Helberto Helder je pseudonym dosud žijícího portugalského autora Luíse Bernardese de Oliveiry. Tento básník, prozaik a překladatel se narodil roku 1930 ve Funchalu, hlavním městě ostrova Madeira. Na univerzitě v Coimbře vystudoval práva a nedokončil studia románské filologie. Vyzkoušel si mnohá povolání, která neměla s literaturou nic společného: byl meteorologem na Azorských ostrovech, výčepním, redaktorem v reklamě, cukrářem, řidičem, dělníkem, novinářem, příležitostným filmovým hercem a v sedmdesátých letech dokonce válečným reportérem v Angole. Během jedné reportáže byl raněn a několik měsíců se léčil v luandské nemocnici. Cestoval po celé Evropě a střídavě pobýval v Portugalsku a USA. Nyní žije v Lisabonu s manželkou Olgou. Jeho syn Daniel Oliveira je známý levicový politik a novinář.

Oficiální počátky tvorby Herberta Heldera se počítají od roku 1954, kdy v Coimbře publikoval několik básní. O rok později se začal v Lisabonu scházet se skupinou intelektuálů, mezi které mimo jiné patřili Mário Cesariny, Hélder Macedo, Ernesto Sampaio, António José Forte, Virgílio Martinho, Manuel de Lima nebo Luiz Pacheco, v kavárněCafé Gelo na náměstí Rossio. Krátce si jejich uskupení, které Heldera seznámilo s neorealismem a především se surrealismem a společně publikovalo v nakladatelství Contraponto, říkalo „Grupo do Gelo“.

První sbírka básní s názvem Láska na návštěvě (Amor em visita) mu vyšla v roce 1958. Výsledkem účasti na různých setkáních lisabonských básníků byly příspěvky do řady časopisů, například do Folhas de Poesia (Básnických listů) nebo Jornal de Letras (Literárních novin). Stal se jedním ze signatářů surrealistického manifestu Podivná mrtvola a studenti (O Cadáver esquisito e os estudantes). Po sbírce Lžíce v ústech (A colher na boca) z roku 1961 programově opouští surrealismus, spolupracuje s časopisem zaměřeným na poezii Távola Redonda (Kulatý stůl) a jako autor se účastní expozic vizuální a experimentální poezie. Helderovu další tvorbu ovlivnilo rovněž studium africké a indiánské poezie.

Dosud napsal jedenáct sbírek básní nebo básnických próz, z nichž nejznámější jsou Kroky kolem (Os passos em volta, 1963), Noční pijan (Bebedor nocturno, 1968), Photomaton Vox (Photomaton Vox, 1979) nebo O světě (Do mundo, 1994), na jejímž základě stála báseň „Známky, jiné, poslední“ (Os selos, outros, últimos), která vyšla v roce 1991 v prestižním měsíčníku A Phala. V roce 1973 se sám zasadil o publikaci objemného dvousvazkového souboru své dosavadní poezie s názvem Veškerá poezie (Poesia toda). Až do roku 2008 byla za poslední vydané dílo považována sbírka Dvanáct uzlů na jednom provazu (Doze nós numa corda, 1998), nejnovější počin Nůž ohni nezabrání – shrnuté a nevydané (A Faca não Corta o Fogo - súmula & inédita, 2008) se dočkal mimořádného zájmu čtenářů.

Herberto Helder je považován za jednoho z nejoriginálnějších portugalských básníků. Za to vděčí svému osobitému stylu založenému na empatickém vnímání cizí poetické či prozaické tvorby, na určitém „vtělování“ do literatury bez ohledu na její jazyk, původ a dobu vzniku. Jedná se o kreativní proces „nového čtení“, při němž vzniká dílo nové, avšak silně inspirované původním. Výsledné básně jsou považovány za montáže, koláže, transmutace nebo variace. Vždy jde ale o dílo, které je samo o sobě výpovědí s neobyčejnou uměleckou hodnotou, i kdybychom si odmysleli intertextuální odkazy. Důkazem je například kritiky velmi ceněná povídka „Poučka“ (Teorema, 1991) představující osobité zpracování příběhu Ines de Castrové, tragické postavy portugalských dějin.

Helder je celý život fascinován překlady a sám prohlásil, že nejlepší překladatel je básník. Při překladu podle něj nedochází k tvoření, ale k „přetváření“ slov do jiného jazyka. Básnická sbírka Noční pijan s podtitulem: „básně přestěhované do portugalštiny“ (poemas mudados para português) se stala první z řady tzv. „verzí“, tedy zároveň verzí i překladů, helderovských variací na díla původní. V této sbírce najdeme třeba koláže vytvořené ze staroegyptských básní, variace na biblickou Píseň písní nebo fragmentární básně věnované Inkům a Aztékům. Svou stejně nazvanou variaci na dílo Humus jiného portugalského spisovatele Raula Brandãa (Húmus, první vydání 1917, druhé 1921) napsal v roce 1966 s podtitulem: „Materiál: slova, věty, útržky, obrazy, metafory z Humusu Raula Brandãa. Tato dlouhá báseň byla vytvořena velmi originálním způsobem: rozbitím původního díla na jednotlivá slova, výběrem určitých slov a jejich znovuposkládáním. Nešlo sice o dadaisticky náhodný výběr „stavebního materiálu“, ale i tak se jedná o překročení hranice pouhé inspirace či nápodoby. Je to živá a osobitá práce s cizím textem, ve které se odráží nejen vlastní invence a kreativita, ale rovněž i text původní. Sbírka Čarování (As Magias, 1988) se slovní hříčkou „zevrubný rub“ (verso inverso do verso) jako podtitulem, dává tušit poetické „verze“ ještě propracovanější, které se blíží k textům hermetickým.

Slova v básních Herberta Heldera bývají zbavena původních významů a znovu naplněna. Poměrně často dochází k opakování týchž slov, která však, zařazena do nestejných kontextů, evokují nové vjemy. Autor ve svých strohých, hutných a silně rytmizovaných básních psaných většinou volným veršem však slovy rozhodně neplýtvá i přes veškeré nadšení z možností, která nabízejí.