Z rukopisu životní prostor (spaţiul vital)

tv show
pořežu tě! řekla mi
dívala jsem se na ni a zdála se mi krásná
jak tak stála rozkročená v pevném postoji
měla vlasy pšeničné barvy stažené do ohonu
a pár interesantních pih
na nohou šedé neprůhledné punčochy
a v levém obočí tři stříbrné kroužky
krátká černá sukně jí sotva zakrývala zadek
ale ne že by jí to neslušelo
dveře tramvaje klaply a pak se zavřely
vzpomněla jsem si že jsem už dost dlouho
nenosila minisukni
a čekala jsem, nevím proč, že vytáhne nůž
pak jsem si ale všimla že drží lesklou žiletku
pevně ji svírala mezi palcem a ukazováčkem
víc než polovinu schovávala v dlani
zahlédla jsem jen blyštivý proužek
který mi odrážel světlo do očí
tramvaj se rozjela a na refýži jsme zůstaly jen my dvě
auta uháněla kolem nás z jedné i z druhé strany
klaksony nervózní šoféři a jejich přehrávače puštěné naplno
zůstali viset vedle nás v lepkavém vzduchu medové barvy.
„kde si myslíš že seš, někde v Americe? čert tě vem i s tvou cikánskou babičkou!“
procedila mezi zuby, zatímco se její štíhlé prsty plné prstenů
prohrabovaly v mé peněžence.
trvalo to jen pár vteřin.
seběhla z refýže když auta ještě měla zelenou.
dostala to naplno.
nekutálela se po kapotě, nevylétla do vzduchu, nespadla na zem o 30 metrů dál
nic moc na koukání, žádná krev
zůstala schoulená uprostřed silnice se zmačkanými bankovkami v dlani
kolemjdoucí se shlukli a halasně se dohadovali co by se mělo udělat
jedna paní volala svým kolegům ať pošlou reportážní vůz
i když, jak jsem řekla, nebyla to žádná extra podívaná
nic pro tv show

fast food
dívám se na reportáž o dětech v severní koreji
tolik toho o nich namluví
dovídám se že jich je moc a že žijí v hrozné bídě
zatímco já za minutu spořádám
statistickou dávku dítěte na celý měsíc
malý kluk sotva čtyř či pětiletý
se bosý brodí v blátě až po krk
a snaží se nabrat vodu do igelitového pytlíku
nepij to, tohle nemůžeš pít
domlouvá mu reportér
z té špinavé vody jedině onemocníš
před 15 lety nějaká mladá Němka nebo Angličanka
sledovala reportáž o dětech v Rumunsku
a nejspíš čekala jako teď já
že reportér nabídne dítěti doušek čisté vody
chtěla bych aby mi záleželo na severokorejských dětech
chtěla bych ale nejde to
jsou tak daleko
tak šíleně daleko
kroužím v kleci svého rozmarného bezpečí
ovšemže asepticky čisté
říkám si že to je manipulace a vypínám příjem

částečné ochrnutí (semipareză)
je ti 40 a k tomu ještě tenhle pitomý ochrnutý nerv
propuklo to jednou v noci zničehonic
ústa ti napůl znehybněla a zůstala nakřivo
když chceš promluvit jako bys měla jakýsi kroužek
namísto úst
říkáš si že všechno šlo do háje
když ti bylo deset a bylas moc tlustá na svůj věk
rozhodla ses že v prvním ročníku na střední najedeš na dietu
a všem to panečku ukážeš!
v prvním ročníku jsi to odložila před maturitu
a v posledním ročníku už na to asi bylo pozdě
pak jsi zjistila že celá ta slavná svatba v róbě s tím ženichem
nebyla podle tvého gusta ale uklidnila ses pomyšlením
že na rozdíl od něho máš úroveň
a mávla jsi rukou nad jeho břichem nad jeho pitím
a nad zástupem milenek co se rojily ze všech koutů
snášelas to dlouhá léta
a jak čas plynul bylo ti nad slunce jasnější
že sis fakt zbabrala život
když jednou v noci náhle umřel
trochu sis vydechla
jasně že jsi plakala, naříkala a rvala sis vlasy
všechno co se normálně dělá v téhle situaci
ale v nitru jsi pocítila velkou úlevu
přála sis jen zbavit se té hory mrtvého masa
překážející uprostřed tvého bytu a tvého života.
„Vydrž ještě dva dny“, dodávala sis kuráže,
znovu jsi plakala, naříkala a rvala si vlasy,
jak se to dělá v téhle situaci.
ale ve svém nitru jsi byla – poprvé po tolika letech –
spokojená, fakt ohromně spokojená.
cítila ses volně a svobodně. honem sis začala dělat plány.
vyrazit si do Paříže. rozjet podnikání.
chodit do fitcentra. známosti bez závazků.
a pak jsi je odkládala ze dne na den pod všemi možnými záminkami.
teď je ti 40 a jsi částečně ochrnutá
nemůžeš normálně mluvit a nehýbeš pravou rukou.
čekáš na mě

