Vypravěči
Fred Chappell

Navštívil nás strýček Zeno. Nebo nenavštívil?

Ani samotný fakt jeho návštěvy není nesporný, jeho přítomnost se však nedala popřít. Vyprávěl příběhy, nekonečné příběhy, a ty rozrušily předivo našich každodenních životů tak, že jsme začínali pochybovat o vlastní totožnosti. Někdy člověk při procházce na venkově narazí na opuštěnou květinovou zahradu zarostlou divokým býlím. Je to ještě zahrada? Přírodní a umělý řád se v ní prostupují a těžko říct, co z toho vzniká.

Ale člověk, který takovou proměnu způsobil, působil dojmem, jako by mezi námi ani nebyl. Byl to drobný, zcela bezvýrazný muž, který si liboval v bílých košilích s roztřepenými manžetami a límečky. Tak ho také vidí má paměť – jako roztřepenou manžetu, cár látky, okousanou slupku. Kdyby nemluvil, nevšímali bychom si ho o nic víc než toulavé kočky, která si udělala z naší stodoly dočasné útočiště před divočinou venku i uvnitř. Nedokážu si vybavit jeho vlasy, obličej ani ruce. Byl jen hlas.

Na tom hlase nebylo nic zvláštního, až na to, že byl nevyčerpatelný. Byl strohý, plochý a skoro vůbec neměnil barvu. Vyprávěl příběhy s mechanickou přesností mravence, který si táhne kousek zetlelého lístku do své podzemní chodbičky. Vyprávění strýčka Zena ale nemělo žádný zjevný účel a nebylo příliš uspořádané. Začínal své příběhy na počátku, uprostřed či na konci, nebo se zaměřil na nějaký zvláštní detail a rozvíjel vyprávění dvěma nebo třemi směry současně. Málokdy dopověděl příběh na jedno posezení. Nechával ho viset ve vzduchu jako oběšeného zloděje nebo ho trhavě zastavil jako auto, které se zadřelo a teď blokuje silnici. Naše reakce ho vůbec nezajímaly. Když byl příběh veselý, náš smích na něj nedělal větší dojem než motýl v dálce, a když nás sklíčila smutná historka, taky si to nejspíš neuvědomoval. Jeho pozornost byla upřena jinam. Táta i já jsme nabyli dojmu, že si své příběhy nevybavuje ani nevymýšlí, ale opakuje jen slova, která mu šeptá jiný hlas vycházející odněkud z výšky za obláčky, na které se s oblibou díval.

To mi připomíná…

Těch šest všedních slabik zazní, až nastane Poslední soud. Jsou to poklidná symbolická znamení zvěstující, že se zastavil čas, veškerá lidská činnost se musí přerušit a všechna pozornost se soustředí na odhalování dalších mírných a nestrojených slov, jež budou následovat. Takovou moc nad námi mají začátky. Musíme zjistit, co bude dál, a dokud to nezjistíme, nedokážeme se s pocitem uspokojení věnovat ani těm nejnaléhavějším osobním zájmům. Vypravěč nás snadno drží ve své moci.

To mi připomíná – začal strýček Zeno – Lacey Joe Blackmana. Víte, jak jsou některý lidi hrdý na svůj majetek, fára, pěkný baráky a tak. Další jsou zase hrdý na svý prvotřídní lovecký psy, třeba Buford Rhodes, jenomže já teď nemluvím o něm, ale o Lacey Joe Blackmanovi. Lacey Joe se pyšnil hodinkama, který dostal od táty. Měl je padesát let nebo ještě dýl a ani nedokázal říct, jak dlouho byly v rodině před jeho tátou. Byly staromódní, takový velký kapesní cibule se stříbrným pláštěm, a tak strašně starý, že se na nich to stříbro ošoupalo, až bylo tenčí než deseticent. I když bylo Lacey Joeovi už pětasedumdesát, vždycky ty hodinky rád vytáh, odklopil víčko a řek vám, kolik je zrovna hodin, ani jste se nemuseli ptát.

Lacey Joe si udělal jméno jako lovec – víc zvěře zabil snad jenom Turkey George Palmer. Chodil na lov ve dne i v noci; na vysokou, na medvědy, na divoký prasata, na co si vzpomenete. Nejspíš by chodil lovit i chcanky, kdyby byla jejich sezóna. Medvědi se už v těchhle končinách moc neloví, takže si pamatuju, jak šel Lacey Joe na medvěda naposled.

Setback Williams prodal svoji velkou farmu tam dole na Bobří hrázi, poněvadž mu rychle přibejvaly roky, a s Mary Sue si koupil malou usedlost těsně u národního parku v Kouřovejch horách. Už se necejtil na žádnou těžkou práci, takže tam nefarmařil, ale měl za domem malej jabloňovej sad, tak dva tucty stromů, a byl na ty svý jabka a jabloně zatíženej.

Jenže na tý půdě se potuloval jeden otravnej medvěd a ten si ty jabka a ty jabloně náramně oblíbil. Víte, jak to chodí s medvědem a jabloněma. Medvěd se rozparádí a začne si o strom brousit drápy jako kočka o gauč. Chodí pořád kolem stromu, odírá kůru, a než se nadějete, je bez kůry celej pás a strom zahyne.

Ten medvěd Setbacka připravil už o dva stromy a Setback nevěděl, co má dělat. Medvědi se už nesměj střílet, i když jsou na vašem pozemku, pokud nemáte povolení od správy parku, a ta vám ho nedá a je jí úplně jedno, co medvěd vyvádí. Ale Setback na správu stejně pořád volal, ani nevím kolikrát, a otravoval je tak dlouho, až k němu nakonec přišli a uznali, že má nejspíš problém.

Vyřešili to tak, že postavili plot, jenže správa parku vám nepostaví plot z ostnatýho drátu – říkaj, že to nepůsobí dost rustikálně. Prostě nechtěj, aby se turisti koukali na ostnatej drát. Kolem sadu teda postavili pořádnej plot z oloupanejch klád. Byl vysokej tak metr osumdesát a dal desetkrát tolik práce jako dobrej plot z ostnatýho drátu, ale Setback na něj jen mrkl a prohlásil, hoši, tohle mý jabloně před medvědem neochrání. Neuběhly ani dva dny a Setback vyšel ven a uviděl medvěda, jak mu sedí na stromě a kouká, jako by mu ten strom patřil a všechny národní parky s ním. Setback začal hulákat, a medvěd sjel ze stromu, fofrem přeskočil plot a pádil do lesa. Ten plot mu nedělal víc problémů, než by vám udělala mísa teplýho broskvovýho koláče.

