Zülfü Livaneli (nar. 1946) je v Turecku známý především jako folkový zpěvák, skladatel, novinář a přední levicový politik. Řadu let se také zasazuje o zlepšení vztahů mezi Turky a Řeky. Jedním z jeho velmi úspěšných projektů byla například hudební spolupráce s řeckým hudebníkem Mikisem Theodorakisem – jejich společné album se stalo hitem v Turecku i Řecku. Poněkud méně je známý jako romanopisec, ačkoliv svou prvotinu, sbírku povídek Arafat’ta Bir Çocuk (Dítě na Arafatu), vydal již v roce 1978. Od té doby napsal několik filmových scénářů, řadu sbírek esejů a 5 románů. Engereğin Gözündeki Kamaşma (Oslněné oči zmije, 1996), Livaneliho první románový pokus, vynesly autorovi Balkánskou cenu za literaturu (1997).

Livaneli se tak trochu svezl na vlně obliby k historické tématice, která se Tureckem 90. letech přehnala jako staletá voda (a dodnes neopadla) a zabrousil do osmanské minulosti, konkrétně do 17. století, do doby vlády duševně chorého sultána Ibrahima Šíleného (vládl 1640-1649). Z dikce vyprávění, značné historické nekonkrétnosti (jméno sultána ani žádného významného hodnostáře není nikde zmíněno) i Livaneliho vlastních poznámek k románu poměrně jasně vysvítá, že příběh je vlastně alegorií fungování celé osmanské dynastie a jakýmsi Livaneliho komentářem k předrepublikánské historii.

Vzhledem k Livaneliho levicovému zaměření a kemalistickému zápalu by se dalo vcelku předpokládat, že jeho pohled na osmanské dějiny nebude příliš laskavý: vždyť v tiskovinách tureckých marxistů i kemalistů je osmanská dynastie běžně pranýřována jako rod krvežíznivých feudálů cizího původu, kteří dřeli nebohý anatolský lid z kůže. Oproti „palácové“ vysoké kultuře a literatuře psané formalizovanou osmanštinou plnou cizích (persko- arabských) slov a prostému lidu prý zcela nesrozumitelnou, je pak kladena „lidová“, vskutku „turecká“ historie, kultura a literatura pěstovaná potulnými aşıky a ozany (minnesängery), lidovými divadelníky a dervíši. Nakolik je takovéto dělení nesmyslné a nakolik je náš pohled na osmanskou historii vůbec zatížen předsudky Osmanům nepřátelsky naladěné Evropy, poměrně jasně prokázalo bádání posledních dvou desetiletí. Což ovšem neznamená, že by takováto schémata nebyla stále populární – jak dokazuje i Livaneliho román. Hybnou silou Livaneliho románové rekonstrukce osmanské minulosti je násilí. Násilí, které proniká všemi jejími epochami a na němž se moc této říše zakládala.

Vypravěčem děje je habešský eunuch Süleyman, který si na pergamen zapisuje strašlivé události, k nimž dochází v sultánském paláci Topkapı. Vnější události období jsou redukovány na minimum, děj se zaměřuje téměř výhradně na dění v harému (soukromých komnatách sultána a jeho rodiny). Sultánský harém je v souladu s běžným orientalistickým klišé popisován jako „svět pláče a smutku“ a „ráj nešťastných žen“, které myslí na domovy, z nichž byly vyrvány, a tráví čas v nudě a očekávání, že budou alespoň sultánem vyvoleny a porodí mu syna. Pokud však takové štěstí nemají, chátrají tyto bezchybné krásky v tmavých a vlhkých koutech harému, ubíjeny palácovými intrikami a žárlivostí svých sokyň, zahálkou tloustnou a chřadnou záhadnými nemocemi. Palácem zmítají kruté boje o moc, jimž dominuje Valide Sultan (sultánka matka). Ta se pro ukojení svých mocenských choutek neštítí zosnovat sesazení a popravu sultána, svého syna, a dvakrát se pokouší zavraždit vlastního vnuka, aby byla nakonec sama krvavě zavražděna janičáry.

