Mezi cestopisnými díly zaujímá Polův Milión výsadní postavení. Je výjimečný svou textovou historií, populárně-naučným stylem, kterým je psán, a také ojedinělou úlohou, kterou sehrál při objevných plavbách v 15. a 16. století, kdy představoval nejdůležitější pramen informací. Polův spis pochází z konce 13. stol. a již v následujícím století se mu dostalo velké čtenářské pozornosti, jak ze strany obchodníků, tak ze strany čtenářů fantazírujících o dálkách. Ale teprve v těch významných dobách, kdy se Evropa ocitla na konci Starého světa a začala pronikat do toho Nového, z něj ekonomická potřeba udělala skutečný bestseller, jednu z prvních publikací vydaných pomocí nového vynálezu - knihtisku. Polovými údaji, považovanými dvě stě let mnohými za výmysly barona Prášila, argumentovaly teď racionálně uvažující osobnosti vědeckého a podnikatelského světa. Ohmataný Milión obsahovala také skromná knihovnička Kryštofa Kolumba a kniha patrně posloužila (spolu s vepsanými poznámkami velkého objevitele) jako argumentace při přesvědčování španělského panovníka o výhodnosti plavby západním směrem. Sám Kolumbus byl až do své smrti přesvědčen, že doplul do Polovy Indie.

Cestopis Marca Pola patří k dílům, která prošla staletími četných úprav a  zásahů písařů, překladatelů a vydavatelů. A nejsou to zásahy pouze formálního rázu: dotýkají se jak rozsahové tak obsahové podoby textu. Je ironií osudu, že tak významný spis nebyl vlastně napsán rukou autora – „spisovatelem“ v pravém slova smyslu je totiž Rustichello z Pisy, Polův spoluvězeň v Janově, kde mu cestovatel své vzpomínky nadiktoval. Rustichello sepsal knihu ve frankobenátštině, která byla tehdy módním jazykem rytířských románů. Ale protože mu Polo zřejmě diktoval ve svém rodném benátském nářečí a protože frankobenátština sama o sobě byla podivným hybridem, srozumitelným jen omezenému publiku, zrodila se kniha, která svým jazykem od četby spíše odrazovala. Proto originál rychle zapadl a vůbec nic se z něj nedochovalo.

Milión se pak šířil v podobě překladů do francouzštiny a do benátského a toskánského dialektu. Zásadní roli při šíření rukopisu sehrál boloňský dominikán Francesco Pipino, který v letech 1315-1320 knihu přeložil do latiny. Protože však jeho nadřízení vytušili, že cestopis by se mohl stát vhodným nástrojem pro posílení křesťanské víry, fra Pipino spis v mnohém přizpůsobil jejich požadavkům a text tak doznal mnoha tendenčních změn: zdůrazňoval například zmiňované zázraky a především přidával hanlivé dovětky ke všem zmínkám o Mohamedovi, islámu či jiných náboženstvích a o jejich zvycích a obřadech. Jako předloha dominikánovi sloužil text značně rozsáhlejší než výsledný latinský překlad, který zanechal a který byl hojně rozšířen a vytištěn v Antverpách již kolem roku 1485.

Tato Pipinova verze se pak dále šířila prostřednictvím překladů do mnoha evropských jazyků  (portugalština, španělština, angličtina, holandština, němčina) do všech koutů Evropy a nevynechala ani české země. Jeden překlad ve staročeštině se nachází také v knihovně Národního muzea. Byl patrně pořízen na přelomu 14. a 15. století a za jeho autora je některými badateli považován známý kronikář Vavřinec z Březové.

Latinský překlad Fra Pipina sloužil také jako předloha pro italskou verzi benátského historika Giambattisty Ramusia (1485-1557), který pro své dílo použil nejen Pipinův překlad, ale také další, nám neznámou předlohu, která byla patrně blízká originálu Marca Pola. Ramusio text na mnohých místech rozšířil materiálem nepocházejícím od Pola a také ho stylisticky upravil (což mnohdy znamenalo i několik odstavců navíc na jedné stránce), a tak je ve výsledku tato verze mnohem obšírnější než latinská verze Pipinova.

Kapitolou samou pro sebe je název díla, který se lišil překlad od překladu: Popis světa, Podivuhodnosti světa, O zvycích a poměrech ve východních krajích... Ačkoli již od počátku byla kniha známa jako Milión, tento titul vyvolával nedůvěru a mnoho domněnek o svém původu. V benátských archívech jsou dochovány záznamy o tom, že Marco Polo i jeho otec Niccolò měli oba přezdívku Milión, ale dohadů o tom, proč byli tak nazýváni, je několik. Mezi nepravděpodobné a pochybné patří teorie, že Marco Polo byl tak nazýván pro své milionové jmění, nebo že slovo milión je odvozeno od křestního jména Emilio nebo Emilione, což prý byla přezdívka otce Niccola. Za nejvíce nejpravděpodobnější zdůvodnění se považuje verze Ramusiova, podle které měl Marco Polo přezdívku Miliónový pan Marco, protože příjmy a bohatství východních zemí, které navštívil, udával vždy v miliónech, a také jeho dům byl nazýván Dvůr miliónů. Podle Ramusia to tak bylo i zaznamenáno v úředních knihách Benátské republiky.