o politice (politice)
prosrali své mládí
jak se pořád ujišťovali
že se mají docela dobře
to teda bylo zatraceně dobře!
ze života nic nepochopili
vyprávěli si vtipy o ceaušeskovi
a cítili se trochu jako disidenti
jenže se jim přitom strachem třásla kolena
ale když se to tak vezme žili spokojeně
včas si vyzvedávali příděl
chodili do práce
a všechny básně byly o nich
nikdy neudělali jediný krok mimo
a teď už ho sotva udělají

pořád nám říkali
učte se!
a my jsme se učili
pořád nám říkali
nejlepší je vystudovat vysokou školu
a my jsme ji vystudovali
pořád nám říkali musíte se o sebe postarat
nám taky nikdo nepomáhal
a my jsme se panečku o sebe postarali!
místo abychom snili
v jednom kuse si v duchu stavíme
velké domy

jednoho dne jeden z nás umře
a pak se změní všechno

*

když nejsi jako oni
nemůžeš dýchat
když nejsi pravoslavný
nemůžeš dýchat
když nejsi heterosexuál
určitě se najde někdo prachatý
kdo tě nechá zabít se souhlasem nejvyššího
keep walking!

*

oni mají peníze moc a jméno
měli by to být ti nejlepší
ale nejsou
mohla bych jim závidět
ale nezávidím
jen na ně ukazuju prstem
j´accuse!

oni říkají že vztek je trapný
já říkám že pokrytectví je mor

*

nedávám
nikdy nic
žádnému žebrákovi
ale jedna představa
a to představa
že ho jednoho dne vystřídám
ta mě naplňuje hrůzou

*

někdy se vidím jak se houpám na laně
a vsázím se: za pět let už tady nebudu
ano. někdy už toho mám dost.
už nikdy neopustím
nic a nikoho
vůbec to nevypadá jednoduše. ale pak se vzchopíš a
všechno zvládneš. sebereš si věci a jdeš.
anebo necháš věci a jdeš. nechceš se moc zdržovat.
v zátylku cítíš pohled toho, koho opouštíš
zatímco házíš do batohu co ti přišlo pod ruku.
a jednoho dne tě to porazí. prostě jen tak.

chápeš že jsou lidi
které už neuvidíš
po zbytek života
z různých důvodů
chápeš že tohle se nedá změnit
některé jsi měla ráda
jiní ti byli lhostejní
někteří ti možná nepřáli nic dobrého
a tohle všechno ti chybí
hledíš na svůj život předtím
hledíš na svůj život potom
lidé kteří ti někdy byli nablízku
které jsi vídala jen občas nebo každý den
ten kdo tě objímal a chránil tvůj spánek i strach ukrytý v hrudi
jednoho krásného dne místo nich přišli jiní
stejně potřební
stejně nenahraditelní

jindy narazíš na knížky
rozdělíš si je na své knížky předtím
a své knížky potom
a začneš si je znovu kupovat
jen aby ti náhodou nechyběly

jindy si vzpomeneš na kočku.
taky tam zůstala. právě prohání
kuličku staniolu
od Hrabala k Pessoovi a k Bănulescovi