David Grossman patří spolu s A. B. Jehošuou a Amosem Ozem k nejvýznamnějším a nejznámějším současným izraelským spisovatelům. Všichni tři mají zároveň úspěch i v zahraničí. Izraelská literatura bývá tradičně dělena na generace, které mají odrážet kulturně-společenskou realitu určitých období. Jehošua s Ozem patří k pomyslným otcům tzv. nové vlny; jejich hlavním tématem není na rozdíl od předchozí generace osidlování a dobývání země izraelské ani vyrovnání se s realitou v novém mladém státě, od velkých dějin se přiklánějí k mikrohistorii, ve svém díle se zajímají o mezilidské vztahy spíš než o ty politické. O něco mladší David Grossman patří tematicky ke stejné generaci. Zabývá se individuálními postavami (mj. Žena prchá před zprávou), rodinnými vztahy (Mít s kým běžet), nastavuje zrcadlo současné izraelské sekularizované společnosti (Přijde kůň do baru ad.).

Jako spisovatel debutoval roku 1982 povídkou Du-krav (Souboj) a pokračoval úspěšným románem Chijuch ha-gedi (Úsměv jehněte, 1983). Kromě fikce publikuje i politicko-sociologické eseje a reportáže. Už v roce 1992 zveřejnil například literárně laděné zápisky ze setkání s Palestinci žijícími v Izraeli Nochechim nifkadim (Přítomní nepřítomní). Samotný titul odkazuje na status těch Palestinců, kteří ve válce roku 1948 uprchli z území britského mandátu, ale po válce se ocitli na území nově vzniklého státu Izrael, kde však mají status občanů druhé kategorie. Svým osobním postojem k izraelsko-palestinskému konfliktu se netají a aktivně se angažuje v pokusech o mírový dialog. Téma Palestinců na okupovaných územích pak Grossman zpracoval ve sbírce Ha-zman ha-cahov (Žlutý čas, 1987). Kniha popisuje jeho osobní zkušenosti z pásma Gazy, kde několik týdnů pobýval a mluvil s tamními obyvateli. Poznamenal, že „se uprchlíci proměnili v lidi, kteří mají již jen jedinou schopnost: schopnost čekat“.

David Grossman se narodil roku 1954 v Jeruzalémě ve smíšené rodině. Otec Jicchak Grossman pochází z Polska a matka Michaela z Izraele. Jako devítiletý chlapec začal pracovat v rozhlasové stanici Kol Jisrael (Hlas Izraele) jako dopisovatel a současně v programu pro děti a mládež Chatul ba-sak (Zajíc v pytli). V rámci tohoto pořadu Grossman poprvé uveřejnil zmíněnou povídku Du-krav (Souboj). Po skončení vojenské služby nadále pracoval v rozhlase a studoval na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě divadelní vědu a filozofii. Studia ukončil roku 1979 a o devět let později opustil i rozhlas pro neshody s vedením o tom, jak se podávají zprávy o dění na území palestinské samosprávy.

Grossmanův první román Chijuch ha-gedi (Úsměv jehněte, 1983) vypráví příběh mladého vojáka Uriho, ještě plného ideálů, který slouží na západním břehu Jordánu. Uri, jenž je ve společnosti outsiderem, se snaží co nejvíce se přiblížit obyvatelům jedné arabské vísky, kam dobrovolně odešel pomoci staršímu důstojníku Katzmanovi. Souhrou nešťastných okolností se stává rukojmím jednoho z nich a celá situace vrcholí Katzmanovou smrtí. Tento román se později dočkal i filmového zpracování, režie se ujal Šimon Dotan.

Uri se mimochodem také jmenoval Grossmanův syn, který padl v libanonské válce v roce 2006. Grossman s A. B. Jehošuou a Amosem Ozem tehdy svolal tiskovou konferenci, na které se snažili přimět vládu, aby se z Libanonu stáhla. Od tohoto okamžiku se David Grossman spolu s oběma zmíněnými literáty ještě výrazněji zasazuje v izraelsko-palestinských mírových aktivitách.

V autorově tvorbě následoval postmoderní román Viz LÁSKA. Ten předznamenal řadu témat, která bude Grossman ve své další tvorbě tak či onak rozvíjet. Hlavní dětská postava Momik je jakýsi prototyp Grossmanova hrdiny, přemoudřelé dítě se „starou duší“, obklopené světem dospělých, kam zatím nezapadá, a bez kontaktu s vrstevníky, s nimiž si nerozumí. Neduživého, na svůj věk příliš vážného a přemoudřelého chlapce, který spíš než v realitě žije ve vlastním smyšleném světě, potkáváme opakovaně i v pozdější Grossmanově tvorbě. Dětství jako životní období, které ani zdaleka není bezstarostné a nelze o něm ani prohlásit, že by bylo šťastné, Grossman rozpracovává nejen ve svých románech, ale i v divadelní hře Gan Riki (Rikiho školka). Grossmanovská melancholie se promítá i do knížek pro děti. Například námětem kratičkého textu Chibuk jsou úvahy o jedinečnosti každého člověka, která je ale nutně spojená s opuštěností.

