- Jako spisovatel jste proslavil Tornedalen, vzdálený kout v severním Švédsku, o kterém dřív nikdo skoro nevěděl. Proč vás zajímá právě Tornedalen a čím se tato oblast liší od ostatního Švédska?
- Pocházím odtamtud, je to moje kultura, v Tornedalenu jsem se narodil a žil jsem tam. Potom jsem byl dvacet let pryč – studoval jsem a pracoval – a teď už tam deset let žiju zase, vrátil jsem se do Pajaly, svého rodiště. – A jak se Tornedalen liší? To má historické příčiny. Švédsko řadu století tvořilo jeden stát s Finskem, ale v roce 1809 ho ve válce s Ruskem ztratilo. Nové hranice se neřídily kulturou, obyvatelstvem, tj. nevedly přesně mezi švédskojazyčnou a finskojazyčnou oblastí, ale posunuly se kousek směrem na východ, podle řeky Torneälven, a to mělo za následek, že větší počet finských obyvatel, finsky mluvících a s finskou kulturou, se ocitl ve Švédsku. Dnes je to něco mezi třiceti a padesáti tisíci lidmi. Dosud máme tornedalskou finskou kulturu a tornedalský jazyk a v mnoha směrech se lišíme od švédského obyvatelstva.

- Překládají se do tornedalské finštiny knihy?
- Ano. Bylo tu několik etap: nejdřív válka roku 1809, kdy jsme se ocitli ve Švédsku, potom švédský nacionalizační proces, který trval od konce devatenáctého století do roku 1950 nebo 1960. Pak až do osmdesátých let následoval útisk. Ale v poslední době nás švédský stát uznal a teď dokonce máme oficiální status národnostní menšiny. Roku 2000 švédský parlament uznal náš jazyk jako úřední jazyk menšiny – spolu s druhým finským dialektem, tedy finskou finštinou, laponštinou, jidiš a romštinou. Tedy pět úředních menšinových jazyků – vedle švédštiny, která je jazykem většiny. V důsledku toho nás švédský stát začal zcela nově protežovat a to je fantastické. V neposlední řadě o tom svědčí překlady, programy v rozhlase a televizi, snažíme se například dělat dětské programy, protože děti finštinu do značné míry zapomněly, snažíme se je ve školách učit jednoduché, krátké říkanky a základy jazyka.

- Už jste se zmínil o laponštině. Laponština hraje vedle finského prvku důležitou roli v celém severním Švédsku. Ovlivnila nějak tato skutečnost, toto prolínání švédské, finské a laponské kultury, vás a vaši tvorbu?
- Ano, protože ze strany matky patřím i k laponské menšině. Matka byla Laponka, pocházela z hor ve Västerbottenu. Takže představuju směs několika různých kultur. Matka tvrdí, že v sobě mám i něco ruského, že v dávné minulosti jakýsi příbuzný přišel z Ruska. Typické pro nás na severu bylo velmi řídké osídlení. Máme velmi studené podnebí, dlouhé zimy a studené podnebí. Proto se u nás příliš nerozvinulo zemědělství. Lidé přežívali hlavně díky lovu a rybolovu. Stěhovali se a setkávali se a setkávaly se i jejich kultury. Myslím, že většina z nás má taky laponský původ, že je geneticky příbuzná s Laponci. Ale i na Laponce se ve Švédsku v důsledku nacionalismu pohlíželo jako na méněcenný národ, poznamenal je stejný vývoj jako obyvatele Tornedalenu. Takže na laponský původ nebyl nikdo pyšný. A právě proto jsem se sám zaregistroval jako Laponec. To člověk může udělat, když má laponské příbuzné. Takže mám hlasovací právo ve švédském laponském parlamentu. To je jakýsi částečně samosprávný orgán, který existuje i v Norsku. Tam obvykle hlasuju, považuju to za politický akt. Dáváme tak najevo, že existujeme. Je to namířeno proti zmíněnému nacionalismu a představám, že existuje jen jeden národ, jeden jazyk a jedna kultura. Ty jsou v mých očích zcela klamné.