A tak Setback zase zavolal na správu parku, a tam se nějakou dobu vymlouvali a nadávali, ale nakonec přišli a postavili další dřevěnej plot. Takovej jste v životě neviděli. Byl vysokej víc než čtyři metry, rozhodně ani o cenťák míň, a pevnej jako hradby. Člověk na něj hleděl s úctou, když si uvědomil, kolik si s tím ti chlapi dali práce. Jenže Setback tomu zasejc nevěřil a za tejden se koukne, a na tom samým stromě jako posledně sedí znova ten medvěd. Jako anglickej král na zlatým trůně. Setback vyběh ven a zařval, a medvěd skočil dolů a běžel k plotu. Když tam doběh, natáh se jako člověk, kterej chce sundat hrnek z horní poličky, chytil se jedný klády, co byla tak dva metry vysoko, skočil a už byl na druhý straně. Setback říkal, že to byl moc pěknej pohled, akorát kdyby nebyl tak vzteklej.

V tu ránu byl u telefonu a řek jim, že toho medvěda zastřelí a že mu národní park může bejt ukradenej, a oni mu řekli, že v žádným případě. Řek jim, že člověk má právo chránit svůj majetek, zvlášť jabloně, a taky že je jeho žena vyděšená, jak tam pořád mají toho medvěda. V týhle záležitosti trochu přeháněl, protože Mary Sue se nikdy ničeho nebála a měla pořádnou kuráž. Nakonec řekli, že mu dovolej chytit medvěda do pasti, ale musí použít past, kterou mu přinesou. Že si ji může nechat, a až se medvěd chytí, přijdou si pro něj a odvezou ho do nejvzdálenějšího koutu lesa, takže ty jabloně už pro něj budou moc daleko. Setback tušil, že ani tohle nevyjde, ale byl ochotnej vyzkoušet všecko.

Past, kterou mu přinesli, neměla žádný zuby, byla úplně vybroušená, aby medvědovi moc neporanila tlapu, ale byla strašně veliká a těžká. Setback říkal, že tak velkou ještě neviděl.

Nalíčil ji teda na zem mezi stromy. Použil k tomu metr a půl dlouhej kůl z akátovníku a starý vlečný lano. Pak ji pořádně přikryl listím.

Přešel tak tejden, když Setback a Mary Sue uslyšeli strašnej kravál, jak něco lítalo sem a tam a řvalo. Bylo to brzo ráno, ještě ani nevyšlo slunko. Člověku se ještě nechtělo vstávat, ale když Setbackovi došlo, že určitě chytili toho medvěda, rychle se oblík a šel se kouknout.

Jenže venku k vidění nebylo nic kromě pár orvanejch listů a hlíny poválený jako po zápase. Jinak vůbec nic. Medvěd ten metr a půl dlouhej kůl vyrval ze země. Pak odtáhl past i s vlečným lanem a akátovým kůlem a dostal se s tím vším přes ten čtyřmetrovej plot. Setback říkal, že nemoh věřit svejm očím.

Hned běžel k telefonu a zas volal na správu. Řek jim, co hodlá udělat, a oni mu to schválili, poněvadž přece nemohli toho medvěda nechat běhat s pastí na tlapě – vždyť ho to muselo bolet. Pak Setback zavolal mě a dalších pět chlapů a taky Lacey Joe Blackmana, kterej měl pořád ty svý psy na medvědy a pořád to byl strašně slavnej lovec. Tak jsme se u něj sešli, muselo bejt tak osm ráno.

Psi medvěda okamžitě zvětřili a všichni štěkali ostošest, a tak jsme poklusem vyrazili. Dávali jsme pozor na Lacey Joea, poněvadž mu už táhlo na osumdesátku, ale byl čipernej a plnej síly, takže jsme za chvilku došli k názoru, že utahá nás i psy. Ale nakonec jsme ani nemuseli chodit moc daleko. Po necelejch čtyřech kilácích jsme medvěda zahnali na strom.

Byl to pěkně obrovskej strom, vysokej tak osmnáct metrů a na vršku docela tenkej. Medvěd byl úplně nahoře a strom se jeho vahou ohejbal. Kdyby to nebyla borovice, člověk by čekal, že se zlomí. Navíc tím stromem ještě kejval vítr, teď do toho ten medvěd, no byl to teda pohled. Hodnou chvilku jsme tam stáli a jenom se koukali.

Pak Setback povídá, tak, Lacey Joe Blackmane, myslím, že první výstřel je na tobě. Byl nejstarší a všichni jsme si mysleli, že už je poloslepej a medvěda sundá jeden z nás. Tak já ho teda zabiju, když chcete, říká Lacey Joe, kousek ustupuje, zvedá pušku a my vidíme, že je to stařičká kulovnice, která určitě patřila už starýmu Nimrodovi a ani nemá vepředu hledí. Všichni jsme si říkali, že se medvěd ještě nemá čeho bát, jenže on ustoupil, zved pušku a bez míření toho medvěda zabil jedinou ranou. Pozdějc jsme zjistili, že dostal kulku rovnou mezi oči.

Medvěd padal po hlavě dolů. Letěl tak devět metrů a najednou se s trhnutím vznesl zase nahoru. Ten akátovej kůl, co s sebou táhl, se totiž zašprajcoval v místě, kde se rozdvojovala silná větev, a držel medvěda nahoře. Strom se celej ohejbal. A medvěd tam visel a komíhal se jako kyvadlo na starejch pendlovkách. Sem a tam, sem a tam. Byl to tak smutnej pohled, že jsme tam všichni stáli tiše jak funebráci.

Najednou Lacey Joe Blackman vytáhne ty svý hodinky se stříbrným pláštěm a otevře je. Zašilhá na toho medvěda, jak se kejvá sem a tam, a podívá se na hodinky, pak zase na medvěda a zpátky na hodinky. A říká, kluci, jestli ty mý hodinky jdou pořád správně, tak je ten medvěd s tím kejváním… kapánek… pozadu.

„Kapánek pozadu?“ zamračil se táta. „To nechápu. Medvěd přece nevisí na stromě, aby se podle něj měřil čas. Co to má znamenat, kapánek pozadu?“

Ale to byl konec příběhu i konec vyprávění strýčka Zena. Zeno jen vyprávěl, na otázky neodpovídal. Hlas, kterému naslouchal, hlas mimo tento svět, mu našeptával jen příběhy; všechno ostatní bylo nepodstatné. Strýček Zeno se otočil k tátovi, ale jeho pohled byl tak roztěkaný, že židle, na které táta při večeři seděl, mohla být docela dobře prázdná.

To byla jedna část problému. Strýček Zeno žil v jiné, ale blízké sféře, která se dotýkala našeho světa jen nějakým metafyzickým způsobem. Jak tedy mohl vyprávět příběhy? Vypadalo to, že do sebe realitu, události, které se odehrávaly mezi lidmi, nasával, aniž by musel být její součástí.

„Byl Homér slepý, protože byl básník?“ zeptal se mě táta následujícího dne. „Nebo byl básník, protože byl slepý?“

„Nevím, o co ti jde.“

„Myslím na strýčka Zena,“ řekl.

„Aha,“ řekl jsem.

„Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěl Iliadu? Homér se samozřejmě nemohl stát vojákem, protože byl slepý. Proto toho tolik věděl. Kdyby byl vojákem, nikdy by nemohl ten příběh vypravovat. Kdyby strýček Zeno aspoň zavadil o práci, kdyby měl někdy co do činění s lidmi, možná by taky nedokázal vyprávět ty svoje historky.“

Živě jsem si vybavil, jak mi táta převyprávěl Iliadu. Našel fotografii Betty Grableové vystřiženou z nějakého časopisu, postavil ji na krbovou římsu k pozlaceným pendlovkám a řekl, že slečna Grableová je Helena Trojská, kterou unesl ulízaný frajírek jménem Paris. Máme si to nechat líbit? Jasně že ne. Dáme dohromady partu dobrovolníků, přeplavíme se přes vínově zbarvené moře a osvobodíme ji. Hodil sebou na prohýbající se lenošku, aby předvedl, jak se Achilles válí ve svém stanu a truchlí po krásné zajatkyni, panně Briseidě. Mrkl na mě: „S ženskejma jsou samý problémy.“ Líčení skončilo o deset minut později, kdy táta třikrát obešel pokoj a táhl za sebou zaprášený polštář, který měl představovat mrtvolu poraženého Hektora.

Jeho nadšení mě zlákalo k přečtení té básně ve viktoriánské prozaické verzi. Zjistil jsem, že příběh je méně zmatený než v tátově pojetí a jeho napětí podléhá jasnému řádu.

V tom tkvěl problém tátova vyprávění. Nedokázal nezasahovat do děje. Strýčkem Zenem příběhy procházely jako oranžová záře cylindrem petrolejky, ale můj táta vždycky musel chytit nějaký předmět a udělat z něj meč, slona nebo kouzelný patník a rád své historky končil náhlými divokými gesty, které měly jeho publikum vyděsit. Vyděsit nás skutečně uměl, to ano, ale nikdy kvalitou svých příběhů, vždycky jen prudkostí svého výbuchu.

Začal na vyprávění strýčka Zena žárlit a rozhodl se, že nám u večeře poví příběh o tajemném domě a očarované brokovnici. Jenže jeho krátký příběh byl tak zamotaný, že jsme ho vůbec nedokázali sledovat. Nicméně nás nepříjemně vyděsilo, když očarovaná brokovnice vystřelila, protože táta tu ránu doprovodil náhlým úderem pěstí na okraj stolu, což mělo za následek, že povolily vsazené hroty vnitřní vysunovací desky a tátovi přistála na košili mísa fazolí.

Máma, babička a já jsme ohromeně zírali, jak cosi mumlá a začíná sbírat fazole z klína, ale strýček Zeno, který seděl přímo naproti, si ničeho nevšímal a hleděl bez ohledu na tátovy skličující rozpaky do svého přenosného vesmíru. „To mi připomíná…“ začal a pak vyprávěl o strašidelném domě, který znal a kde se na střeše korouhvička točila proti větru, v krbech se zapaloval oheň bez lidského přičinění a sklep zněl sborovým zpěvem ztracených dětí. S vítanou úlevou jsme odvrátili pozornost od tátovy nehody a brzy nás očarovalo monotónní vyprávění strýčka Zena, v němž se teď objevily zapečetěné dveře potící krev, vana, kam z kohoutku přitékali hadi ploskolebci, zrcadlo na nočním stolku, které odráželo obrazy mrtvých, a piano, jehož klávesy se změnily v tesáky, kdykoli se na něj někdo pokusil zahrát „Růže z Picardie“. Příběh upoutal i mého tátu, který seděl bez hnutí mezi fazolemi, dokud strýček Zeno neskončil. Jeho zakončení, pokud se to dá tak nazvat, bylo: „Každopádně…“

To tátu probralo. „Každopádně?“ zařval. „Co je to za rozuzlení? Tak našel Willie Hammer ten zapovězený poklad, nebo ne?“

Jenže strýček Zeno už nehodlal promluvit, dokud se ho nezmocní zase jiný příběh, a hleděl na mého tátu s výrazem netečné vyrovnanosti. Táta to znechuceně vzdal a zase začal sbírat fazole z klína a po jedné je házet zpátky do mísy, plesk, plesk, plesk.

Jeho žárlivost narůstala. Rozhodl se, že se naučí vyprávět příběhy, které strýčka Zena zastíní jako hora hromadu brambor. Důkladně prozkoumal svou paměť, loudil příběhy od povalečů v krámě Virgila Campbella a začal se nořit do svazků pohádek a folklóru, které se válely po domě. Vypůjčil si mou knihu skandinávské mytologie a dobrou půlku se naučil nazpaměť. K ničemu to nebylo. Táta se prostě nechával příliš strhávat rošťáctvím a vnějšími efekty a příběhy, které se mu podařilo začít normálně, brzy sklouzly do divoké gestikulace a skončily nějakým nepříjemným hlasitým zvukem. „Bác!“ křičel. „Dostal jsem tě!“

Nás ale nedostal, aspoň ne tak, jak chtěl, a hleděl do našich vyděšených obličejů s výrazem očekávání, které rychle přecházelo ve zklamání. „Možná jsem něco vynechal,“ říkával, „ale stejně je to parádní příběh. Určitě lepší než ty, co jsem slyšel v poslední době.“

Strýček Zeno řekl: To mi připomíná Buforda Rhodese a jeho psy, s kterejma chodil na mývaly. Buford byl ve všech ohledech správnej chlapík a úplnej blázen do psů. V chovu psů byl teda fakt dobrej. Žil támhle v Sudieho zátoce v chatrči s plechovou střechou s manželkou, šesti dětma a nejmíň tuctem psů. Měl stavěče všech možnejch plemen, walkery, blue ticky, redbony, a taky spousty hafanů, v kterejch byly ty plemena smíchaný jak přísady v polívce. U jednoho, Raymond se jmenoval, nešlo ani zjistit, co je zač, musel to bejt kříženec stavěče a shetlandskýho poníka. Děti na tom psu celej den jezdily jako na poníkovi, tak hodnej byl.