Sultán je líčen jako pán světa a absolutní vládce svého impéria, bohem na zemi, který rozhoduje o životě a smrti každého svého poddaného. Je obklopen bohatstvím, krásnými ženami a nádherou, „které by oslepily i oči zmije“. Istanbulský lid těžce trpí pod krutovládou paláce, ale – zřejmě nakažen krutostí vládnoucí dynastie – také páchá nesmyslné násilí. Rozzuřený dav např. na náměstí před palácem roztrhá na kusy popraveného tlustého velkovezíra, aby získal jeho „léčivý“ tuk. Když je pak krutý sultán uvězněn, lidé ve své zaslepenosti dokonce pořádají protesty za jeho osvobození.

Uvěznění sultána (spolu se svou nejkrásnější otrokyní Gülbeden je zazděn do jedné místnosti harému), připravené jeho vlastní matkou strachující se o své postavení, tvoří jednu z hlavních zápletek románu. Autorovi dává příležitost soustředit se na zvláštní vztah sultána a jeho otroka: jediným spojením sultána s okolním světem totiž zůstává jeho otrok Süleyman, s nímž komunikuje úzkým otvorem ve zdi své cely. Süleyman sice nejprve jako by ztratil smysl života, když je jeho pán a vládce uvržen do vězení, protože nikdy nepoznal nic jiného než službu a bezmeznou oddanost „vládci světa“. Postupně si však uvědomuje, co je sultán za děsivé monstrum, a rozhodne se uštědřit krutému a hloupému panovníkovi morální lekci: štěrbinou ve stěně kobky mu vypráví metaforické příběhy, aby sultána přiměl zamyslet se nad jeho činy. Morálně procitlý sultán pak odmítá možnost úniku z vězení, která se mu naskýtá, pokud by za pomoci svých přívrženců dal otrávit své syny a jako jediný mužský člen osmanské dynastie tak mohl znovu nastoupit na trůn; raději volí důstojnou smrt. Naděje, jakou přináší sultánovo procitnutí – snad jediný světlý moment v jinak nadmíru pochmurné vizi 17. století –, je nicméně rychle rozptýlena, když se ukáže, že i otrok Süleyman, zdánlivě jediná kladná postava románu, je oslepen mocí a násilím a pro dosažení svých cílů se nezastaví ani před vraždou.

V závěru románu pak na trůn za popraveného sultána nastupuje jeho sedmiletý syn. Jeho dětská nevinnost by mohla být znamením změny a úniku z bludného kruhu násilí, ale Livaneli ihned vyvádí čtenáře z omylu: nejoblíbenější hrou malého sultána se stávají popravy. Všechno se tak opakuje a moc, která by „oslepila i oko zmije, ochromující svými pohledy všechna stvoření” (s. 164), přivádí k šílenství dalšího sultána.

Je pochopitelně výsadou spisovatele vytvářet z „historického materiálu“ vlastní svět, který není možno poměřovat čistě měřítky autenticity ztvárnění historie. Livaneliho román tak lze chápat jako alegorii zneužití absolutní moci a dravého boj o přežití v prostředí, kterému zcela chybí jakékoliv morální mantinely a které člověka proměňuje v krutého dravce. Přesto ale nelze mít ze zřetele, že historický román vždy produkuje nějaké pojetí historie, že u čtenáře evokuje jisté představy a má nezanedbatelný vliv na formování historické kolektivní paměti. A Livaneliho obraz osmanské minulosti je vysloveně záporný, či – užijeme-li termínu Edwarda Saida –„orientalistický“ ve smyslu konstrukce specifického obrazu osmanské říše, který se téměř shoduje s pohledem Evropana 19. století, tedy stereotypní představy spojené s násilím, bohatstvím a tajuplností „Orientu“.

Livaneliho román balancuje na hranici k triviální historické beletrii, kterou se prohýbají pulty knihkupectví nejen v Turecku. Livaneli je však příliš vnímavý autor (ač mnohem lepší hudebník), než aby do této „béčkové“ kategorie zcela sklouzl. Jeho bohatý a mnohovrstevnatý jazyk, umné zacházení s postavami i zápletkou a lehká ironie dodávají románu jiskru, díky níž si román bezpochyby s chutí přečte i čtenář, který jinak nesdílí Livaneliho „antiosmanismus“.