Osmnáct let po porážce Pána zla se svět kouzelníků stále vyrovnává s dozvuky všeho, co Voldemort napáchal. Ale život jde dál a do Bradavic se chystá mladší ze synů slavného Harryho Pottera – Albus Severus. Stejně jako jeho otec, i on si musí najít své místo ve světě – a stejně jako Harry, i on hned ve spěšném vlaku do školy čar a kouzel nalezne celoživotního přítele... jenže tím přítelem je Scorpius Malfoy a i nadále se má Albusova cesta od té Harryho lišit – třeba tím, že vstoupí do Zmijozelu. Jenže komplikovaný vztah otců a synů je nakonec to nejmenší, čemu budou muset hrdinové nového potterovského příběhu čelit. Ještě jsou zde totiž fámy o Voldemortově dítěti a touha jednoho starého muže získat zpět dávno mrtvého syna.

Harry Potter a prokleté dítě NENÍ pokračování slavné knižní série. To je asi nejdůležitější informace, kterou je nutné před čtením dostatečně zdůraznit. Třebas dvakrát. Ale také to není ani – byť sebeprofesionálněji – odvedená fanfikce. Je to skutečně divadelní hra na motivy Harryho Pottera. Na základě scénáře se přitom lze jen domýšlet, jak působivý příběh může být v náležitém provedení – a rozhodně to vypadá, že působivý bude velmi, protože podle scénických poznámek i počtu postav autorům ambice rozhodně nechyběly. A jelikož se zápletka točí kolem obraceče času, slibuje v divadelní hře práce se známými motivy a scénami pořádnou zábavu – navíc posílenou efektem návratu do známého světa a především ke konkrétním postavám, z nichž řada už není na počátku Prokletého dítěte naživu, ale po troše těch časohrátek dostanou příležitost opět zazářit, případně překvapit tím, co by se s nimi stalo, kdyby...

Pokud se však podíváme čistě na scénář a budeme jej brát jako strohou osmou knihu série, zjistíme, že z funkční zápletky, která umožňuje rozehrát přehlídku inscenačních fíglů, potterovských dialogů a milých detailů, za nimiž cítíme vliv Rowlingové (například Dracovo odhalení stran obraceče času), se stává primitivní záminka pro recyklaci už známého – recyklaci, která nedokáže dostát svému zdroji.

Jedním z největších kladů původní série bylo přece tolikrát omílané stárnutí, resp. temnění knih společně se čtenáři. Nálada prvních dvou vcelku pohádkových dobrodružných knih se zcela lišila od třetí (kde de facto triumfuje malost a zášť), od čtvrté (až osmdesátková fantasy ve stylu např. Davida Eddingse) i dalších, kde se Harry Potter prolíná čím dál víc s prvky hororů a thrillerů a vše vrcholí nutností vypustit hrdiny v sedmém díle do světa mimo Bradavice – světa nehostinného a plného nebezpečí, kde se nedá doufat v pomoc od kohokoliv dospělého a kde se umírá snadno a ve velkém. Aby bylo Prokleté dítě pokračování této linie, to by jej – při vší úctě k J. K. Rowlingové – musel napsat Ian McEwan... nebo Irvine Welsh či tvůrci filmu Blue Valentine. Prostě někdo, kdo dokáže udělat rozborku psychiky postav ve středním věku a postavit je odpovídajícím výzvám. Traduje se, že Tolkien rozepsal a zase opustil pokračování Pána prstenů, protože příběh šel jinam, než si pro Středozemi představoval. Stejně tak by osmý Potter musel zákonitě řešit kupříkladu konflikt mezi výkonnou Hermionou coby ministryní kouzel a čím dál mimoňštějším Ronem, vedoucím krámek s žertovnými předměty (že by snaha vyrovnat se Fredovi a Georgovi?). Samozřejmě by se na přetřes dostala nevěra (říkal tady někdo Cho Changová?), drogy a prostě celková únava emočního materiálu.

Jenže Prokleté dítě se vlastně vrací na začátek. Opět jedeme do Bradavic, opět navazujeme vztahy v kupé a i školních třídách a opět se musí řešit Voldemort. Osmnáct let od chvíle, kdy hrdinové po bitvě o Bradavice neslavili, ale prostě si šli zcela vyčerpáni odpočinout, jako by se nic nezměnilo a ve výsledku bohužel postavy šustí papírem. Především scéna, v níž Hermiona zoufale volá o pozornost při zvláštním zasedání ministerstva, vypadá, že nemáme co do činění s dospělou (a sakra schopnou) čarodějkou, ale s malou holčičkou, které se nepovedl čajový dýchánek s panenkami. A mimochodem, pokud je jedním z poselství nového příběhu, že nemusíme být definování rodiči a očekáváním společnosti a klidně můžeme nastoupit do Zmijozelu a být fajn a v pohodě, týká se to samozřejmě jen pár rodin, rozhodně ne všech a rozhodně ne rodiny Pána zla, ehm ehm... (ano, všechny ryby jsou si rovné, jen samozřejmě ty velké víc).

To je pochopitelně částečně vinou toho, že se pozornost věnuje nové generaci Potterů, Malfoyů a Weasleyů (a Raddleů), ale to není omluva. Při čtení tak reálně hrozí, že scénář poslouží jako mohutná inspirace k fanfikcím, posilňujícím například homosexuální čtení vztahu Albus – Scorpius. Nutno říct, že anime adaptace této linie by mohla ve svém subžánru zazářit. Takto nastavené čtení osmého Pottera by zároveň podtrhlo skutečnost, že zhruba od třetího dílu, Vězně z Azkabanu, přerůstal fikční svět schopnosti Rowlingové vystavět jej logicky a soudržně. Raději se tedy nepouštět za hranice již známého a bezpečně se nořit do minulosti s obracečem času...

Což je další problém. Tohle magické udělátko se objevilo právě ve Vězni z Azkabanu a nikde nebylo vysvětleno jeho fungování (a v návaznosti na to náležitě adaptovaná problematika „vraťme se časem a sejměme Hitlera“). Nyní je ale obraceč v centru pozornosti a pravidla jeho fungování se vytahují jak králíci z klobouku. Je přitom jistě fajn vidět, jak Dolores Umbridgeová vede Bradavice pod nadvládou Voldemorta, nebo si ukázat, co ve vztazích způsobí malá změna na plese... Jenže to je právě to: je to jen fajn a hodí se to pro setkání fanoušků, ne pro plnohodnotný příběh.

Takové jsou prostě objektivní limity scénáře vnímaného jako plnohodnotné pokračování a je třeba si to neustále opakovat. Jeho funkčnost coby základu divadelního představení nelze zcela přesně odhadnout, ale ano, dává tam větší smysl – a zatímco číst bych si už Prokleté dítě znovu nechtěl, na představení bych zašel moc rád. Už jen pro to, abych viděl nejen to, jak si v divadle poradili s náročnými triky, ale i to, jak naživo zazní některé dialogy dávající tušit, že pokud by mohli stát Albus, Scorpius a Rose (dcera Rona a Hermiony) bez rodičů za zády, byly by jejich příběhy dost možná rowlingovskou obdobou seriálů Josse Whedona. A to by byla opravdu pecka.