Ale nejpyšnější byl Buford na psa, kterýmu říkal Elmer, i když to taky nebyla žádná čistá rasa, ale obyčejnej vořech. Přesto to byl ten nejchytřejší pes, o jakým kdo slyšel. Buford prodával kožky firmě Sears, Roebuck po dolaru za kus. Lovil mývaly ve velkým, stahoval je a pak kožky někam přibil, aby se vysušily. Za chvíli už nebylo na zdi Bufordova domu ani v kůlně jediný volný místečko, kde by nevisely mývalí kožky. A tak se Buford vždycky díval po nepotřebnejch kusech stavebního dříví a skladoval je pod barákem, aby na něm ty kožky sušil.

Tady se projevilo, jak je Elmer chytrej. Ten pes byl tak chytrej, že když mu Buford ukázal kus dubový fošny nebo dřevěnýho obložení, vystartoval a zahnal na strom takovýho mývala, že jeho kožka po stažení a napnutí přesně pasovala na to dřevo. Právě v tomhle byla ta jeho chytrost a cena a Buford si ho strašně považoval. Nevyměnil by ho ani za drahokamy ze Sáby a moudrost Šalamounovu.

Jenže jednou v úterý někdy uprostřed září přišel malér. Buford byl někde venku, jeho žena nechala omylem otevřený dveře a Elmer se náhodou zatoulal dovnitř. Buford by ho do domu nikdy nepustil, poněvadž psům nesvědčí, když se povalujou v domě. Ale tentokrát Elmer vešel dovnitř a uviděl Bufordovu ženu, jak žehlí prádlo. Koukl na žehlicí prkno a vypálil odtamtud na silnici, jak nejrychlejc mohl. Zamířil na západ a byl pryč, než bys řekl švec. Buford pak říkal, že netušil, jestli už měl Elmer nějakýho takovýho obrovskýho mývala vyhlídnutýho předem, nebo to v něm jenom roznítilo ambice.

V každým případě se ale Elmer zdejchl, a když se Buford vrátil domů a zjistil co a jak, vyrazil ho hledat. Člověk si nemůže dovolit přijít o tak chytrýho psa, jako byl Elmer. A tak se Buford vydal západním směrem a pokoušel se ho vystopovat. Ptal se každýho, na koho narazil, a dlouho dostával kladný odpovědi, protože lidi si psa, kterej má viditelně něco za lubem, pamatujou. Ale pak začalo baráků ubejvat a lidí, kterejch by se zeptal, taky a Buford si začínal dělat starosti…

Můj táta moudře pokýval hlavou: „Vsadím se, že už nám toho víc nepovíš. Prostě to uprostřed usekneš, že jo, strýčku Zeno?“

Strýček Zeno hleděl do své poklidné propasti.

Táta se k němu naklonil přes stůl: „Tak jsem tě konečně dostal. Neznám sice žádného Willieho Hammera, Lacey Joe Blackmana nebo Setbacka Williamse a další lidi, o kterých nám vyprávíš, ale Buforda Rhodese náhodou znám. Jednou jsem si ho najal na nějakou natěračskou práci. Přesně vím, kde bydlí, v Iron Duffu, dokázal bych dojet přímo k jeho baráku. A přesně tohle udělám, strýčku Zeno, a ten tvůj příběh si ověřím.“

Na strýčka to neudělalo žádný dojem. Proč by taky mělo? Nám bylo jedno, jestli je příběh pravdivý, a strýčku Zenovi bylo jedno úplně všechno. Zato tátovi zjevně přinášela myšlenka na to, že Buforda Rhodese skutečně vystopuje a popovídá si s ním, škodolibou radost.

Napadlo mě, že tátovi pořád nejde z hlavy ta Homérova slepota. Homér žil v historické době a jeho příběhy vyprávěly o skutečných válečnících a popisovaly do strašlivých detailů bitvy, které nemohl vidět. Ale sám Homér po sobě na světě nezanechal ani stopu, stejně jako strýček Zeno. Trpěliví učenci byli nuceni debatovat o tom, zda básník skutečně žil. Mému tátovi nešlo o to, aby uvedl na pravou míru podrobnosti o psech na mývaly, ale chtěl vědět, jestli Buford Rhodes zná strýčka Zena a někdy s ním mluvil. Strýček u nás bydlel, jedl s námi a spal v horní ložnici, ale byl přítomen pouze jako hlas. Nezanechával žádné stopy, stejně jako Homér.

A tak se můj táta chystal v rámci své nezištné honby za poznáním na rozhovor s Bufordem Rhodesem, skutečnou postavou jednoho z příběhů strýčka Zena. Stejné vzrušení určitě pociťoval Schliemann, když odkrýval první stopy starověké Tróje.

Babička reptala, že podle ní je naprostá pitomost bezdůvodně se trmácet do Iron Duffu, ale táta se pohodlně opřel na židli, spokojeně vyfoukl prstýnek kouře a řekl: „Přesně tam hned zítra ráno pojedu.“

Ve skutečnosti vyrazil až v průběhu dopoledne, asi pět hodin poté, co Zora se zjevila růžovoprstá a poprášila oblohu zlatem a vzácnými perlami. S odstupem času si uvědomuji, že měl i další nutné pochůzky, ale nechtěl dopřát babičce radost z vědomí, že dělá něco užitečného. Chtěl, aby si raději myslela, že se jen tak fláká kvůli historce strýčka Zena.