- Ovlivnila tedy tato skutečnost vaši tvorbu, je patrná ve vašich knihách?
- Ano, neustále do nich zasahuje. Laponský prvek… myslím, že z něj vychází spousta mytologie, ten takzvaný magický realismus, o kterém si myslíme, že pochází z Jižní Ameriky, od Marquéze a dalších známých spisovatelů. Ale v mém případě pochází ve stejné míře z místní vypravěčské kultury. V dětství nás obklopují vyprávění, která často obsahují nadpřirozené prvky. Například když jsem byl já malý, vyprávěli mi hodně o mrtvých a strašidlech. A o čertovi, čert byl velmi silná osobnost, měli jsme se ho bát, ale jistým způsobem jsme ho chtěli i obměkčovat, aby nám neškodil. Chtěli jsme být s čertem ve styku, ale co nejvíc ho ovládat. Na druhé straně stál Bůh… V křesťanství se u nás na severu uplatňuje silný laponský vliv. Pro tamější laestadianismus je příznačný extatický výraz při bohoslužbách, během kázání a před večeří Páně se věřící můžou dostat do stavu extáze, sám jsem to viděl, dochází k tomu dodnes. Ženy najednou začnou zpívat hlasitěji… jde většinou o ženy, o staré ženy… někdy pláčou, nebo dokonce začnou tančit… to je úplně normální, je to znamení přítomnosti Ducha svatého, přítomnosti Boží. Já to považuju za laponský způsob vyjadřování, je to část staré nojdšamanistické kultury v křesťanské podobě. A pak je tu blízkost člověka a přírody. Laponský přístup mi připadá velmi krásný: jde o to, přírodu využívat, ale ne exploatovat. Takže je zcela přirozené lovit zvěř a chytat ryby, tedy zabíjet pro živobytí, ale nikdy se nesmí zabít všechno, vždycky je třeba něco nechat další generaci, nikdy nesmíme dělat to, co udělali Američani v USA, když pobili všechny bizony, jakmile se nějací objevili. Když už pak žádní nejsou, tak nejsou. U nás jde o to, brát si v souhlase s přírodou z toho, co přebývá.

- Takže ekologický přístup?
- Zcela určitě. Ten existoval i v náboženství Laponců. Tam šlo o to, že když si od přírody něco vezmete, musíte jí taky něco vrátit. To je ta záležitost s oběťmi, člověk obětoval různé věci, obětoval drobné stříbrné šperky, hrot šípu nebo něco takového, často ve zvláštních přírodních útvarech, například ve stromu podivného tvaru nebo na velmi zvláštním kamenu, těm se říkalo seity. Uctívaly se, přinášely se tam oběti. Člověk něco dal a pak si zase mohl něco vzít zpátky. Taková výměna s přírodou. Lidé s přírodou taky komunikovali. To bylo zajímavé… když moje babička byla už starší, chodíval jsem s ní na morušky a viděl jsem, jak rozmlouvá se zvířaty. Na kopci jsme potkali soba a ona řekla: Viděl jsi, Mikaeli? Teď nás pozdravil. Sob vydal nějaký zvuk a ona mu odpověděla. Rozmlouvala i s ptáky, měla se zvířaty osobní kontakt, bylo to pro ni úplně přirozené.

- Román, kterým jste se prosadil – Popmusic z Vittuly z roku 2000 – slavil neuvěřitelné úspěchy: byl odměněn několika literárními cenami, vyšel ve více než třiceti zemích a ve Švédsku dosáhl celkového nákladu přes 800 000 výtisků. Jak si tento jev vysvětlujete?
- Do značné míry to záleží na štěstí, musíte přijít ve správný čas. Ta kniha mi dělá velkou radost a myslím si, že je dobře napsaná. Ale to samotné nestačí, musíte přijít ve správný čas. Myslím si, že ve Švédsku se právě v roce 2000 psalo hodně o městě, o životě ve městě, zrovna jsme prošli postmodernismem a literaturou opírající se o teorii, ve které šlo hodně o jazyk a už méně o srdce. Moje kniha je pravý opak, vychází z ústní vypravěčské tradice, ústní vypravěčská tradice mi dodává energii. Místo postmodernistického rozplizlého Já stojí ve středu mého vyprávění silné Já. Moje komunikace se čtenářem je vědomě velmi silná. Když píšu, často si představuju, že před sebou mám čtyři pět lidí, kteří se na mě dívají a poslouchají mě. Vyprávím jim, píšu pro ně. A moje kniha byla taky zábavná, odvážil jsem se užít humor, který byl přímý a v literatuře trošku neobvyklý. Lidé mi pak říkali: To je za deset let poprvé, co jsem se při četbě nějaké knížky smál. Právě tehdy byli toho názoru, že je to tak moc dobře, že to patří k přednostem knihy. Já s tím souhlasím, myslím si, že humor je důležitá literární kvalita. Ale v osmdesátých a devadesátých letech tomu tak ve Švédsku nebylo. Když lidé začali mou knížku číst, nekonala se žádná reklamní kampaň, která by stála za řeč, lidé ji prostě začali číst a navzájem si ji doporučovali. Tak se o ní začalo víc vědět. Někdo ji četl a řekl kamarádovi: Četl jsem zábavnou knížku. Přečti si ji taky. Tak se neuvěřitelným způsobem rozšířila. Velmi mě to samotného překvapilo.

