Dantova Komedie patří k nejkomentovanějším dílům světových literárních dějin a učinila svého toskánského tvůrce nesmrtelným. Přestože se její studium stalo pro mnohé literáty předmětem celoživotního bádání, i po téměř sedmi stoletích, kdy spatřila světlo světa, nad ní zůstává mnoho otazníků.

Důležitost Komedie pochopili již Dantovy současníci. Vždyť tomu nebylo dlouho po básníkově smrti a již se četla a interpretovala na několika univerzitách. Boccaccio, velký Dantův obdivovatel, k ní začal na žádost florentské vlády psát komentář a veřejně ji vykládat, byť jen do 17. zpěvu Pekla. Přidal k ní i hodnotící přívlastek „božská“, který se stal později paradoxně běžnou součástí titulu. V období humanismu a klasicismu se sice zájem o Komedii snížil, o to více se však těšila pozornosti v době romantismu a italského národního obrození v 19. století. Největší italští básníci té doby, jako například Foscolo a Leopardi, Dantovo dílo velice obdivovali a úcta k němu trvá dodnes. 

Přínos Danta a jeho Komedie však nespadá pouze do oblasti literatury a ne nadarmo je  Dante označován za otce italského jazyka. V období středověku byla až na výjimky všechna ambicióznější díla psaná latinsky. Bylo to způsobeno i neexistencí italštiny - obyvatelé Itálie nemluvili jednotným jazykem a k dorozumívání používali různé dialekty, které se od sebe někdy i značně lišily. Dante sám se touto problematikou zabýval v latinském traktátu O rodném jazyce (De vulgari eloquentia, česky 2004). V Komedii básník použil svůj rodný florentský dialekt, kterému tím dopomohl k tomu, aby se stal základem moderní italštiny. Důkazem toho je skutečnost, že moderní italský čtenář i přes změny spjaté s vývojem jazyka může toto dílo číst v sedm set let starém originále. Italský lingvista Tullio De Mauro v jedné studii uvádí, že 15 % slovní zásoby moderní italštiny poprvé použil právě Dante. Bez něj by dnešní italština nebyla taková, jaká je.

Dante začal pracovat na Komedii pravděpodobně někdy v letech 1306-1307 a dokončil ji jen krátce před svou smrtí v roce 1321. Celé dílo je velmi detailně propracované. Každá maličkost má svůj význam a zapadá do celkové stavby. Osnova básně je přitom prostá. Na Zelený čtvrtek milostivého léta 1300 Dante zabloudí v temném lese, kde je ohrožován třemi šelmami: pardálem, lvem a vlčicí. Beatrice si v ráji všimne jeho potíží a na pomoc mu posílá Vergilia, aby ho provedl peklem a očistcem. Na společné cestě potkávají mnoho známých osobností z minulosti i ze současnosti. Před vstupem do ráje však Vergiliovo poslání končí, protože jako pohan nemůže do něj vstoupit. Od této chvíle se průvodkyní stává samotná Beatrice.

Komedie je alegorickým viděním onoho světa a viděním světa jako cesty ke spáse. Dantovo bloudění v tmavém lese symbolizuje sejití z cesty směřující k Bohu. Šelmy představují hříchy, které na něj útočí. Vergilius, intelektuál klasického vzdělání, představuje rozum, Beatrice milost, neboť ke spáse nestačí pouze rozum, je zapotřebí i milosti z Nebe. Dante představuje duši - svou vlastní, ale i kolektivní - neboť nejen Dante, ale i celé lidstvo je zkaženo a sešlo z pravé cesty. Dante tak zároveň vydává Komedii za dílo chtěné Bohem, dílo vybízející křesťany k obrácení, vytrvalosti a cestě ke spáse.

Na onom světě, vykresleném v Komedii, vládne dokonalý řád stanovený samotným Bohem. Každý v něm má pevně určené místo. Dantovo pojetí se zde rozchází s představami klasické antiky. V ní byl posmrtný svět považován za jakousi vybledlou kopii světa pozemského. Dante ale prezentuje onen svět jako to pravé a definitivní místo, kde bude žít člověk v plnosti a navěky. Pozemský svět je pouze krátkou předehrou před tím, pro co byl člověk skutečně stvořen a určen. A předehra je to velmi důležitá, protože má určující vliv na to, kde člověk stráví svou věčnost.

Dokonalý řád vládnoucí na onom světě podtrhuje symbolika čísel, která stmeluje jeho jasnou hierarchii. Číslo jedna odkazuje na jediného Boha, číslo tři na Svatou trojici, číslo sedm na stvoření světa. Číslo deset je součtem 3 a 7. Báseň je rozdělena do tří kantik – Peklo, Očistec, Ráj. Každá z nich obsahuje 33 zpěvů. Sečteme-li je dohromady a přidáme úvodní předzpěv, dostaneme se k číslu 100, z něhož vyzařuje dokonalost. Číslo tři ovládá všechny verše Komedie, neboť sled jedenáctislabičných veršů, kterými je tvořena, je uspořádán do rýmového schématu podle vzorce ABA BCB CDC DED atd. Šestý zpěv v každé kantice je věnován politickému tématu. Všechny tři kantiky jsou zakončeny slovem „hvězdy“, které jakoby nám měly připomínat cíl Dantovy pouti.

Pozoruhodné novum představuje i míšení stylů v básni. V Pekle převažuje styl expresivní, v Očistci dochází k určitému zjemnění a v Ráji se setkáme se stylem vznešeným. Zřejmě právě pro tuto stylovou různost pojmenoval Dante své dílo Komedie (Commedia), neboť komedie byla žánrem, kde bylo podobné míšení dovoleno. Dalším důvodem mohl být i šťastný konec Dantovy cesty, rovněž typický pro komediální děj.

Božská komedie, základní kámen italské literatury, je především dílem básnickým. Dante však dokázal do vytříbeného roucha poezie obléci i myšlenky politické, etické, historické události, teologické i přírodovědné pojmy, a vytvořil tak nejen pro své současníky, ale i pro následující generace souhrn vědění své doby.

Bibliografie:
P. Cataldi – R. Luperini: Dante e la società comunale. Storia e politica, in: Dante Alighieri, La Divina Commedia, Le Monnier, Firenze 1989.
F. De Sanctis, Commedia, in: Dějiny italské literatury, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1959, s. 94-161.
G. Ferroni, Profilo storico della letteratura italiana, Einaudi scuola, Milano 1992, s. 108-125.
E. Malato, Dalle origini a Dante, in: Storia della letteratura italiana, Il Sole 24 Ore, Milano 2005, Vol. I. Parte II., s. 924-1046.
V. Mikeš, Život, dílo, doba, in: D. Alighieri, Peklo, Mladá fronta, Praha 1978, s. 184-188.
V. Mikeš, Tu vykročil a já se vydal za ním, in: D. Alighieri, Peklo, Mladá fronta, Praha 1978, s. 171-183.
I. Montanelli, Dante a jeho doba, Odeon, Praha 1981.
J. Pokorný, Dante, Orbis, Praha 1966.
G. Reggio, Le più belle pagine della Divina Commedia con letture critiche, Le Monnier, Firenze 1972.