Jelikož byl pryč, neměl jsem nic na práci, a protože bylo krásné srpnové dopoledne a ještě nebylo dusno, rozhodl jsem se, že si nebudu číst a raději se před obědem projdu po kopcích na naší farmě. V trávou zarostlé mokřině za jedním ze vzdálenějších svahů pastviny jsem měl oblíbené místo pro osamělé hry na kovboje. Jednou se tam přehnala strašná bouřka přes velký dub a já se od té doby s oblibou prodíral mezi jeho spadanými větvemi, díval se na nepravidelné rýhy v kmeni a sledoval, jaké nové zvíře se tu usadilo.

Když jsem tam dorazil, zjistil jsem, že strom už je obsazený. Na snadno přístupné silné větvi seděl jako na bidýlku strýček Zeno. Byl ke mně otočený zády a přes levé rameno mu vyčuhoval konec sukovice, kterou někdy užíval při chůzi. Ještě nikdy se jeho postava nezdála být tak bezvýznamná. Ramena měl shrbená a hlavu nataženou před sebe opačným směrem, než jsem stál já. Hned jsem poznal, že zase nahlíží hluboko do své soukromé prázdnoty.

Taky něco říkal, právě tady na travnatých pahorcích pod světle modrou oblohou, kde nebyla ani živá duše, od které by mohl očekávat, že ho bude poslouchat. Připlazil jsem se tak nehlučně, jak jsem jen svedl. Chtěl jsem slyšet, co si v soukromí povídá sám pro sebe, myslel jsem si, že třeba odhaluje tajemství země, která znal jen on sám.

Strýček Zeno říkal tohle: … jenže nakonec se ztratil a musel si to přiznat. Pěkně ho to štvalo, poněvadž předtím se ještě nikdy neztratil, a taky doufal, že se o tom nikdy nedozví jeho kámoši. To by byla věc, Buford Rhodes, a ztratil se v lese. Už se vzdal naděje, že svýho oblíbenýho psa Elmera najde, a říkal si, že může bejt rád, jestli se dokáže vrátit živej on sám. Ale v ten moment uslyšel štěkot, okamžitě poznal, že je to Elmer, a začala se mu vracet kuráž. Jenže náhodou byl právě v uzavřený kotlině – na obou bocích byly strmý svahy a na horním konci hrozivě vyhlížející skalní útes. Slunce zapadalo a měsíc ještě nevycházel. Navíc tam byla taková ozvěna, že nedokázal poznat, odkud štěkot jde. Začal se škrábat nahoru, ale než se dostal do půlky hory, Elmer ztratil stopu a zmlkl. Nebo ani žádnou stopu nesledoval, jenom se ztratil a měl strach stejně jako Buford. V každým případě už nevydal ani hlásku.

Teď byl Buford ještě ztracenější než předtím. Chystal se zapomenout na svou pýchu a volat o pomoc, ale viděl, že by to k ničemu nebylo, protože kolem byly akorát šutry porostlý mechem a bodláčí. Posadil se na shnilou sosnovou kládu a cejtil se tak mizerně, jak se jenom chlap může cejtit.

Ani nevěděl, jak dlouho tam sedí. Ochladilo se. Vyšel měsíc a zelený listí zbělalo, jako by to byl sníh. Bylo ticho jako na dně studny. A pak někoho uviděl, nebo si to aspoň myslel; měsíční světlo dovede klamat. Byla to Indiánka. S úsměvem přišla až k němu, ruce měla podél boků a on byl moc šťastnej, že ji vidí, akorát že když se s ní pokusil promluvit, zjistil, že mluví jenom jazykem Čerokíjů, kterým neuměl říct vůbec nic, ani slovo. Pokoušeli se domluvit, ale pak toho nechali – byla by to zbytečná práce. Nakonec ho jednoduše chytla za ruku a odvedla si ho s sebou, ještě hloub do lesů. Buford se cítil čím dál hůř, ale byl ochotnej s ní jít, kam bude chtít, poněvadž stejně neměl na vybranou.

Bydlela v jeskyni a do tý ho dovedla. Nebyla to špatná jeskyně, pěkná a suchá, s prasklinama, kterejma se dostával ven kouř, a bylo v ní jídlo, lesní plody, kořínky, byliny a veverčí maso. Nebylo to možná nejpohodlnější místo na světě, ale Bufordovi určitě celkem svědčilo, protože tam žil s tou Indiánkou dva roky nebo ještě dýl. Ukázalo se, že to vůbec není špatnej život, protože ženy Čerokíjů nemaj rády, když jejich chlapi pracujou, a tak se Buford jenom válel a ona mu posluhovala. V noci tu a tam uslyšel někde ve tmě Elmerův štěkot, a vždycky vstal, toulal se kolem hřebenů a prodíral se mezi ostružiním a rododendrony. Ale po několika měsících se už ani nenamáhal vstát a jít se podívat, neviděl v tom žádnej smysl.

Takhle to šlo celý dva roky, až jednou na jaře se náhodou vzbudil právě v okamžiku, kdy ho ta ženská překročila, aby prohrábla oheň a udělala snídani, a on si všim jedný části jejího těla, na kterou se dřív zblízka nekoukal, a vůbec ho ten pohled nepotěšil. Vypadalo to tam, jako když stará vrána spolkne ňákýho malýho červenýho opeřence. Zavřel oči, a jak tam tak s těma zavřenýma očima ležel, došlo mu, jak je ta ženská strašně ošklivá. Dřív o tom nikdy nepřemejšlel, ale teď mu to začalo pořádně vadit. Po snídani se vytratil na mýtinu, kde měl oblíbenej pískovcovej šutr, na kterým rád sedával a rozjímal.

Seděl tam a přemejšlel, až z toho byl dočista skleslej. Ztratil se v lesích, žil s nejošklivější ženskou, jakou pánbůh stvořil, a ani si s ní nemoh popovídat. Klesl na úroveň opuštěnýho divocha, se vším všudy. Zdálo se mu, že na tomhle světě už pro Buforda Rhodese nezbejvá žádná naděje, že se úplně odcizil Bohu i lidstvu. Byly to černý úvahy, ale právě když se zaobíral těma nejtemnějšíma myšlenkama, uslyšel v křoví nějakej šelest…

V tomhle bodě strýček Zeno skončil. Jiskra příběhu v něm odumřela, nebo ten příběh odletěl z tohohle hřadu na druhý konec světa k jinému vypravěči, Číňanovi nebo Tibeťanovi, který zrovna seděl a čekal na inspiraci. Publikum strýčka Zena – bílé mraky, skácený strom, modravé denní světlo a jasně zelená tráva – pozorně naslouchalo, ale příběh už pro tuto chvíli skončil. Přesto byla pro jeho historky tahle travnatá mokřina tím nejlepším místem a já měl pocit, že ho teď chápu víc než kdy předtím. Byl nedílnou součástí přírody, a my to nepoznali a brali ho jenom jako staříka, který nás tahá svými příběhy za nos. On ale byl víc než to – a všechno bylo úplně jinak. A co dělal, teď když mu došel příběh? Seděl na stromě a poslouchal historii jeho velkolepého života a neblahého pádu, příběh, který jsem nemohl slyšet. Budu si muset počkat, dokud strýček Zeno nebude mít nutkání, aby nám ho převyprávěl.

Doufal jsem, že nikdy nezjistí, že jsem tam byl a tajně ho poslouchal. Tiše jsem se otočil a vrátil se do domu, kde jsem si dal k obědu chléb se sýrem a mléko z lednice. Jedl jsem sám. Máma a babička šly navštívit přítelkyni, která o sobě dlouho nedala vědět, táta si hrál na detektiva-archeologa v Iron Duffu a strýček Zeno vyprávěl na pastvině příběhy slídové břidlici a kopřivám.

Po obědě jsem si vzal na verandu odbornou knížku a dověděl se z ní, že Sirius je nejzářivější hvězda na naší obloze a za starých časů si lidé mysleli, že přináší šílenství a záchvaty básnické posedlosti. Beletrie mě už nebavila; smyšlených příběhů jsem měl na nějakou dobu dost.

Táta se vrátil kolem čtvrté a přišel si za mnou sednout na verandu a popovídat si. Vypadal vyčerpaně.

„Co jsi zjistil?“ zeptal jsem se ho.

Poškrábal se vzadu na krku a podíval se na dřevěný strop. Tón jeho hlasu byl pochmurný a tajemný. „Nic,“ řekl.

„Copak jsi Buforda Rhodese nenašel?“

„Nenašel jsem ani jeho, ani nikoho, kdo ho zná, ani tu nejmenší stopu po něm.“

„Možná jsi šel do nesprávného domu. Třeba jsi zapomněl, kde bydlí.“

„Přijel jsem přímo před barák, kde bydlel. Dům byl prázdný a zchátralý. Rozbitá okna, dveře vysazené z pantů, ve střeše díry. Vypadalo to, jako by tam dvacet let nikdo nebydlel.“

„Ptal ses sousedů?“

„Nikdy o něm neslyšeli. Šel jsem k Hippsovi do obchodu, a ani tam o něm nikdo neslyšel.“

„Určitě jsi byl na špatném místě. Někdo by ho přece znát musel.“

„Jel jsem se zeptat Virgila Campbella. Ten zná v tomhle okrese každého. Napřed si myslel, že si na nějakého Buforda Rhodese matně vzpomíná, ale čím víc o tom přemýšlel, tím míň si toho vybavoval.“

„Možná sis spletl jméno,“ řekl jsem. „Třeba se ten člověk, co sis ho najal jako natěrače, jmenoval podobně, ale jinak.“

„Znám přece Buforda Rhodese,“ řekl. „Poznal bych ho kdekoliv. Strýček Zeno ho popsal naprosto přesně.“ Luskl prsty. „Jsem rád, žes to řekl. Vzpomínám si, že jsem tomu Bufordovi platil šekem. Budu o tom mít záznam v šekové knížce. Zaplatil jsem mu přesně sedmdesát sedm dolarů. Není to víc než tři roky, vyhledám si to.“ Vstal a šel ke dveřím.

„Kde jsi obědval?“ zeptal jsem se.

Vrhl na mě další pohled štvance. „Poslední dobou nemám moc hlad, Jessi,“ řekl a šel hloubat nad svými záznamy.

Ale i tohle pátrání skončilo zklamáním. Našel sice svůj kontrolní záznam o šeku na sedmdesát sedm dolarů a datum souhlasilo s dobou, kdy se dům natíral, ale zapomněl si poznačit, komu šek napsal.

Když se ženy vrátily z dobročinné pochůzky, zeptal se na to mámy: „Podívej se na ten záznam,“ řekl a mával jí s ním pod nosem. „Že si vzpomínáš na Buforda Rhodese?“

Máma ucouvla před třepetajícím se papírem: „Tehdy jsme měli tři nebo čtyři natěrače. Nevzpomínám si už ani na jednoho.“

„Ale na Buforda Rhodese by sis pamatovala. Měl takové ty vousy, co dávají obličeji smutný výraz. Pořád vykládal vtipy a mluvil o svých loveckých psech. Pod opaskem schovával vždycky něco k pití, v každou denní dobu.“

„To sedí na všechny natěrače, které jsem kdy potkala,“ řekla.

„Stejně by sis ho měla pamatovat. Strýček Zeno ho přesně vystihl. Byl to takový bláznivý chlapík.“

„Potkávám tady samé blázny,“ řekla. „Podle mě se v tomhle kraji normální lidi vůbec nevyskytují.“

Vyčerpaně mrštil s šekovou knížkou na zem a dupl na ni. „Jak je možné, že si na Buforda Rhodese nikdo nepamatuje?“ zařval.

„Uklidni se,“ řekla. „Vždyť to není důležité.“

Ale pro mého tátu to důležité bylo a jeho křik prozrazoval hloubku jeho pocitů. Skoro jsem tehdy promluvil. Skoro jsem mu řekl, že když jsem o Bufordovi naposledy slyšel, byl ztracený v lese a žil v jeskyni s ošklivou Indiánkou. Uvědomil jsem si však, že bude lepší, když zůstanu zticha. Ta informace by jenom způsobila ještě víc zmatku.

Napadla mě tak fantastická myšlenka, že jsem z ní dostal husí kůži. Co když se Buford Rhodes přestal na tomto světě vyskytovat, protože o něm strýček Zeno vyprávěl historky? Od té doby, co jsem ho ráno tajně vyslechl, jsem se obíral zvláštními představami. Co když příběhy strýčka Zena pohlcují své postavy tak dokonale, že opustí normální svět a žijí už jen v jeho historkách? Všechno, co s nimi bylo spojeno, se ztratí, všechny známky jejich existence zmizí jako stín jestřába ze sněhu, nad nímž právě přeletěl. Jediné místo, kde se dá dnes najít Achilles, je Iliada. Existoval i mimo ni? Nechal některý z těch hrdinů o sobě nějaký jiný doklad?

