Giosue Carducci patřil k onomu druhu dnes již vyhynulých básníků, kterým se říkalo „oficiální“ a v italské literatuře je Carducciho jméno takřka synonymem podobného básníka – v jeho verších zaznívaly celonárodní ideály, vydání každé jeho sbírky bylo kulturní událostí, byl důvěrným hosty v nejvyšších kruzích, ověnčen poctami a Nobelovou cenou. Čerstvě „shora“ sjednocení, ale ve skutečnosti velmi nejednotní Italové potřebovali někoho, kdo by jim vysvětlil, proč vlastně být Italy.

Giosue Carducci se narodil 27. července 1835 v městečku Valdicastello v přímořské části Toskánska, uprostřed syrové krajiny, velmi odlišné od malebných kopečků, které znají naši turisté z okolí Florencie nebo Sieny. Dětství prožité v tomto kraji v Giosuově povaze zanechalo stopy jisté venkovské konkrétnosti, urputnosti a hrdosti. Básníkův otec, obvodní lékař, byl ještě před Giosuovým narozením, v roce 1831, odsouzen za protistátní karbonářskou činnost na rok do vězení a po návratu se musel s rodinou stěhovat na jiná působiště, stále ovšem v okruhu toskánských hranic. Giosue byl poslán na střední školu do církevní školy ve Florencii a pak získal stipendium na prestižní univerzitě Scuola Normale Superiore v Pise, kde promoval z filozofie a filologie v roce 1856. Ve stejném roce zakládá s přáteli „Společnost pedantských přátel“, která má pěstovat zálibu v klasicistní literatuře.

Carduccimu ovšem nadchází těžké období – v roce 1857 umírá zřejmě vlastní rukou bratr Dante, o rok později otec a Giosue se musí postarat o matku a mladšího bratra. Tato zodpovědnost však neoslabuje jeho provokativní republikánství, které mu dále komplikuje život: jeho angažmá na gymnáziu v San Miniatu al Tedesco končí skandálem pro jeho „nemorální a bezbožné vystupování“. Carducci si poté vydělává kondicemi a usilovnou editorskou prací pro nakladatelství. Vyučuje krátce na gymnáziu v Pistoie, ale v roce 1860 konečně získává stálé místo profesora italské literatury na univerzitě v Bologni, kde zůstane až do odchodu do důchodu v roce 1904. V roce 1959 se Carducci žení se sestřenicí Elvirou Menicucci, s bude mít čtyři děti. Jejich jména jsou odrazem otcova literárního vkusu a politického programu: Beatrice, Laura, Dante, Libertà (tj. Svoboda).

Avšak ani Carducciho pozice v Bologni není neotřesitelná. Kvůli jeho antiklerikalismu, atheismu a jakobínství ho kárná komise v roce 1868 zbavuje místa, ale následná soudní pře mu jej zase vrací. V roce 1879 umírá matka a syn Dante, což Carducciho uvede do stavu deprese, z níž mu pomůže až milenka Carolina Cristofori Piva, se kterou pak má několikaletý poměr (v básních figuruje jako Lina nebo Lidia). Carducci pak měl několik dalších mimomanželských vztahů, z nichž nejdůležitější byl poměr s mladou básnířkou Annou Vivanti (v češtině viz její výbor Lyrika, 1905).

Cardudcciho pozice na italské intelektuální a politické scéně se začíná v 70. letech měnit. Itálie v roce 1871 došla konečného sjednocení, Řím je hlavním městem, nervozita, nedůvěra a hysterie válek o sjednocení se mění v potřebu vytvořit z Itálie moderní, civilizovanou, sebevědomou zemi, která by se postavila na roveň stejně velkým mocnostem. Republikánství je nyní příliš slabé na to, aby bylo považováno za protistátní, navíc italští zednáři, kteří měli lví podíl na sjednocení země (a mezi něž Carducci patřil), se přiklonili ke královské dynastii. I konsolidující se italská buržoazie přijala klasicistu Carducciho jako někoho, kdo reprezentuje zaručené hodnoty vysoké kultury (veškeré vzdělání bylo v té době založeno na studiu klasiků) a od básníka, vznášejícího se vysoko nad běžnou realitou, si nechala i ráda vmést do tváře zbabělost a přízemnost.

Když se v roce 1878 Carducci osobně setkal s královnou Markétou, půvabnou a kultivovanou dámou, která se mu svěřila, že je milovnicí jeho poezie, básník se stal přes noc přesvědčeným monarchistou. Ostatně charismatické královně, jejíž jméno zní italsky Margherita, nebyli nakloněni pouze básníci, ale byla po ní pojmenována také slavná pizza s rajčaty a mozzarellou a bazalkou. V této době se počíná zmíněná Carducciho kariéra oficiálního básníka. Spolupracuje s monarchistickými časopisy, vyjadřuje se k aktualitám politického a společenského života, tlumočí ve svých básních nacionalistické a imperialistické mýty hlásané královskou rodinou a pravicovou Crispiho vládou, v roce 1890 je jmenován doživotním senátorem a v roce 1906 je jeho funkce prvního oficiálního básníka sjednocené Itálie zpečetěna nejvyšším zahraničním uznáním, Nobelovou cenou za literaturu.