Grossman ostatně vydává čtenářsky oblíbené tituly pro předškolní děti či malé školáky pravidelně. Výběr z jeho příběhů věnovaných postavám holčičky Rut a chlapečka Itamara vydalo nakladatelství Garamond pod souborným názvem Pohádky pro Itamara a Rut (2011). Mezi dětskými čtenáři i jejich rodiči jsou také oblíbené příběhy s detektivním nádechem jako Jonatan balaš mamaš (Z Jonatana je opravdový detektiv) nebo Buba Tuti (Panenka Jahůdka). Grossman spolupracuje s nejrůznějšími ilustrátory, Panenku Jahůdku ilustroval Gilad Seliktar, známý tvůrce grafických románů, zatímco antroposoficky laděné ilustrace ke knize Chibuk (Objetí) vytvořila izraelská umělkyně Michal Rovner.

David Grossman je také držitelem řady literárních cen, získal mj. prestižní izraelskou Bernsteinovu cenu (1985, 1993), Man Booker International Prize (2017) a Izraeleskou Státní cenu za literaturu (2018) a byl navržen i na cenu Nobelovu. Několikrát navštívil Prahu, naposledy na veletrhu Svět knihy 2018, kde si mimo jiné postěžoval, že poslední dobou nemá čas psát romány, neustále po něm někdo totiž chce jen slavnostní proslovy u příležitosti přebírání nejrůznějších ocenění.

Bibliografie: 

Romány: 
Chijuch ha-gdi (Úsměv jehněte), 1983
Viz LÁSKA (Ajen Erech: Ahava), 1986, česky Mladá fronta, 1996, přel. Jindřich Vacek
Sefer ha-dikduk ha-pnimi (Pravidla vnitřní gramatiky), 1991
Še-tihji li ha-sakin (Buď mým nožem), 1998
Ba-guf ani mevina (Tělesně tomu rozumím), 2002
Momik (Momik), 2005
Žena prchá před zprávou (Iša borachat mi-bsora), 2008, česky Mladá fronta, 2013, přel. Lenka Bukovská, Mariana Fisher

Knihy pro mládež: 
Du-krav (Souboj), 1982
Ješ jeladim zig-zag (Cik cak děti), 1994
Mít s kým běžet (Mišehu laruc ito), 2000, česky Mladá fronta, 2010, přel. Jinřich Vacek

Knihy pro děti:
Ha-Ach he-chadaš šel Itamar (Itamar má nového brášku), 1987
Ha-Safa ha-mejuchedet šel Uri (Uriho speciální řeč), 1990
Sefer ha-si’im šel Puz (Kniha rekordů králíka Puze), 1994
Haja hajtem šnej kofim (Byly nebyly dvě opice), 1996
Pohádky pro Itamara a Rut – obsahují pohádky z edic Sipurej Ruti (Příběhy o Rut) a Sipurej Itamar (Příběhy o Itamarovi) nakladatelství Am oved: Ruti tišan ve-tišan (Rut bude spát a spát), 2004, Al tidagi Ruti (Žádné strachy, Rut), 1999, Žirafa ve-lišon (Japonská žirafa), 1999, Itamar ve-kova ha-ksamim ha-šachor (Itamar a kouzelný klobouk), 1990, Itamar cajad ha-chalomot (Itamar, lovec snů), 1989, Itamar michtav (Dopis jménem Itamar) 1988, Itamar pogeš arnav (Itamar potkává zajíce), 1988, Itamar metajel al kirot (Itamar se prochází po zdech), 1987, česky Garamond, 2011, přel. Petr Himmel
Ha-Chavera ha-sodit šel Racheli (Ráchelina tajná kamarádka), 2010
Chibuk (Objetí), 2011
Mi roce sak kemach? (Kdo chce pytel mouky?), 2011
Jonatan balaš mamaš (Z Jonatana je opravdový detektiv), 2012
Nesichat ha-šemeš (Sluneční princezna), 2015
Buba Tuti (Panenka Jahůdka), 2017

Různé: 
Rac (Běžec), 1983
Ha-Zman ha-cahov (Žlutý čas), 1987
Gan Riki (Rikiho školka), 1988
Nochechim nifkadim (Přítomní nepřítomní), 1992
Ha-Mavet ke-derech chaim (Smrt jako způsob života), 1993–2003
Dvaš arajot (Lví med), 2006