Vykřikl jsem: „Co Agamemnon?“

Táta mě počastoval zvláštním pohledem: „Co s ním má být?“

„Copak jsi mi neříkal, že našli jeho posmrtnou masku? Neříkal jsi, že to byla maska ze zlata a že ji dali do muzea?“

Otráveně odpověděl: „Tak jí říkají, ale ve skutečnosti nemůžou dokázat, že je Agamemnonova.“

„Jasně, že není,“ řekl jsem. „Spletli se.“ Teď už jsem byl o správnosti své teorie přesvědčen. Homér a strýček Zeno svět pouze nepopisovali, ale spotřebovávali ho. Táta říkal, že jeden z důvodů, proč Homéra považovali za tak špičkového básníka, byl ten, že nešlo poznat, kde končí skutečný svět a začíná Iliada… Není divu, že to nešlo.

Má teorie byla dost divoká na to, aby tátu pobavila. Byl to přesně ten druh duševní hříčky, v jakých se sám s oblibou vyžíval. Ale rozhodl jsem se, že mu o ní neřeknu. Záležitost s Bufordem Rhodesem ho opravdu trápila a zjevně neměl náladu na nějaké metafyzické dohady o filozofii vyprávění. Viděl jsem mu to na obličeji. Pak řekl: „Pojď, Jessi. Radši půjdeme dojit.“

Vstal jsem a ochotně ho následoval. Těšil jsem se, až si odbudu své večerní povinnosti a sednu si k večeři. Měl jsem hlad, protože jsem obědval jen chléb se sýrem, a dychtil jsem po dalším příběhu strýčka Zena. Od doby, co jsem dostal ten skvělý nápad, jsem si připadal jako vědec a chtěl jsem pozorovat, jak to funguje.

Jak se dalo čekat, hned jak babička skončila jednu ze svých nepříjemně obsažných modliteb před večeří, začal strýček Zeno mluvit, jako vždycky bez dovolení či úvodu.

… a z křoví vylezla skupinka šesti harantů, mohlo jim bejt tak osm nebo deset a měli na sobě čisťounký kalhoty s laclem a zástěrky. Pořád na Buforda hleděli a on si ponejprv uvědomil, jak divně musí vypadat, celej špinavej a zarostlej, jak žil takovou dobu v lesích. Ale hučel do nich tak dlouho, až je uklidnil a oni souhlasili, že ho zavedou zpátky do civilizace. Ti haranti byli z jedný třídy nedělní školy konzervativních baptistů, který měli kostel kousek odsud, a narazili na Buforda, když hledali na velikonoce vajíčka. Ukázalo se, že nebyl tak ztracenej, jak si myslel, malá osada byla ani ne tři kiláky daleko a celá kongregace sem přišla na velikonoční piknik. Jenže Buford měl plnou hlavu jinejch věcí, myslel na tu Indiánku a bál se o svýho psa Elmera, kterýho už neslyšel ani štěknout víc než rok. Prostě se o návrat mezi lidi dostatečně nezajímal, to je všecko.

Ti haranti ho teda vyvedli z lesa do osady a on se vydal nejkratší cestou domů. Bál se návratu, myslel si, že se mu za tu dobu, co byl pryč, určitě všechno rozpadlo a manželka a děti nejspíš skončily už dávno v chudobinci. Nevěděl, co řekne lidem a jestli mu vůbec někdo uvěří.

Ale když došel až ke svýmu baráku, čekalo ho pořádný překvápko. Všechno bylo spravený a jen zářilo, takový pěkný to tu nikdy neměl. Dům měl zbrusu novou plechovou střechu, mývalí kožky odevšad zmizely, všechno bylo natřený pěkně na bílo a na kraji dvorku stála nová fordka.

Buford si řek, že zatímco byl pryč, našla si jeho stará někoho jinýho a už ho tady nebude na nic potřebovat. Stejně ale šel a zabušil na dveře. Jeho starý trvalo minutu nebo dvě, než ho poznala, ale pak byla štěstím bez sebe a pevně ho objala, a vyběhly taky děti v pěknejch novejch šatech a skákaly kolem něj; prostě to nejlepší uvítání, jaký si dovedete představit.

Když se trochu uklidnili, začal se jí vyptávat. Jak je možný, že se vám vede tak dobře, celej barák je spravenej a na dvorku před domem stojí fordka? A ona mu řekla, že to všecko Elmer. Před rokem Elmer konečně našel cestu domů, a když viděl, jak se rodině špatně daří, šel si hledat práci. Buford řek, že to je opravdu dobrá zpráva, že je na toho psa pyšnej a jakou práci že si to našel? A ona mu řekla, že Elmer začal učit na střední škole, aritmetiku a přírodopis, a na to, že neměl z dřívějška žádnou praxi, dostával docela vysokej plat. Buford na to, že tak chytrej pes jako Elmer žádnou praxi nepotřebuje a že teď Elmera požádá, aby ho naučil očichávat terén a stopovat mývaly, a vyměněj si role, Buford bude pes a Elmer člověk, poněvadž takhle to možná mělo bejt už od začátku…

„Dobrá,“ řekl můj táta. „Jsem rád, že jsem slyšel další kus toho příběhu.“ Pořád se škrábal vzadu na krku. „Ale já chci vědět, kde bydlí Buford teď. Celý den jsem ho hledal a nenašel jsem po něm ani tu nejmenší stopu. Mluv, strýčku Zeno. Řekni nám, kde Buford Rhodes skončil.“

Odpověď samozřejmě nepřišla. Strýček Zeno poklidně hleděl do své prázdnoty bez hranic a rozvažoval o nicotě vznášející se mezi příběhy. Patrně si vůbec neuvědomoval, že na něj můj táta mluví. Pomalu zvedl k ústům lžičku kukuřice se smetanou.

