Provincie Ardanam
Polo, Marco: Milión

Provincie Ardanam

Po pětidenní cestě z cestě Carayam přijedeme do provincie Ardandamu, která je poddána velkému chánovi a jejíž hlavní město se jmenuje Ursian.

Po pětidenní cestě z cestě Carayam přijedeme do provincie Ardandamu, která je poddána velkému chánovi a jejíž hlavní město se jmenuje Ursian. V této provincii se platí odvažovaným zlatem. Jedna unce neboli sagium zlata se směňuje za pět uncí neboli sagií stříbra. V oněch krajích se totiž až do vzdálenosti mnoha dní cesty stříbro nenalézá, proto sem přicházejí obchodníci a směňují s nimi zlato za stříbro a hodně na tom vydělávají. Prodávají také mušle, které dovážejí z Indie.

Obyvatelé se většinou živí rýží a masem. Z rýže a jemných aromatických bylin vyrábějí výborný nápoj. Muži i ženy v tom kraji mají zuby potažené tenkými plátky zlata, které jsou upraveny tak, aby na zubech dobře držely.

Všichni muži jsou vojáci, věnují se pouze zbraním, vojenské službě a lovu zvěře a ptáků. Ženy se ve všem starají o hospodaření a mají i koupené otroky, kteří poslouchají jejich rozkazy.

V této provincii je zvykem, že žena po porodu opouští co nejdřív lůžko a věnuje se vedení domácnosti, kdežto její muž leží čtyřicet dní na lůžku a pečuje o syna, který se mu narodil. Matka se o dítě vůbec nestará kromě toho, že je kojí. Mezitím přátelé a příbuzní navštěvují muže ležícího na lůžku. Říkají, že to dělají proto, že žena syna nosila a pak ho porodila a tím že dlouhý čas velmi trpěla, a proto považují za přiměřené, aby si po čtyřicet dní od péče od syna odpočinula. Musí ovšem nosit jídlo manželovi do postele.

V této provincii neznají modly, jen každá rodina uctívá svého praotce, totiž toho, od něhož má celá rodina původ. Bydlí na místech velmi nehostinných, kde jsou převysoké hory a hluboké lesy. Do oněch hor nepřicházejí lidé z jiných krajů – pro cizince je tam příliš špatné podnebí. Neznají písmo, avšak při uzavírání smluv dělají zářezy do hole, jednu polovinu z ní pak uschová jeden a druhou druhý. Když se tyto dvě poloviny přiloží k sobě, shodují se do nejmenších podrobností.

V této provincii a v druhých dvou dříve jmenovaných, totiž v Cayndu a v Carayamu, nejsou lékaři, avšak když někdo onemocní, svolají své mágy, kteří slouží modlám, a nemocní jim vyloží, co jim schází. Mágové pak začnou tančit a hrát na hudební nástroje a ke cti svých model hlasitě zpívají. Toto činí tak dlouho, až jednoho z tanečníků posedne démon. Pak přestanou tancovat, ptají se posedlého ležícího na zemi, čím ten člověk trpí a proč a co se má dělat pro jeho uzdravení. Démon dává ústy posedlého odpovědi a říká, že onen člověk onemocněl proto, že urazil toho či onoho boha. Mágové se modlí, aby onen bůh přijal oběť jeho vlastní krve.

Jestliže démon z příznaků nemoci usoudí, že se nemocný nemůže uzdravit, prohlásí: „Ten člověk urazil onoho boha tak těžce, že ho nelze usmířit žádnými oběťmi.“ Jestliže však usoudí, že se z toho nemocný může dostat, řekne: „Musí nabídnout onomu bohu tolik a tolik beranů s černou hlavou, pomodlit se tyto modlitby a zavolat k svému loži tolik a tolik mágů a právě tolik kouzelnic, jejichž prostřednictvím přinese oběť, a tak mu bůh odpustí.“ Tu příbuzní učiní pro nemocného všechno, co démon přikázal učinit, zabijí berany a jejich krev vylijí k obloze.

Když se mágové se ženami shromáždí, rozsvítí mnoho světel, vykouří kadidlem celý dům, pálí aloové dřevo a vylévají do vzduchu polévku vyvařenou z obětovaného masa i část nápojů vyrobených z aromatických bylin. Pak se dají znova do tance a zpěvu na počest oné modly. Potom se opět dotazují posedlého, zda tím byl bůh usmířen. Jestliže démon poručí, aby se dělalo něco jiného, okamžitě se jeho příkaz vyplní. Když se dovědí, že bůh byl usmířen, mágové zasednou ke stolu a s velkou radostí pojídají maso obětovaných zvířat a pijí nápoje přinesené jako oběť modlám. Po skončení jídla se vracejí domů. Jestliže se pak díky božské prozřetelnosti nemocný uzdraví, jeho vyléčení přisuzují démonovi, jemuž byly přineseny oběti. Takto jsou drženi v zaslepenosti svými démony.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Václav Bahník, Odeon, Praha, 1989, s. 119-12.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země: