V chorvatských literárních kruzích se čas od času objeví něco zcela netypického: v roce 2002 vydala populární sloupkařka Vedrana Rudan svoji první knihu „Uho, grlo, nož“ (Ucho, hrdlo, nůž). Román vzbudil v Chorvatsku poměrně značný zájem, byť jeho start byl pozvolnější. Ač je Vedrana Rudan již zralá padesátnice, neváhala se vrhnout na literární dráhu. Patrně má co říci, neboť její kniha byla trhákem i v Srbsku a vychází v řadě dalších zemí. Přinášíme vám jedno jarní interview převzaté z bosenskohercegovského literárního rádia Omnibus (www.omnibus.ba), kde se hovoří nejen o zmíněném románu. Recenzi knihy si budete moci přečíst hned, jak se ke knize dostaneme.

„Pokud má tvůj nakladatel dobré kontakty venku, tak tě může nechat beze srandy přeložit do deseti jazyků, což ale vůbec neznamená, že tě v těchto jazycích budou číst.“ 
Lamija Begagić: Super pecka nakladatelství AGM Uho, grlo, nož (Ucho, hrdlo, nůž) vzbudila velký zájem u chorvatských čtenářů a během šesti měsíců byla vydána čtyřikrát. V té samé době měla kniha úspěch i v Srbsku, kde jí nakladatelství RENDE vydalo už potřetí. Kdo vlastně je autorka takovéhoto bestselleru, která sama sebe nazývá „Bílá vrána“, co si myslí o e-nakladatelstvích, o srbsko-chorvatské nakladatelské spolupráci, o Slovinsku, překladech, kriticích a čtenářích, a proč navíc spisovatelka Melina Kamerić (autorka "Bun(t)ovne p(r)oze") ve své povídce napsala: „Vedrana je pro mě Tito!“ Říká se, že by bylo záhodno, aby se každé interview dělalo z nějakého důvodu. Tak dejme tomu, že je bělehradská premiéra monodramatu Ucho, hrdlo, nůž důvodem pro naše povídání. O co jde? 
Vedrana Rudan: Bělehradská premiéra monodramatu Ucho, hrdlo, nůž byla 27. února. Režíroval to Egon Savin a Tonko Babić, hlavní postavu románu hrála Jelisaveta Seka Sablić. Byla jsem štěstím bez sebe, protože Seka Sablić je pro mě veliká herečka, velmi mě těší, že se jí moje kniha líbila a ještě více mě těší, že si sama tento text vybrala. Já ho nenabízela.

LB: Když už mluvíme o Bělehradě… V poslední době je poměrně aktuální téma srbsko-chorvatské spolupráce. Ví se, že na podzimním knižním veletrhu hovořili ministři kultury obou zemí o otvírání knihkupectví se srbskými vydáními v Záhřebu a naopak. Tomićův Što je muškarac bez brkova byl prezentován na tomto veletrhu v srbském vydání, a jak se ví, tvoje knížka už byla vydána třikrát. Jak tě srbští čtenáři přijímají a máš radost z těchto pomalých posunů vpřed?
VR: Srbští čtenáři mě přijali úžasně, právě vyšlo třetí vydání (během pěti měsíců). Z toho mám obrovskou radost, ale nemyslím si, že tento úspěch mé knihy lze označit jako posun kamkoliv. Nerada bych sebe a svou knihu spojovala se „srbsko-chorvatskými vztahy“, ty mě nezajímají. Jestli se budou rozvíjet rychleji nebo pomaleji, není můj problém. Sebe vnímám jako lidskou bytost, absolutně nenacionální. Přála bych si, aby mě četly lidské bytosti odkudkoliv. „Srby“, co mě čtou, vnímám jako lidi, kteří rozumějí mým pocitům. Kniha vznikla z mojí potřeby, abych vyjádřila něco ze sebe, a ne abych něco posouvala.

LB: Tvoje kniha vyšla zároveň v záhřebském AGM (jak je napsáno na obálce, šlo o super pecku: 4 vydání za 6 měsíců) a v bělehradském RENDE. Jaká byla spolupráce s redaktory Lokotarem a Arsenijevićem?
VR: Nerada bych mluvila soukromě o lidech, nespolupracovala jsem s Lokotarem a Arsenijevićem, ale s AGM a RENDEm. Jinak kluci jsou v pohodě, mohli by být moji synové, mám pro ně slabost.