- O švédské literatuře kolují ovšem spíš pověsti, že je chmurná a vážná, že je spíš chmurná než humorná. Myslíte si, že váš smysl pro humor je poněkud nešvédský?
- Nešvédský ne, protože Švédové mají dlouhou tradici humoru. Zato švédští spisovatelé... Ti, kdo jsou ve Švédsku zábavní, pracují se stand-up comedy, v revuích a na divadle, ale málokdy píší knihy. Ve spisovatelských řadách není humor příliš běžný, až na několik výjimek – Frans Gunnar Bengtsson, několik zábavných knížek napsal taky Hasse Alfredson. Myslím, že je to proto, že humor se netěší dostatečné vážnosti, takže takzvaní vážní spisovatelé se ho bojí užívat. Ale já jsem byl nový autor, takže jsem z něj strach neměl. Když knížka vyšla, věřil jsem, že ji ocení lidé od nás, tedy lidé ze severního Švédska, že jim bude připadat dobrá, zábavná a zajímavá, ale byl jsem si zcela jistý, že bude mít špatné kritiky a že lidem v jižním Švédsku se bude jevit jako příliš hrubá. To jsem si opravdu myslel. Velmi mě pak překvapilo, že taky tam se jí dostalo ocenění. A potom i v cizině, byla přeložena už i do exotických jazyků, vyšla v Jižní Koreji, v Japonsku, v Izraeli, existuje tedy i v hebrejštině. Kromě všech větších evropských jazyků.

- Co se týče humoru, tvrdí se, že pokud nějaký švédský spisovatel má smysl pro humor, musí pocházet z jižního Švédska, ze Skåne, které kdysi bylo dánské, ale vy pocházíte z druhé strany země.
- To je pravda. Na tom něco je. Skåne opravdu má dlouhou tradici humoru. Pocházel odtamtud spisovatel Fritiof Nilsson Piraten, a já jsem dostal po něm pojmenovanou cenu Piraten-priset, skånskou literární cenu, protože se porotě zdálo, že píšu ve stejném duchu jako on. Nesmírně zábavný mi připadá finský humor, ale ten můj není jenom finský … hodně mě například inspiroval Rabelais a kniha Michaila Bachtina o dějinách smíchu, kde vyjadřuje názor, že jde o jakousi středověkou karnevalovou kulturu, která žije dál. Žije dál i u nás. V některých kulturách, mezi jinými v té naší, je dosud zábavné lidské tělo. Samo tělo je zábavné, se všemi svými otvory, zvuky a nedostatky. Zatímco jiné kultury se obrátily k viktoriánství a tam je zábavná hlava, duchaplnost hlavy, jazyk, tam se tak nějak přesouvá humor z přirození do mozku. Myslím, že v Pajale jsme k tomu ještě nedospěli, zůstali jsme v dolních traktech. Podle mě je velmi zábavné mít k tomuhle všemu přístup, připadá mi to jako daleko pravdivější obraz života než ten, podle kterého život sestává jenom z intelektu. U nás na severu se dá žertovat o čemkoli, o stáří, o něčích fyzických nedostatcích, o vlastních vadách. Například v mém věku – je mi devětačtyřicet, bude mi devětačtyřicet – je velmi běžné žertovat o tom, že se stáváme dalekozrakými, že špatně vidíme. To je teď u nás velmi běžný žertík. Nebo spolu navzájem žertujeme o sádle – když se blížíme padesátce, často tloustneme. O tom můžeme žertovat, aniž se někdo urazí. Mně to připadá velmi zábavné.

- Po Vittule jste vydal Díru v kůži, sbírku sci-fi povídek z různých koutů vesmíru, a loni vyšla vaše zatím poslední kniha Muž, který zemřel jako losos, kterou lze označit za kriminální román nebo detektivku. Vypadá to, jako byste se záměrně distancoval od žánru a stylu Vittuly. Je to opravdu tak, nebo snad uvažujete o tom, že byste ještě jednou zkusil napsat něco jako Vittula, že byste takříkajíc ještě jednou vstoupil do téže řeky?
- Nesouhlasím s tím, že bych psal něco jiného. Díra v kůži má s Popmusic společný humor. Naproti tomu se odehrává ve vesmíru. Ale spisovatel nikdy nemůže změnit svou osobnost, tu si ve všech knihách drží, i když se snaží schovat a změnit. Myslím, že ve všech mých knihách existuje jakýsi základní tón. Ale napsat zase příběh o dětství, mládí, který by se odehrával v Pajale, s tím chci ještě delší dobu počkat, pokud se k tomu vůbec kdy vrátím. Co se ovšem týče používání humoru, folklóru, to dělám vlastně pořád. Ne ovšem ve stejném rozsahu, záměrně to nedovádím stejně daleko. V mém případě je to spíš tak, že to nechávám na svém nitru, snažím se nebýt ve své tvorbě vypočítavý, komerční. Po Popmusic, které se tolik prodalo, veřejnost a nakladatelství, i zahraniční nakladatelství, čekaly, že už do konce života budu tak nějak psát stejnou knihu, Popmusic číslo dvě, tři, čtyři. Uvažoval jsem o tom a došel jsem k závěru, že by to mou tvorbu umělecky zabilo. To by se ze mě místo spisovatele stal prodavač párků. Rozhodl jsem se, že když jsem umělec, budu dál zkoušet nové cesty. A teď, sedm let po vydání této knihy, vidím, že jsem udělal správně. Mám totiž dosud velmi zábavnou práci, nejpřínosnější a nejinspirativnější, jakou jsem kdy měl. A cítím, že… psaní dává mému životu smysl, právě proto, že se pořád snažím najít něco nového. Takže jestli se vrátím k tomuhle stylu? Možná ano, ale ne v knize, na které pracuju teď.