V roce 1904 básník opustil své místo na univerzitě (na než nastoupil další významný a oficiální básník Giovanni Pascoli) a ze zdravotních důvodů se uchýlil do ústraní. Dokončil uspořádání svých sebraných spisů pro nakladatelství Zanichelli a zemřel v Bologni 16. února 1907.

Svou první sbírku Rime (Rýmy) Carducci publikoval v roce 1857 ještě jako gymnaziální profesor, a potom během univerzitní kariéry dovedně alternoval literárně-historiografickou práci, editorování klasiků a vlastní básnickou tvorbu. Názvy jeho sbírek neříkají o povaze básní mnoho, jsou to spíše názvy záměrně strohé a technické. Za prvotinou následují sbírky Levia Gravia (citát z Ovidia, lze přeložit jako Vážně nevážně, 1868), Poesie (Básně, 1871), Pimavere elleniche (Helénská jara, 1872), Nuove poesie di Enotrio Romano (Nové básně Enotria Romana – tímto pseudonymem Carducci podepisoval své první sbírky, 1873), Giambi e Epodi (Jamby a epódy, 1882). Mezitím Carducci zakládá nový žánr barbarských ód sestávající ze sbírek Odi barbare (Barbarské ódy, 1877), Nuove Odi barbare (Další barbarské ódy, 1882) a Terze Odi barbare (Třetí barbarské ódy, 1889). Svoji básnickou tvorbu pak uzavírá návratem k tradičnějším formám ve sbírkách Rime nuove (Nové rýmy, 1887), Rimi e ritmi (Rýmy a rytmy, 1899).

Jak vyplývá z názvů sbírek, jejich jednotítkem není ani tak obsah, jako spíš forma, která, pravda, souvisí i s určitými žánry. Jamby a epódy jsou formy satirické a útočné, ódy oslavné, rýmy a rytmy Carducci míní návrat od klasických vzorů k románskému veršování založeném na rýmy a rytmu. Nejzajímavější formou je však bezesporu ona barbarská óda, jejíž dlouhé, plynoucí verše Carducciho přiblížily až k dekadentnímu vkusu. Jedná se o napodobení antické časoměrné poezie (jak to u nás zkoušel např. Kollár), kdy se dlouhá slabika nahrazuje přízvučnou slabikou a krátká slabika slabikou nepřízvučnou. Rytmus tvořený délkami se tím překládá do rytmu tvořeného přízvuky. Dalším významným znakem této poezie je absence rýmu. Proto bývají barbarské ódy považovány za zdroj inspirace pro pozdější italskou poezii psanou volným veršem. Carducci své metrické experimenty nazval skromně „barbarské“, „protože barbarsky by zněly řeckým a římským uším, i když chtěly napodobit metrické formy jejich lyriky, a barbarsky budou znít i mnohým Italům, ačkoli jsou sestaveny a harmonizovány podle veršů a přízvuků italských“.

Carducciho tvorbu je nemožné periodizovat. V jedné sbírce obvykle skončily básně, které ve skutečnosti vznikly v úplně jiném období, jen když vyhovovaly metrickému a tematickému kontextu. Dokonce ani změna politického přesvědčení nepřinesla žádnou revoluci, pouze se změnily některé náměty. Zvláštností na Carducciho tvorbě je to, že jeho básně vznikají většinou z konkrétních impulsů, jako jsou politické události, občanský život, novinové zprávy, výročí, polemika, básnická výměna s přáteli. Na všechny tyto efemérní momenty je naroubována ona vznešená klasická rétorika. Témata Carducciho tvorby jsou stále stejná: italská a antická historie, elaborování motivů z klasické poezie („poezie o poezii“, jak později napsal Benedetto Croce). V tom je Carducciho klasicismus neobvyklý – nejedná se o bezobsažnou rétoriku, ale o rétorické zpracování velmi konkrétních událostí běžného života.

Carducci je považován za historicky zásadního autora ve vývoji italské metriky, ale svoje publikum už dávno ztratil, nepočítáme-li dítka školou povinná, která nemají na vybranou. Jeho básně jsou navíc nesrozumitelné bez poznámkového aparátu, neboť klasické vzdělání dnes upadlo stejně jako detailní znalost italské a antické historie. Dnes se prosazuje spíše snaha o objevení „nového“, „autentického“ Carducciho, bližšího naší mentalitě a vzdělání. Atraktivní texty by se daly nalézt v básníkově rozsáhlé korespondenci, a velmi ceněny jsou jeho porůznu roztroušené básně věnované venkovskému životu v Toskánsku.

Bibliografie
F. Brioschi, C. Di Girolamo, Manuale di letteratura italiana, 3, Bollati-Boringhieri, Torino 1996, s. 345-357.
G. Ferroni, Profilo storico della letteratura italiana, Einaudi scuola, Milano 1992, s. 775-784.
M. Saponaro, Carducci, přel. J. Fastrová, Václav Petr, Praha 1941.
Z. Kalista, Romantický antiromantik, in G. Carducci, Hrozny v sloupoví, Odeon, Praha 1967, s. 7-23.

Překlady
Hrozny v sloupoví, přel. Zdeněk Kalista, Odeon, Praha 1967.
Hněvy a smutky, přel. Zdeněk Frýbort, Odeon, Praha 1986.
Existují i starší překlady od Jaroslava Vrchlického, ale pro dnešního čtenáře stěží čitelné.