Táta se na své židli opřel; jeho city utrpěly pořádnou ránu. „Jasně, vím, že nám to neřekneš. Neměl jsem se vůbec ptát.“ Utrápeně si povzdechl a stočil pohled do vlastního klína. „Teď vám povím jednu historku já,“ řekl. „Je řada na mně.“ Naklonil se zase dopředu, opřel se dlaněmi o stůl a upřeně zíral strýčku Zenovi do obličeje. Vypadal jako rys, který se chystá ke skoku. „Žil byl jeden docela fajn chlap, který nikdy nikomu neublížil. Neřeknu, jak se jmenoval, ale byl to fajn chlap. Stalo se, že se zamiloval do hezké dívky z hor, přiženil se do její rodiny a společně žili nahoře v kopcích a on se jim staral o farmu. Všechno bylo v pořádku, naprosto jak má být. Jenže ta rodina měla celou armádu podivných strýčků, kteří k nim v jednom kuse chodili na návštěvu. Byli to zajímaví lidé, aspoň většina z nich. Ten chlapík – říkejme mu třeba Joe – s těmi zvláštními hosty vycházel bez problémů. Rád si s nimi povídal a zjišťoval, co jsou zač. Zajímalo ho, co drží lidi při životě, a takové věci… Ale mezi nimi byl taky jeden moc zvláštní strýček – budeme mu říkat strýček Z. – a toho nedokázal pochopit, ať se snažil sebevíc. Doopravdy nedokázal. Začalo mu to vrtat hlavou, až se nemohl přinutit myslet na nic jiného než na toho strýčka Z. a na to, jaký je divný… Nerad ti to říkám, strýčku Zeno, ale konec toho příběhu neznám. Ale myslím, že se ten chlapík začal tak soužit, že se nakonec jednoduše pomátl a odvezli ho ve svěrací kazajce do blázince.“ Zasmušile hleděl do talíře s jídlem, kterého se skoro nedotkl. „Ale jak říkám, opravdu nevím, jak ten příběh skončí.“

Babička ho pokárala, ale tónem mírnějším než obvykle: „Ale Joe Roberte, přece nechceš být nezdvořilý.“

Táta vstal. „Samozřejmě, že nechci,“ řekl. „A teď mě laskavě omluvte, myslím, že si půjdu na verandu zapálit. Třeba mi to pročistí hlavu. Nevím, co se to se mnou děje.“ Chvilku se potýkal s klikou a pak prošel dveřmi a zavřel je za sebou.

Máma a babička se na sebe podívaly a babička řekla: „Ten Joe Robert se chová nějak divně, aspoň mi to tak připadá. Není doufám nemocný?“

„Myslím, že ne,“ řekla máma.

„To dělají ty příběhy strýčka Zena,“ řekl jsem jim. „Je z nich celý rozrušený. Chce něco udělat, ale neví co.“

„Vždyť jsou to jenom příběhy,“ namítala máma. „Ty přece neslouží k tomu, aby s nimi někdo něco dělal.“

Chtěl jsem odpovědět, ale nemohl jsem přece mámě říct, že tátu nechápe, že táta vždycky musí něco dělat, nějakým způsobem měnit řád světa, působit chaos, a když to nejde, aspoň obyčejný zmatek.

„Mně se jenom zdá divné,“ řekla babička, „že někoho dokáže tak rozrušit pár neškodných smyšlených historek.“ Dívala se na našeho návštěvníka s laskavým výrazem. „Strýček Zeno by přece neublížil ani mouše.“

Všichni tři jsme se na něj zadívali a viděli pokojného staříka, který jako by ani neseděl na své židli. Zdálo se, že si naši pozornosti vůbec není vědom, a bylo jasné, že babička má naprostou pravdu. Skutečně by neublížil ani mouše.

Pak se jeho bloudící mysl přetvořila v hlas a on začal opět mluvit. „To mi připomíná tetu Annie Barbaru Sorrellsovou, která žila tam dole poblíž ústí Zátoky potáplic. Měla tam pěknou farmu, mohla mít takovejch sto akrů, ale nebyl tam nikdo, kdo by na ní pracoval, poněvadž její nejstarší kluk umřel, když mu bylo osm, a další syn, Luden, zmizel na motorce do Kalifornie. Ale měla zetě, jmenoval se Joe Robert, kterýmu šla farmařina pěkně od ruky, takže si nemohla skoro na nic stěžovat, akorát že ten Joe Robert pořád vymejšlel nějaký lumpárny… Jednou se stalo, že Luden, ten její syn, poslal Annie Barbaře dárek, přepychovou bonboniéru, kterou koupil v St. Louis…“

To už bylo příliš.

Strýček Zeno vyprávěl příběh o naší rodině. Věděl jsem, jak to bude dál, protože jsem ty události zažil. Jeho historka se zaměřila na mého tátu, a to mě zneklidnilo. Vypadalo to, že táta se strýčkem Zenem moc dobře nevychází, a možná by se mu nelíbilo, kdyby slyšel, že je teď postavou staříkových historek.

Bez jediného slova vysvětlení jsem vyskočil a šel na verandu. Venku byla tma černá jako sny spícího medvěda. Záři hvězd zahradily dešťové mraky a jediné slabé světlo přicházelo přes záclony z jídelny. Táta nekouřil, jenom seděl na židli přistrčené až ke zdi domu.

„Jsi tady?“ zeptal jsem se.

Trvalo mu dlouho, než odpověděl: „Jo, jsem tady, Jessi.“

„Není ti něco?“

Další pauza. Přes dveře jsem slyšel jednotvárné drmolení strýčka Zena.

„Jsem v pořádku. Asi na mě jde rýma. Točí se mi hlava. Cítím se celý zesláblý, jako kdybych najednou strašně zhubl.“

„Tak pojď dovnitř a dej si kousek jablečného koláče. Třeba ti po něm bude líp.“

Seděl bez hnutí. Nebyl slyšet ani závan větru, nebylo slyšet vůbec nic kromě hlubokého nevýrazného mumlání vyprávějícího strýčka Zena.

„Jablečný koláč,“ řekl táta tiše. „To není špatný lék.“ Ještě chvíli se nepohnul, ale nakonec pomalu vstal ze židle. Ale když udělal krok, vstoupil přímo do nejtemnějšího stínu a už jsem ho vůbec neviděl. V tu chvíli příběh strýčka Zena skončil a noc se vším všudy ztichla.

© Přeložil Marcel Arbeit
Na iliteratura.cz se souhlasem překladatele a nakladatelství Paseka