Izraelský básník, romanopisec a esejista, ale také novinář a univerzitní profesor literatury Amos Oz (nar. 1939) publikoval svou první sbírku povídek v polovině šedesátých let, od té doby se stal poměrně plodným a hlavně světově uznávaným spisovatelem. Svědčí o tom mj. řada literárních cen, mezi nimiž lze uvést i u nás udělovanou mezinárodní Cenu Franze Kafky (2013). Česky mu dosud vyšlo devět titulů, z toho jedna reedice. Autora k nám uvedlo nakladatelství Mladá fronta, když v roce 1993 v překladu Jiřiny Šedinové nabídlo román Černá skříňka z roku 1987, oceněný mimo jiné francouzskou cenou Femina za překladové dílo (1988). Tento román posléze vyšel znovu v nakladatelství Paseka roku 2010. Po čtyřech titulech z devadesátých let v Mladé frontě se totiž žezla ujala Paseka, kde knihy tohoto autora nově našly exkluzivní útočiště: osm titulů v letech 2002 až 2016, to už se v naší knižní branži dá nazvat takřka láskou až za hrob.

Ilana se rozvedla s Alekem, teď žije šťastně s Michelem. Šestnáctiletý syn Boaz z prvního manželství je samý průšvih, na první pohled tak trochu ztracená existence: z kibucu ho vyhnali, z každé školy uteče, páchá drobné i vážnější přestupky. Stane se záminkou k tomu, že se mezi jeho rodiči rozehrává poměrně napínavý, vášněmi zmítaný příběh. V prvé řadě tedy jde o Ilanu a Aleka, do jejich dialogu, který z ostražitého probírání starých ran a vzájemného vyčítání různých ústrků pomalu přerůstá v otevřené svádění až námluvy, ovšem vstupují přímo i nepřímo Boaz a zejména Michel, přičemž důležitou roli sehraje také Alekův právník Zekheim. Celý román se ale odehrává doslova na papíře: prostřednictvím dopisů, jež putují mezi New Yorkem, kde žije dnes slavný univerzitní profesor a vědec Alek – Alexandr Gideon, a Jeruzalémem, bydlištěm zbytku rodiny, kam se až v závěru Alek také přesouvá. Dopisy Amosu Ozovi umožňují jasně rozlišit jednotlivé charaktery – postavy se prozrazují nejen rozdílným stylem psaní, ale i jiným přístupem ke světu, k lidem i k samotnému námětu svých listů.

Jako by Amos Oz vytvořil svéráznou variantu Nebezpečných známostí, avšak ve zcela jiné době, na jiném místě a také s jiným rozložením sil. Jediné, co zůstává, jsou vášně. Hrané i opravdové, přiznané i podvědomé, potlačované i předstírané. V lásce, nenávisti, splácení dluhů i touze po odplatě je dopis silnou a jedovatou zbraní. Jednak pisateli dává čas na rozmyšlenou a také luxus skutečného odstupu od adresáta. Jednak neprozradí, co nemá, neboť pisatel si s adresátem nevidí do tváře, tím hůř tedy vidí jeden druhému do karet. Čtenář navíc bude bojovat s trochu nepříjemným pocitem, že čte něco, co mu nebylo určeno, že nahlíží, kam nemá.

Román sice v prvním plánu řeší vztahové propletence, osudy všech postav jsou ovšem zároveň různým způsobem spjaté s místem a dobou, kde se odehrávají. Autor tak získává široké pole k tomu, aby se vyjadřoval i k politickým a náboženským otázkám své země. I když tyto záležitosti nikdy nejsou v popředí děje, zůstávají jako nezbytná kulisa, protože se do životů zdejších lidí vpisují, ovlivňují je. Dopisy ale především až přetékají emocemi: zlobou, nenávistí, zatrpklostí, uražeností, pýchou, ublíženými vzpomínkami a pocity nespravedlnosti, projevy žárlivosti, výčitkami, lítostí i sebelítostí. Přes vypočítavou smířlivost se v nich pisatelé posunují až k upřímné zpovědi, z níž vyvstává láska, ale hlavně porozumění. Vedle toho ovšem získávají stále silnější náboj erotický: čiší z nich touha, nepotlačitelné nároky k druhému a silné osobní vazby.

Vše se odvíjí od okamžiku, kdy Ilana poruší několikaleté mlčení a osloví exmanžela Aleka – ateistu, univerzitního profesora, žijícího v USA – s prosbou o pomoc synu Boazovi, jenž musel opustit kibuc, kde žil u své tety. Ve skutečnosti, jak se postupně ukazuje, však Ilana žádá především o finanční výpomoc. V pozadí jejího úmyslu je, zdá se, její druhý muž Michel, původem alžírský žid (narodil se v Alžírsku, odkud odešel do Francie a pak do Izraele, dnes zde bojuje za vystěhování Arabů) z ortodoxní rodiny. Peníze potřebuje především na podporu jakési náboženské organizace, později na své vlastní investice už jen zahalené do roušky svatého účelu – chce skoupit palestinské pozemky a později je draho prodávat osadníkům. Michelova pevná víra paradoxně právě svou slepou oddaností a zbytečnou rétoričností zní neupřímně až falešně, navíc působí marně: na jedné straně umí Michel z Tóry vyčíst odpověď na každý problém, na druhé straně je v okamžiku žalu stejně bezmocný jako kdokoli jiný a ještě vystupuje na povrch to, jak ho až komicky víra svazuje, protože zapuzuje možnost užití selského rozumu a nutí ho popřít vlastní cit.