LB: Pozornost jsi vzbudila i v sousedním Slovinsku (Aleš Debeljak v rozhovoru na sarajevském uvedení Balkanisa tvůj hit velmi chválil). Je nějaká šance, že i Slovinci dostanou Ucho, hrdlo, nůž?
VR: Zbožňuju, když mě chválí a vkládají do mě naděje lidé jako Debeljak. Ráda bych, aby knížka byla přeložená do slovinštiny, mluví se o tom. Slovinsko mám ráda, Logarská dolina je pro mě nejhezčí místo na světě, Lublaň miluju, prostě Slovinsko je moje nejmilejší zahraničí.

LB: Překládá tě ještě někdo jiný? Pronikáš i na trhy mimo bývalou Jugoslávii?
VR: Můj bělehradský nakladatel RENDE mi oznámil, že mě překládají do angličtiny a do švédštiny. Anglický překlad nabídnu Němcům, z Německa mám dvě nabídky, z Ameriky jednu, ale upřímně řečeno ty takzvané „překlady“ moc neberu. Pokud má tvůj nakladatel dobré kontakty venku, tak tě může nechat beze srandy přeložit do deseti jazyků, což ale vůbec neznamená, že tě v těchto jazycích budou číst. Jsem spisovatel, který píše pro čtenáře a ne pro překladatele.

LB: V jednom interview jsi řekla, že internet je tvoje oblíbené médium, že si ráda píšeš emaily se svými fanoušky. Vkládáš důvěru do e-nakladatelství?
VR: Internet je děsivý vynález! Bála jsem se internetu, teď s ním ale pracuji stále více. Celý svět je na síti, super, super, kdyby nebyl internet, tak bych vůbec nevěděla, jak mě mají kluci rádi. E-nakladatelství? Jasně, že věřím.

LB: Již delší dobu se v teorii literatury hovoří o tzv. jiném psaní, čímž se myslí ženské psaní (feministická kritika), stejně tak o menšinovém psaní (postkoloniální kritika). Je Ucho, hrdlo, nůž něco takového?
VR: Nevnímám teorii literatury, teorii, že existuje ženské a menšinové psaní považuju za čistou blbost. Existují dvě literatury, dobrá a špatná. Bosenci, kupujte Ucho, hrdlo, nůž!

LB: Před vydáním tvé knihy znali čtenáři tvoje jméno hlavně ze sloupků v mnoha chorvatských novinách (Feral Tribune, Slobodna Dalmacija, Novi list, Jutarnji list…). Píšeš ještě sloupky?
VR: Pokud vím, tak většina sloupků je dostupná na tvé internetové stránce: www.bijelavrana.com. Momentálně sloupky nepíšu, protože píšu druhou knížku a nemám čas psát do novin. Což ovšem neznamená, že se nemůžu hned ke svým sloupkům vrátit.

LB: A ještě na závěr… Co je v tvé knize, abychom použili oblíbené slovo čtenářů a kritiky, kontroverzní?
VR: Čtenáři nikdy neřekli, že je moje knížka kontroverzní. A to, co píše kritika, mě opravdu vůbec nezajímá, ač mi to asi nebude nikdo věřit. Všichni spisovatelé by chtěli, aby je kritika vynášela do nebes a čtenáři stáli fronty před knihkupectvími. OK, i já k tomu nemám daleko, ale kdybych měla vybírat mezi láskou kritiky a láskou čtenářů, tak to pro mě není žádné dilema, milý čtenáři. V mé knize není nic kontroverzní. Někteří se skutečně zhrozili jazyka, který je plný „ptáků, kurev a šoustání“. Chorvatský spisovatel Boro Radaković nazývá takovýto jazyk PKŠ. Já ho nevymyslela, nevím, proč by měl být kontroverzní. Život v Chorvatsku je takový, že na něj obyčejný člověk může reagovat nadávkou, nebo si vpálit kulku do hlavy. Ano, možná tohle by mohlo být kontroverzní?! Někteří si myslí, že o sexu nepíšu s dostatečným respektem. Já si osobně myslím, že nám souložení způsobuje stejné zadostiučinění jako utření nosu, vyprazdňování či naplňování těla. Častěji vzbuzují tyto činnosti možná více pozornosti.

rozhovor vedla Lamija Begagić
přeložil a upravil Jaroslav Otčenášek