- Kromě prózy píšete taky básně a dramata. Který z těchto žánrů se vám nejvíc zamlouvá a jak mezi ně rozdělujete svůj čas?
- Vlastně se mi líbí všechno. Píšu i knihy pro děti a mládež. Upřímně řečeno, literární status a literární kariérismus mi jsou ukradené. Když píšu, kašlu na to, která literatura má vyšší nebo nižší status. Píšu to, co mě v daném okamžiku přitahuje, to, kde mám pocit, že můžu něco dát. Pro mě je to, abych tak řekl, něco jaké střídavé hospodářství, střídám žánry. Když například napíšu román, jako loni Muže, který zemřel jako losos, jsem hrozně unavený, je to velká námaha, cítím se, jako kdybych uběhl maraton. Pak musím dělat něco jiného, nemůžu hned začít psát další román. Tak jsem po Muži, který zemřel jako losos napsal divadelní hru, která se už hrála v Norrbottenu. A po té hře… hra se píše rychle a snadno, ale problém je v tom, že spousta zatracených herců, režisérů a scénografů chce váš text změnit, nenechají ho na pokoji. Když napíšu román, je to můj text, zatímco ve hře se leccos předělává a diskutuje. A tak mě to taky unaví a dostanu chuť psát poezii. A když mám napsané básně, píšu zase prózu. Celou dobu to střídám. Je to pro mě taky způsob, jak načerpat energii.

- Tady v Česku měli zatím lidé možnost seznámit se jen s vaším románem Popmusic z Vittuly. Ale o vaší dramatické tvorbě, o vašich knížkách pro mládež nic nevědí. Můžete je ve stručnosti popsat?
- Napsal jsem dva romány pro mládež zhruba od deseti do patnácti let. Opírají se o starou strašidelnou vypravěčskou tradici Tornedalenu. Pojednávají o třech dětech z Pajaly, které se setkají s hrůznými mytologickými bytostmi z lesa a podzemí. Ty v Pajale bydlí v zemi, v podzemí. – Moje divadelní hry jsou velmi různorodé. Psát hry mě strašně baví. Píšu všechno možné, od komorních her pro dvě osoby s nemnoha dialogy až po … To největší, co jsem napsal, byla hra o dějinách dělnického hnutí v Pajale, z třicátých let dvacátého století, kdy vznikaly první odborové svazy. V té jsem sám hrál, vystupuju tam jako zlý kapitalista. Byla to velmi zajímavá role. Divadlo je nesmírná zábava. Jednu hru jsem napsal loni pro Norrbottenské divadlo. Bylo to dokumentární vylíčení kasařského případu. Kriminálního případu, který nikdy nebyl objasněn. V roce 1971 kdosi z pokladny elektrárenské společnosti Vattenfall ukradl… dnes by to byly asi dva tisíce eur, v hotovosti. Nikdy se to nevysvětlilo a dnes kdesi v Norrbottenu žijí dva muži, kteří tu krádež provedli, ale nikdo neví, kdo to je, jen oni sami.

- Je to tedy něco jako detektivka?
- Je to detektivka, ale to, co mě tak fascinovalo, byla celá záhada, ta totiž patří do ústní vypravěčské tradice. Můj otec byl policista a sám po mužích, kteří tu loupež provedli, pátral. Mně tehdy bylo jedenáct let a dobře si na to pamatuju. Bylo mi jedenáct a bavili jsme se o tom ve škole. A když jsem pak sdělil médiím, že budu psát tuhle hru, začali mi volat staříci z celého Norrbottenu a říkali mi: Já vím, kdo to udělal. – Aha, tak kdo?, ptal jsem se. – Já nemůžu nikoho jmenovat, ale řeknu vám, jak se to stalo. Problém byl v tom, že těch telefonátů byla spousta, takže všechny nemohly být pravdivé. Byl to taky způsob využití vypravěčské tradice, toho, co lidé mají v podvědomí, co v sobě nosí, a já jsem to prostřednictvím své tvorby interpretoval.