Petr Halmay se po Koncových světlech (Cena Jana Skácela v r. 2007) vrací k ranějším veršům. Sbírka Země nikoho představuje autorský výbor ze Strašné záře (1991), Bytosti (1994) a prozaického debutu Hluk (1997).

Petr Halmay se nebojí přímočaře uvést svou básnickou zkušenost pomocí zásadních témat a velkých slov, která definují lidskou existenci. V jeho pojetí je to existence vymezená duchovně: v textech nalézáme pojmy Ráj, Víra, Věčnost. Přestože výbor není rozsáhlý a koncentrace zmíněných výrazů, které značnou měrou určují výsledné ladění, je poměrně vysoká, nakládá s nimi básník úsporně a důstojně: jedná se o záběr, jaký pro většinu současníků představuje přílišné sousto. Neméně důstojně se vypořádává i s tradičním tématem, ke kterému mají co hodnotného říci jen ti největší: Krása a její souputník Kýč. A právě zasazení konkrétního, osobního časoprostoru do tradičních básnických témat a napětí těchto mnohdy protikladných významů činí ze zkušenosti s prchavou intimitou města působivé drama okamžiku. Poetická koncepce Petra Halmaye odpovídá tvrzení, že k umění má blíže ten, kdo se skrze osobní výpověď přiblíží obecně lidskému, a ve své ucelenosti (tj. koncepce) spolu s vystříháním se jakékoliv snahy o experiment dodává poezii tvářnost klasičnosti.

Charakteristickým prostředkem, který navozuje atmosféru zázračna, jsou v Halmayově díle motivy světla a záře. Dominantní výjev je buď ozařován nebo sám vyzařuje („Něčí oslňující obraz“ – Věčnost; „Zaliti tímto rudým světlem / stojíme spolu jako dvě jehňata“ – Hvězda). Tento osvědčený motiv vyžaduje mistrovský kontext: nebýt podbarvující skepse a rezignace, prožitku ztráty iluzí, které světelnou záplavu svou existenciální surovostí tlumí, působily by obrazy s oslňujícími pouličními lampami leckdy pateticky či sentimentálně. A to zvlášť tam, kde se záře stává nutnou rekvizitou propůjčující výjevu opravdovost.

Důležitá pro pochopení světelné symboliky je v této souvislosti esej Světlo, v níž autor na pozadí současného teoretického nazírání textu načrtává svou poetiku upínající se právě ke světlu, které doprovázejí pocity dočasné úlevy, vysvobození, vytržení z běžných, stereotypních činností. Úseky tvůrčího života od období dospívání po klíčový věk čtyřiceti let splývají s postupnou relativizací tradičních literárních hodnot: hodnota literatury jako způsobu existence pro Halmaye klesá s mírou kritické reflexe, již přináší dospělost. Tento rys, o němž Jiří Pelán v doslovu hovoří jako o „racionálně deziluzívní střízlivosti“, je také vyjádřen kritickým postojem k období dospívání, které – ačkoli se vyznačovalo silnou iluzívností a naivitou – bylo přesto obdařeno krásou („Vidím svoje ubohé a přece šťastné dospívání“ – Světlo). Jeho soudržná poetika hodnotí postavení a funkci literatury ve světle výzev a konceptů současného nazírání textu jako odcizení a básník se nevyhne například úsměvnému znevážení dnešního procesuálního nazírání textu („Text, který nelze označit jako poezii, / vytváří pohyb, / masařky létají májovým vzduchem.“ – Iluze), odsudku relativního postavení krásy a vulgarity („Latentní sklony k perverzitě, hnusu – celá ta odvrácená tvář společnosti – získala netušený rozměr. Chápal bych tyto všeobecné sklony, nebýt prudkého odporu, jejž ve mně vzbuzují.“ – Světlo) nebo postesknutí po upozaděné hodnotě příběhu. Teoretizování nad literaturou přináší relativizaci hodnot a oblast bez jejich jasného definování se snadno stane zemí nikoho.

Halmay je pozorovatelem charakteristických pražských scenérií: nejzazší mez tvoří apokalyptické vize („Ve stanici Malostranská, / po výbuchu vodíkové bomby“ – Věčnost), časté jsou drsné krvavé scény, při nichž zatrne („vyrazil jsem ti pěstí oko / a řezal šlachy, / lámal žebra, / dokud z tebe nezbyla holá, krvavá věc / v koutě pokoje.“ – Ráj; „Červená Karkulka – / s obličejem rozbitým do krve –“ – Záře I). V souvislosti s dekadentní poezií se vracejí básníkovy rozpaky z rovnocenného postavení krásy a ošklivosti, „zestejnění“, jež hrozí přerůst v ztotožnění, a z relativity vůbec („To je hrůza z relativity jako takové.“ – Světlo): co by bývalo před pár desítkami let chápáno jako dekadentní, je nyní normální. Do abstrakce se Petr Halmay pouští jen zřídka („Je to fantastická hmota prázdna / tekoucí našima očima.“ – Vidina), nejraději pracuje se sevřenými, fotograficky ostrými obrazy v podobném duchu jako Štěpán Nosek. Jeho práce s jazykem je přirozená, výrazivo na sebe nestrhává pozornost a ta se samo sebou přesune na přímočaré a vzácně sdělné obrazy. Halmay do knihy vybral převážně básně ve volném verši, ač třeba báseň Kýč svědčí o jeho přirozeném potenciálu psát vázaným veršem, což Jiří Pelán oceňuje jako básníkovu silnou vnitřní kázeň. Máme před sebou knihu jednoho z nejvýraznějších básníků současnosti, který nadto netiskne vše, co napíše...