Spisovatel Mikael Niemi svými knihami systematicky zvyšuje povědomí o svém rodném severošvédském kraji Tornedalenu a o zdejším jazyce meänkieli, tornedalské finštině, kterou stát dlouho záměrně odsouval na okraj ve prospěch spisovné švédštiny. Toto téma se objevuje v detektivce Muž, který zemřel jako losos i ve veleúspěšném románu Popmusic z Vittuly, díky němuž se pár (sprostých) slov z meänkieli naučili čtenáři například v Německu, v Itálii, ve Velké Británii a v dalších zemích. Jistý buditelský tón nese i jedna z první autorových knih Ďáblík (švédsky Kyrkdjävulen, 1994), román pro mládež, který v letošním roce v překladu Violy Somogyi vydalo nakladatelství Knižní klub.

Vypravěčem a hlavním hrdinou hororově laděného příběhu Ďáblík je asi třináctiletý Matti, který žije s rodiči v městečku Pajala. Ten se jednoho dne v rámci školní exkurze ocitne v kostelní kryptě, kde leží ukrytá záhadná figurka připomínající vzhledem malého ďábla. Mattiho spolužák Simon se jí přes výslovný zákaz učitele dotkne a od té chvíle se začnou ve městě dít podivné věci. Matti, Simon a jejich kamarádka Malin se pouštějí do pátrání po jejich příčině. Postupně se ukáže, že světu hrozí netušené nebezpečí a jeho odvrácení stojí pochopitelně hodně sil a nervů...

Zápletka nepatří zrovna k nejobjevnějším. Příběh však ozvláštňuje fakt, že využívá motivy z tajuplných tornedalských pověstí a z místní šamanské tradice. Moderní obyvatelé této oblasti, mezi něž se počítají i Mattiho rodiče, mluví zásadně švédsky a nevěří v nic nadpřirozeného, jakékoli náznaky odmítají jako hloupé báchorky. Jenže Matti brzy zjišťuje, jak moc se mýlí. Pouští se do boje proti ďáblům a mimo jiné se rozhoduje učit finsky, protože racionální švédština se ukazuje jako nedostatečná: „Prostě mám takový pocit, že musím.“ – „Připadá mi, že ve finštině je víc síly.“ Jeho učitelka odpovídá: „Víš přece, že tady u nás je švédština jazykem přistěhovalců. Lidé tu mluvili finsky stovky let, než se sem začali stěhovat Švédové. (…) Švédové ale byli silní a mocní a přinutili nás, abychom se jejich řeč naučili. A povedlo se jim to tak dobře, že dneska mladí lidé mluví skoro už jenom švédsky. (…) Určitě je dobré umět švédsky, ale finština a laponština tu byly dřív. (…) Příroda tady u nás švédsky nerozumí. Když rozmlouváš s řekou, musíš říct väylä, jinak ti neporozumí. A když uvidíš skřítka, tak se mu říká haltia.“

Času na učení však moc nezbývá: kromě všedních starostí doma i ve škole je potřeba pátrat ve starých knihách (příběh se odehrává v pradávných dobách bez internetu a mobilů), prohledávat opuštěné domy, zpovídat pamětníky, a když to jinak nejde, například taky řezat hlavy stovkám nedospělých ďáblíků. Některé momenty jsou nečekaně drsné, krev stříká a čtenář se například dozví, co se stane, když Matti jednoho z podivných tvorů proti své vůli sní. Ani ve finále se autor nedrží nijak při zemi: dochází k souboji andělů a ďáblů, zjevují se duchové mrtvých a nakonec přilétá spasitel na kometě...

Se svéráznou a opravdu podařenou Popmusic z Vittuly tento starší Niemiho román srovnání nesnese: chybí mu humor, nadsázka a ani prostředí není vylíčené tak přesvědčivě, i když i tady se zásadní rozhovory často odehrávají v sauně a něco málo o životě v odlehlé severské oblasti se čtenář taky dozví. Text je stylizovaný jako přímočaré vyprávění mladého kluka, který se snaží poctivě zaznamenat události, jichž byl svědkem, a působí tedy velmi jednoduše. Oslovit kniha může mladé milovníky hororů, ti však mají v současnosti široký výběr četby a je otázkou, jestli pro ně „kulturní“ přidaná hodnota nebude spíš na obtíž jakožto omáčka zdržující dobrodružný děj. Ve své době ve Švédsku kniha určitě měla své místo a své opodstatnění, ale její vydání v současnosti u nás spíše svědčí o usilovném pátrání nakladatelů po dalších a dalších napínavých příbězích z momentálně módní Skandinávie.