V posledních letech jsme se od Chucka Palahniuka dočkali každý rok jedné knihy. V roce 2006 si sice dal pauzu, ovšem příští rok to chce dohnat: už 1. května 2007 nakladatelství Doubleday vydalo jeho nový román a na říjen stejného roku je plánována další kniha s poněkud zvláštním názvem Zarour Files.

Biografie Ranta Caseyho, přáteli zvaného Buster, je Palahniukovým návratem ke kořenům. Po Deníku, v němž hlavní úlohu hraje idea, a nikoliv nějakým způsobem vyšinutý hrdina, a po románu Haunted, jenž spíše než konzistentní vyprávění připomíná sbírku povídek (nadto doplněnou naivními básnickými pokusy), vypadá Rant Casey jako starý známý. Stejně jako Viktor Mancini ze Zalknutí či Tender Branson z Programu pro přeživší vyrůstá na typickém americkém maloměstě, stejně jako oni má pohnutý osud. A podobně jako v předchozích dvou knihách ani zde Palahniuk netříští síly, soustředí se na jeden osud a nesnaží se do svého příběhu za každou cenu nacpat nějaký umělecký koncept. Caseyho život je lineární (tedy pokud nebereme v potaz fakt, že v době vyprávění je už mrtvý, takže celá kniha je vlastně jedna velká retrospektiva) a pěkně odsýpá; autor nenudí čtenáře nadbytečnými detaily, popisy ani filosofií.

A že je o čem psát. Rant Casey se narodí v městečku Middleton kdesi na Středozápadě a už od mládí touží překonat nudu, která ovládá životy všech okolo něj. Samozřejmě přitom vesele překračuje hranice konvencí. Jak o něm říká jedna z postav: „Little Rant, wasn’t no sin he wouldn’t commit. No, little Rant growed up sinner enough for their whole entire family.“ (str. 23). Hned od počátku víme, že se z Ranta stal sériový vrah a že špatně skončil, takže se nemusíme schovávat za falešný humanismus a můžeme si zplna vychutnat jeho akce. Rant už jako dítě a adolescent zdecimuje jak svou rodinu (štve jej, že starší generace nechce mladší pustit ke stolu při společných jídlech, tak na ně pomocí včelího feromonu poštve roj zabijáckých včel), obyvatelstvo Middletonu (všechny dívky nakazí vzteklinou, buď při orálním sexu, nebo alespoň při líbání). Zároveň nešetří ani sebe: z nudy strká končetiny do děr v poušti a čeká, co jej uštkne a jak na něj jed bude působit. Stejně si užene i zmíněnou vzteklinu; ovšem stejně jako Caligula se i on soustavnou aplikací malých dávek stane vůči všem jedům imunní.

První peníze si Rant vydělá, když se v městečku najednou objeví poklad v podobě starých mincí, které objeví nějaké malé dítě. Cenné mince se brzy dostanou do oběhu, odkud postupně mizí k Rantovi pomocí složitého směnného systému, v němž hlavní úlohu hrají mléčné zuby, sladkosti, dospělí a Rantova obchodnická obratnost. Na střední škole je Casey známý rebel, který například jednoho dne oznámí učiteli, že se nemůže soustředit na výuku, neboť je přepadla klinická erekce, jíž se nemůže zbavit. Ostatní hoši začnou využívat stejné metody, takže vzdělávací systém je brzy v troskách. Poté Rant mizí do velkoměsta, kde si založí gang, s nímž pořádá soutěž zvanou Party Crashing, při níž soupeři netradičně vyzdobují svá auta, s nimiž pak v noci bourají jeden do druhého. Party Crashing se stane legendou, z níž pro Ranta vede jediná cesta k věčné slávě: smrt.

Jak už bylo řečeno v úvodu, hlavním kladem Palahniukova nového románu je silný příběh jediné hlavní postavy. Vše, co je v knize řečeno, se Ranta nějakým způsobem dotýká, v příběhu neexistují žádné vedlejší linie. Samotný Buster je postava sice záporná, která často vzbuzuje údiv i odpor, přesto je však svým způsobem obdivuhodná. Autor se ani tady nevzdává líčení nejroztodivnějších aberací, ať už sexuálních, nebo intelektuálních. Některé z nich jsou vyloženě nechutné (použité hygienické vložky visící na ostnatém plotě v poušti), další tak přehnaně brutální, až vzbuzují údiv a jisté uznání za vynalézavost (vražda včelstvem, sbírání zubů). Jiné jsou díky překvapujícím spojením a Palahniukovu daru jazyka osvěžující. V takových momentech je Caseyho fiktivní biografie skvělá: „To make time stand still – what sand mandalas are to Buddhist monks ane embroidery is to Irene Casey [Rantova matka] – eating pussy was to Rant.“

Přesto je však je otázkou, zda by vůbec stálo román překládat do češtiny. Na vině je forma, kterou Palahniuk zvolil. „Oral history“, po česku „orální historie“ je vědní disciplína založená na zaznamenávání a analýze výpovědí lidí, kteří mají se zkoumaným fenoménem určitou osobní zkušenost. Orální historie je založena na principu autenticity a subjektivity jednotlivých výpovědí, ovšem také na způsobu vyjadřování (leckdy limitovanému jazykovými schopnostmi a vzděláním zpovídaného), volbě slov, tónu atd. V USA jde o značně rozšířenou metodu, s jejíž pomocí bylo v minulosti zkoumáno například přistěhovalectví nejrůznějších skupin, černošské lidové umění a podobně. V České republice však jde o naprosto novou vědní disciplínu, která nicméně už má i své vlastní vědecké centrum – v rámci Ústavu soudobách dějin AV ČR. Centrum doposud zkoumalo třeba přistup lidí k éře socialismu, teď chystá projekty o imigrantech do ČR atd. A právě v tom tkví jádro problému. Palahniukův román má desítky mluvčích, kteří jakoby prezentují své vzpomínky a názory na osobu Ranta Caseyho. Autor se snaží o autenticitu výpovědi, takže v knize je mnoho gramatických nepřesností či přímo chyb. Prostor tu dostanou Rantovi rodiče, resp. matka, jeho školní lásky (jež nakazil vzteklinou), přátelé, spolužáci, členové Party Crashing ... prostě všichni, kdo s ním měli kdy co do činění. Čtenář se v té záplavě jmen brzy ztratí, takže i když vnímá celkový příběh, dávno si neuvědomuje, kdo zrovna mluví. Fiktivní biografie Ranta Caseyho by byla ideální jako audio book – tedy jako zvuková nahrávka, kterou si člověk může pustit třeba při cestě autem, nebo jako podcast do iPodu. Ovšem na co je americké publikum zvyklé, je pro českého čtenáře věc naprosto neznámá. Palahniuk jistě bude mít i díky netradiční a ambiciózní formě se svou novou knihou v zámoří u kritiky velký úspěch.