Stejně jako jsou lidské skutky a city často nejasné i jejich samotným aktérům, nevyčteme upřímnost a přesnou motivaci ani z dopisů, které si vyměňují Ilana s Alekem, a občas Alek s Michelem, Boaz s Michelem, Boaz s Alekem, posléze také Ilana s Michelem (když v závěru románu Ilana odchází za svým synem do sídla, které mu jeho otec věnoval a kam se Alek sám uchýlí, když se jeho rakovina už zdá být neléčitelná). Oz se v tomto směru ubránil jakékoli didaktičnosti, odolal snaze podat osudy a rozhodování svých postav logicky. Ilana, Alek i Michel bojují každý za něco jiného, každý umíněně a svým stylem. V dopisech prozradí jen to, co chtějí, taktizují a kličkují. Čtenář se tak sice ubírá jejich příběhem dál a dál, ale pravé důvody jejich kroků a zejména skutečný motor jejich jednání si musí domyslet, vybudovat sám. Ilana, Alek i Michel mají různé tváře, mohou nám být příjemní, to pokud se s něčím v nich ztotožníme, anebo nepříjemní, a hodně. To pokud z jejich činů a gest, přesněji ze slov, o něž se s druhými podělili, vyčteme a vycítíme neupřímnost, sebestřednost, neúctu a hlavně kalkul.

Michel se zřejmě snaží obohatit finančně, Ilana možná chce Alekovi odplatit, že ji zapudil, i když to udělal po právu, ještě víc jí asi chybí starý vztah, plný zjitřeného citového vypětí a zuřivého sexu… Alek se zdá být nejsmířlivější, což pravděpodobně způsobuje jeho vážná nemoc, jenže třeba je jen dobrý stratég a dokáže ostatními posouvat po šachovnici natolik šikovně, aby sám ze všeho vyšel s čistým štítem (rozdá část majetku do všech natažených rukou), neboť dobře ví, že ostatní sami spadnou do jeho pasti. Oba muži Ilanu milují, ale každý po svém. Oba ji také omezují a trýzní a opět každý zcela jinak. Ona je „typická“ žena: nestálá a přelétavá, frivolní, zvyklá svou krásou vládnout světu, postupně ale o tuto moc přichází, těžce se vyrovnává se stárnutím, chtěla by urvat, co ještě lze. Boaz se stává tak trochu nástrojem záměrů všech tří dospělých, ačkoli předstírají, že jim jde jenom o něho. Nakonec se však ukáže být správným synem svého otce (otcovství však bylo zpochybňováno), i on své okolí překvapí (a v jistém smyslu převeze), když zdánlivě danajský dar, totiž zanedbanou usedlost svého děda, vezme pevně do rukou a se zcela nečekanou snadností a vrozeným umem ji začne přetvářet v obyvatelné obydlí s obdělanými pozemky, kde posléze najdou dočasně útočiště všichni kromě Michela. Boaz má zastupovat mladou generaci, jež už nehoří pro úzkoprsé ideály jasného rozdělení Izraelců a Palestinců, zhlédl se v přístupu nápadně podobném hippie hnutí: kdo pracuje, ten jí, láska patří všem a k životu stačí velmi málo.

Životy tří protagonistů jsou svébytné a oddělené, ale zároveň i propletené podobně jako tři hlavní náboženství vyznávaná na izraelské půdě: judaismus, křesťanství a islám. Ilana, Alek a Michel stojí každý proti všem, ale něco mají společné a není to jen Boazova výchova. Tak jako Jeruzalém patří Izraeli i Palestině, tak jako se jeruzalémské Staré město dělí na arménskou, židovskou, křesťanskou a muslimskou čtvrť, ani lidské osudy se neodehrávají ve vakuu. První a druhé Ilanino manželství nelze oddělit, ale ani bezbolestně sloučit. Ilana, Alek a Boaz tvoří jeden svět, který se později rozšířil o další: Ilanu s Michelem a jejich dcerkou Jifat. Jen chvíli se zdálo, že Ilana z jedné planety přestoupí na druhou. Postupně se však ukazuje, že je to složitější. Nejen že ona se nemůže odstřihnout od minulého vztahu, i její nová rodina se na něj svým způsobem naváže. Vlákna jsou provlečena mezi všemi navzájem a začínají tvořit pevnou změť, již těžko rozmotat a ještě hůře přetít.

Oz dokáže velmi sugestivně naznačit rozháranost pocitů jednotlivých postav. I když některé dopisy jsou už příliš jednotvárné, příliš rozvláčné, až se po polovině knihy zdá, že autor vaří z ničeho, aby si připravil půdu pro efektní závěr, celkový dojem z románu je nakonec věrohodný. Nedočkáme se laciného happyendu, postavy opouštíme ve chvíli, kdy nic není dořešeno. Nedá se však říct, že bychom s nimi strávili hezké chvíle. Literatura ostatně nebývá pouze útěšná a zábavná, její poslání je i jiné. Ozova paralela nepochopitelné nenávisti, živené malichernými i závažnými podrazy, lidskou nedokonalostí a nedostatečností je možná příliš vyhrocená, místy příliš schematická a místy únavně natahovaná, ve výsledku ale poměrně výmluvná a rozhodně zneklidňující. A to i v našem prostředí, kde střet dogmatické víry a moderního světa neprožíváme tak zjitřeně, jako je tomu v místě, kde se román odehrává. Amos Oz totiž především popisuje to, že naše přirozené instinkty a posedlosti se zásadně nezmění ani s věkem, ani s výměnou partnera.