Samotný cestopis není v dnešní době příliš čtenářsky atraktivním a poutavým dílem, můžeme obdivovat spíše jeho nesporné historické kvality, ojedinělé poznatky, kterými přispěl své době, a také originalitu a výjimečnost, kterou předčil cestopisy svých předchůdců a pro své následovníky nasadil pomyslnou laťku velmi vysoko.

Cestopis věrně popisuje putování svého autora, který roku 1271 odcestoval s otcem Niccolem a strýcem Mateem na východ a o tři roky později dorazil do Pekingu k velkému chánovi Kublajovi. V Číně Polové zůstali celých sedmnáct let, Marco byl přijat do císařových služeb a jako inspektor navštívil řadu čínských provincií. Do Benátek se všichni vrátili kolem roku 1295.

Kniha obsahuje na dvě stě kapitol, rozdělených do tří knih. Kapitoly jsou krátké a věnují se z velké části jednomu určitému kraji nebo městu, ale jsou zde také stránky nastiňující různé historické události, zejména pak vojenská tažení chána Kublaje. Celá kniha je vlastně jedním velkým popisem, ve kterém už po několika prvních kapitolách čtenář ztrácí nit a horko těžko vzpomíná, o čem četl v kapitole předchozí. Každá kapitolka má zhruba takovýto charakter: zeměpisný popis místa, zajímavosti z historie týkající se většinou vládců a jejich válečných tažení, a nakonec praktické poznámky o zemědělství, obchodu, řemeslech, počasí a nerostných surovinách. A právě v těchto částech projevuje Polo svou mentalitu obchodníka a „manažera“, kdy všechny údaje (počty, vzdálenosti, rozlohy, ceny) udává v konkrétních číslech, což v té době při popisu exotických krajů nebývalo zvykem. Často je v Miliónu také zmíněna povaha místních lidí a pro její hodnocení je podle autora (v těchto pasážích je patrné, že se jedná o řádky dopsané Pipinem) hlavním ukazatelem náboženství, které uctívají, takže zejména muslimové si vysloužili četná nelichotivá označení, například: „lidé jsou tam nebojovní a slabí a řídí se nejhanebnějším zákonem Mohamedovým.“

Marco Polo procestoval napříč celou Asii a s chladnokrevností obchodníka, který už toho mnohé zažil, než aby ho něco vyvedlo z míry, podává svědectví o pohanských obřadech a spalování mrtvol ve městě Sachion, vypráví o Barmě a jejích zlatých pagodách, o lvech na ostrovu Zanzibar nebo o biskupovi v jedné z indických provincií, kterého dal sultán na potupu křesťanské církve obřezat. Není divu, že největší prostor zabírají v cestopisu informace o Číně, vždyť Polo ve službách chána Kublaje vykonal nespočet cest s důležitými posláními a z  výprav podával vždy velmi podrobné zprávy. Dostalo se mu také pocty být po tři roky správcem okresu a města Jang-čou v jižní Číně.

Svět, do kterého máme díky Miliónu možnost nahlédnout, je zdánlivě světem protikladů: na straně jedné Polovo smýšlení obchodníka, kvůli kterému místy nabýváme dojmu, že jsme právě otevřeli příručku pro byznysmeny, na straně druhé poutavá vyprávění o exotických krajích a příběhy hraničící s legendami. A právě tyto pasáže, mnohými považovány za výplody autorovy fantazie, přiměly Polovi přátele prosit ho na  jeho smrtelné posteli, aby ze své knihy odstranil takovéto smyšlené události. Dobrodruh jen odvětil: „Nenapsal jsem ani polovinu z toho, co jsem viděl.“

Milión Marca Pola sice asi už nikdy nedosáhne takového věhlasu jako ve staletích dávno minulých, ale přesto zůstává dílem zcela ojedinělým a představa, že v oněch dobách existoval někdo s tak bohatým a dobrodružným životem jako Marco Polo a ještě ho pak stačil zaznamenat a podat tak zprávu příštím generacím, je neuvěřitelná a pořád bude lákat další dobrodruhy a cestovatele, aby se vydávali v jeho stopách. A když ne po pouštích a horách, tak alespoň stránkami jeho knihy.

Bibliografie:
I. Hrbek, Marco Polo jako člověk a jako cestopisec, in M. Polo, Milión, přeložil Václav Bahník, Odeon, Praha 1989, s. 215-228.
R. Humble, Marco Polo, George Weidenfeld and Nicolson Ltd. and Book Club Associates, Norfolk 1975.
Sir Henry Yule, The travels of Marco Polo, Dover Publications, New York 1983.
Henry H. Hart, Marco Polo, Venetian Adventurer, University of Oklahoma Press, Norman 1967.
Marco Polo, Milión, přeložil Václav Bahník, Odeon, Praha 1989.
Marko Polo, Milion, Orbis, Praha 1950 (anonymní staročeský překlad).
Umberto Eco, Popisovat neznámé, in O zrcadlech a jiné eseje, přeložili Vladimír Mikeš a Veronika Valentová, Mladá fronta, Praha 2002, s. 80-86.

Internetové odkazy:
www.italialibri.net (italsky)
www.nationalgeographic.com (anglicky)