Knihu Velké hřbitovy v měsíčním svitu z roku 1938 si po sedmdesáti letech můžeme přečíst i česky. Proč vlastně?

Proč nejznámější esejistická kniha Georgese Bernanose vychází až dnes, patří k záhadám české ediční politiky – obdobně známý Bernanosův román Deník venkovského faráře z roku 1936 (proslavený filmovým zpracováním Roberta Bressona z roku 1950) u nás vyšel v překladu Jana Čepa poprvé už rok nato, stejně promptně jako překlady několika dalších románů ve 20. a 30. letech. Po druhé světové válce se už autor bude věnovat jen tvorbě esejistické, ta nám však až dosud zůstala česky utajena. Důvodem třeba mohlo být i to, že nejen Bernanosovy Hřbitovy v dané době překvapily, dokonce zklamaly českou katolickou literární scénu. Proč tedy tato kniha ještě dnes vůbec vychází? Složitá věc. Naše mezery v poznání francouzského myšlení a literatury je jistě třeba zaplňovat. Jenže výsostně aktuální dílo se o tolik desetiletí později stává spíš kuriozitou, vzpomínkou na minulost. U níž, pravda, s odstupem snad můžeme o to víc obdivovat autorův někdejší nadhled a prozíravost. Georges Bernanos (1888–1948) je pro nás jedním z nejznámějších francouzských katolických spisovatelů a řadí se k největším romanopiscům 20. století. Jak ale ukazují i Velké hřbitovy v měsíčním svitu, autor je osobnost mnohem složitější, a úpěnlivým hledáním správného pohledu na aktuální i nadčasové problémy sympatický. Tato kniha přinesla ve své době (a možná i dosud) nepříliš známé skutečnosti.

Věčně chudý Bernanos se roku 1934 se ženou a šesti dětmi odstěhuje do Palma de Mallorca, hlavního města největšího z Baleárských ostrovů. Čistě proto, že je tu levněji než ve Francii. Své pozdější dlouhodobé pobyty v Brazílii a Tunisku už bude otevřeně hájit jako útěk z vlasti, k níž udržuje raději jen platonický vztah. Na Malorce se záhy stává přímým svědkem složitých událostí, o dva roky později totiž naplno propuká španělská občanská válka, krvavý „černo-rudý“ souboj. Jde o období nesmírně pohnuté a v mnohém chaotické. Ani s pomocí Bernanosovy knihy se v něm nebudeme orientovat o mnoho lépe, spíš naopak, protože mnoho jen letmo zmiňovaných skutečností či jmen už nepatří k naší aktivní výbavě.

Bernanos chvílemi střízlivě a jasnozřivě, chvílemi bojovně a podrážděně, až ublíženecky sleduje okolní dění, onu „svatou válku“, jak ji nazývá, a snaží se hledat paralely v antice či francouzské revoluci. Bez ustání varuje „svou“ Francii před tím, kam se také může snadno dostat. Z povzdálí sleduje vývoj ve své vlasti, často nevybíravě napadá kolegy literáty i politiky. Jeho metou je Bůh („Neznámí souputníci, staří bratři, společně dojdeme jednoho dne k branám Božího království“, s. 8), jeho ideálem dětství („Je hořkou ironií chtít vás přesvědčit či získat, a přitom si být v hloubi duše jist, že díl světa, který dosud lze vykoupit, patří pouze dětem, hrdinům a mučedníkům“, s. 10). Plamenný výklad o situaci prokládá drobnými historkami, které zaslechl nebo jichž byl svědkem. Opakovaně se třeba vrací k příhodě, která byla impulsem k sepsání knihy: křížové tažení proti nevinným, vrcholící v popravě bez soudu kdesi u hřbitova, zcela chaotické čistce, jejíž okolnosti nemají být nikdy prozrazeny a oběti identifikovány. („... dbali na to, aby vykonali, co je potřeba, nedaleko hřbitova. [...] ten a ten, zemřeli na mozkovou mrtvici.“ s. 99)

Krom toho se poctivě, úporně snaží definovat základní pojmy lidství – zevrubně charakterizuje hlupáky, vojáky, kněží, chudáky či bohaté. Hledá polehčující okolnosti pro katy i pro oběti. Vidí, jak válka mění lidské priority, přístup k životu, cti, hrdinství. Velké hřbitovy v měsíčním svitu jsou politickým pamfletem, filozofickou esejí, výsostně literárním textem ze „staré školy“ dokonalé argumentace, pregnantního slovníku a ostrých, provokativních myšlenek. Světoběžník Bernanos je jistě mystik a vizionář, jeho úporná pouť za pravdou je ale obdivuhodná. Stejně jako některé z občanských postojů – odmítl vstoupit do Francouzské akademie, odmítl i řád Čestné legie. Český překlad Jana Radimského knihu věrně tlumočí, spolu s důstojnou grafickou úpravou svazku tak trochu splácí náš dluh Bernanosovi.