V řadě učebních textů Univerzity Karlovy vydalo nakladatelství Karolinum užitečnou pomůcku Jany Kepartové. Autorka vyšla ze svých zkušeností s výukou humanitního základu na Pedagogické fakultě a již v roce 1997 vydala skriptum s názvem Orbis Romanus et Latinus, který zamýšlela jako učebnici nejen pro kurz "Základy humanitního vzdělání" , ale i pro eventuální potřebu dalších studentů humanitních oborů a dokonce i pro samouky. Knížka, která je před námi, je podstatně rozšířenou verzí tohoto skripta, má 298 stran oproti necelým devadesáti starší verze. Přepracováním skripta vznikla učebnice a cvičebnice v jednom. Posluchačům či dalším zájemcům se dostane nejen základního poučení o disciplínách antického starověku a o antické tradici v pozdějších staletích, ale také možnosti samostatně pracovat s informacemi v knížce obsaženými: např. snažit se o elementární překlad, osvojit si správné (v češtině) skloňování latinských substantiv, pochopit a vštípit si časovou posloupnost dějů a životů významných osobností. Publikace dostatečně přesvědčuje o bludnosti názoru, že latinská propedeutika je dobrá k tomu, aby bylo lze studovat práva nebo medicínu. Mnohý student, jemuž se na střední škole těchto informací nedostalo (a takových adeptů humanitního vysokoškolského vzdělání je, žel, většina), se ke svému užitečnému překvapení dozví, že latina je nejen základem románských jazyků a že se člověk snáze naučí jim i angličtině, má-li tuchu o latině, nýbrž a především, že je latina a jí artikulovaná kultura v míře těžko představitelné zodpovědná za další kulturní vývoj Evropy. Ukazují to nejen úvodní odstavce, pojednávající o "Latině jako nositeli antické kultury" nebo o "Budoucnosti latiny", ale zejména a zvlášť názorně kapitoly  věnované jednotlivým antickým kulturním segmentům: literatuře, divadlu, řečnictví, historiografii, filosofii, výtvarnému umění, stavitelství, hudbě. Jistě by bylo možno leccos namítnout např. proti tomu, že je zde řečnictví, historiografie nebo divadlo jakoby vyřazeno z literárního života, máme-li však na zřeteli účel publikace, výčet těchto kulturních jevů na jedné a téže úrovni je zcela pochopitelný a je v zájmu instruktivního a nakonec i zajímavého a nepřetíženého podání. Oprávněnější by snad byla námitka, že na jednu a touž úroveň jsou v závěru kapitol v odstavečku "Rozšiřující literatura" kladeny publikace úrovní různých, a to nejen různých úrovní kvality, ale také a především různých úrovní odborné specializace. Je to však "rozšiřující literatura" a student může sám zjistit, jaký je rozdíl mezi populární encyklopedií a odbornou monografií nebo speciální studií.

Upozorňuji na nově zařazenou kapitolu o latinských nápisech, která je výsledkem autorčina odborného zájmu a pro studenty je bezprostředně použitelná (koho z nás se přátelé a známí nezeptali na nápis z barokní sochy někde v jejich městě?), a tím vysoce motivující. Možná by nebylo ke škodě dodat něco o paleografii nebo diplomatice - i ty se ubírají v antické tradici (koho z našich absolventů někdo nekonzultoval ohledně listiny, vztahující se k jeho obci?), ale to bychom už po autorce chtěli příručku o pomocných vědách. Z nově zařazených partií knížky chci ještě ocenit - a i zde přichází ke slovu autorčin specifický zájem - informace o elektronických databázích antických autorů a příslušných subsidií; nejvydatněji jsou tyto údaje obsaženy v podkapitole o edicích (a elektronizaci) textů antických autorů a kromě toho velmi užitečně  doprovázejí na vhodných místech celý výklad.

Knihu oceňuji nejen jako příručku pro studenty humanitních oborů na pedagogických či jiných fakultách; budu jí dokonce moci využít, a jsem přesvědčena, že ku prospěchu svému, studentů i věci samé, při výuce "Úvodu do studia latiny" v prvém roce bakalářského cyklu studijního programu latinského jazyka a literatury. Ovšemže mutatis mutandis a s doplněním o výklady jednoznačněji filologické, práci vyučujícího ale kniha Jany Kepartové velmi usnadní tím, že shromáždila a podává mnoho základních informací nejen obecně kulturního charakteru.

Nebylo by však poctivé knihu nekriticky chválit. Je jí co vytknout, je co kritizovat, bohužel nemálo detailních informací je chybných nebo neúplných. Jen zcela namátkou -  na str. 47 se prapodivně zachází s původem výrazu schola, tamtéž jsou poněkud zavádějícím způsobem podány grafické odchylky středověké latiny od klasického úzu,  na str. 105 chybí mezi představiteli intimní lyriky kupodivu právě Catullus, Ovidiova elegická disticha na str. 71 jsou označena jako časoměrný hexametr, Ferdinand Stiebitz je uveden s křestním jménem František (84) atd. Nemohu pominout zjevně špatnou informaci, že text studentské písně "Gaudeamus igitur" (zařazeno ne zcela náležitě do oddílu o hudbě) je znám, i když ne v úplnosti, od roku 1267.

Studentům různých oborů a úrovní budou prospěšné přílohy, především je zde pěkně po ruce přehled římských císařů a tabulka "Římské dějiny v datech". Praktický, a to nejen pro studenty, bude "Anotovaný rejstřík antických jmen vyskytujících se v jednotlivých kapitolách" (sestavil jej Aleš Kepart). - Jana Kepartová připravila pěknou a užitečnou publikaci, jejíž vady na kráse mohou a mají být eventuálně odstraněny příště. Další vydání, jaké máme tímto "příště" na mysli, autorce i knížce přejeme, zaslouží si je.