alexie se k té pozemské často staví dosti kriticky, třeba k alkoholismu (o kterém bude řeč za chvíli), nekontrolovatelně se rozlézajícímu mezi jejími obyvateli. Nicméně cítí, že rezervace především představuje jakéhosi degenerovaného potomka kmene, základu indiánské kultury. Proto autorovo alter ego, Junior Polatkin, v poslední povídce souboru zanechává studia na vysoké škole a vrací se do svého rodiště. Co vypadá na první pohled jako Juniorova životní prohra, mohlo by být ve skutečnosti velkou výhrou pro kmen, a tudíž i pro Juniora samotného.

Skoro všichni indiáni v Alexieho rezervaci mají problémy s alkoholem. Autor je na dané téma schopen osvěžující brutální ironie, která se záležitosti dotýká stejně pregnantně jako řídké bolestivé obrazy indiánů dohnaných na práh deliria. Takto se Alexieho nadhled objevuje např. v povídce Někdo pořád mluvil o powwow:

,„Ahoj, já jsem Junior,“ řeknu většinou při vstupu do hospody nebo na večírek, kde jsou Indiáni.
„Ahoj Juniore,“ pozdraví mě všichni jednohlasně a ironicky.
Ti nejprotřelejší a s odvykacími skupinami nejobeznámenější s sebou nosí takové medailonky, aby bylo jasné, jak dlouho byli nepřetržitě v lihu.“’ (178)

K alkoholismu a věčnému snění o minulosti připočtěme nezaměstnanost či nekvalitní školství., . a dostaneme životní realitu průměrného indiána. Těžko ho soudit. Nicméně většina čtenářů se možná neubrání jistému podráždění z opakovaného utvrzování indiánské superiority nad bělochy. Kniha pro něco takového neposkytuje v podstatě žádné faktické základy. Kupříkladu o životě blíže přírodě nebo tradičním hodnotám se, vzhledem k výše nastíněným poměrům v rezervaci, dá mluvit jen těžko. Mezi rezervačními indiány (tak jak je zachycuje Alexie) pořádně nefunguje ani instituce rodiny: z knihy se dozvídáme o případech, kdy ji opustil otec atp.

Vyvyšování indiánů občas působí až trapně. V úvodním odstavci povídky Představovat si rezervaci stojí: „Vy jste nevěděli, že Ježíš Kristus byl Indián z kmene Spokane?“ Troufám si tvrdit, že v danou chvíli čtenář nemá nejmenší ponětí, proč by to tak mělo být. Jistě je možné, že Indiáni daného kmene sdílí nějaké vlastnosti s Kristem, jenomže zbytek knihy tuto analogii nijak nepodporuje. Citovaný odstavec končí takto: „Představte si, že Kryštofa Kolumba po přistání v roce 1492 nějaký indiánský kmen utopil v oceánu. Jestlipak by i tak Lester Troska kradl v sámošce?“ (131) Ony dvě věty představují perfektní zkratku toho nejkontroverznějšího, a zároveň nejproblematičtějšího, co můžeme v Alexieho souboru najít. Zkusme číst mezi řádky: to vy můžete za všechnu naši mizérii, to vy jste nám ukořistili naší identitu, teď na nás roubujete svojí, která ale není naše a těžko někdy bude. To všechno je pravda. Podobnými postoji však indiáni přijímají porážku, podřízené postavení a, neoddiskutovatelné dějinné výhody či nevýhody stranou, zříkají se zodpovědnosti za sebe sama.

Jak už bylo zmíněno, některé z Alexieho povídek jsou formálně opravdu skvostné. Například na začátku „Na jediném semaforu v rezervaci přestala svítit červená“ dva postarší přátelé pozorují partu indiánských výrostků a pyšně komentují basketbalové umění jednoho z nich. Chlapci to jde navíc výborně ve škole, tak by z něj přece mohlo něco být… Ten, který byl kdysi podobnou nadějí sám, je přesvědčen, že Julius to určitě někam dotáhne, avšak jeho společník pochybuje. O rok později oba sedí na tomtéž místě a vedou obdobné řeči.

,Seděli jsme tam několik minut, pak hodin, a najednou po silnici přiklopýtal Julius Dělá vítr.
„Koukej,“ řekl Adrian. „Ještě nejsou dvě, a už je nalitej jak doga.“
„Copak nemá večer zápas?“
„Jasně, že má.“
„No snad stačí vystřízlivět.“ (49)

Jak oba přátelé tuší, nestačí. Povídka má dvojí katarzi. Jednu závěrečnou, to když se oči komentátorů rezervační mládeže upřou na novou naději kmene, a když jeden z nich zoufale mrští svým hrnkem o zem a ten… zůstane celý. Že by se bludný koloběh nadějí a zklamání mohl narušit? Sám Alexie je toho důkazem. Příběhu se ale dostalo ještě jakési katarze zpětné. Metaforický význam ruské rulety, kterou na začátku povídky hrají zmínění pozorovatelé, se v jejím průběhu zásadně prohloubí.

S vydařenými metaforami se setkáváme napříč celou sbírkou. Aspektem centrálního motivu knihy - spokaneské rezervace -se zaobírá následující pasáž z povídky Tryskáč : „Paměť jako opuštěné auto, zapomenutý rezavějící vrak, i když ho všichni mají několik desítek let na očích. Rodí se v něm štěňátka, celé pavoučí generace v něm prožívají své dějiny. Všechno se odehrává bez povšimnutí a nikdo se ani nenamáhá, aby to vypověděl.“ (199)

K Alexieho stylu už jen tolik,že by se možná mohl zříci jistého typu autorských komentářů, které jeho vidění světa zbytečně rozmělňují. Kupříkladu věta (z citované povídky o Ježíšově nevlastním bratru) „Takhle já někdy ten život žiju, z obyčejného si udělám trochu magie – karetní trik, zrcadlo a zmizení,“ (111-112) je vlastně zbytečná. Jestli autor něco podobného opravdu dělá, čtenář by to měl z jeho povídek poznat. Podobné povšechné výroky, zcela v intencích estetiky kýče, servírují čtenáři autorův záměrtak říkajíc až pod nos. Spolehlivě tím ničí jakékoli kouzlo, které by snad daná pasáž mohla obsahovat, .

Alexieho stojí za to číst jak kvůli jeho zmíněným silným stránkám, tak i některým problematičtějším znakům – zejména se jedná o nepříliš propracovaný vztah mezi indiány a bělochy. Identita moderního Indiána v něm mimoděk odhaluje svou nejistotu. Sklon k černobílému nazírání indo-bělošských vztahů či utíkání se do toho nejstaršího obrazu Indiána, totiž muže na koni uhánějícího prérií, či provádějícího kmenové rituály. Možná nejvýznamnějším přínosem Alexieho povídek je pak konfrontace této identity se současností.