…a manžela zabila. A to loveckým nožem. Ano, hlavní hrdinka románu Vedrany Rudan Ljubav na posljednji pogled vyřešila své problémy nakonec poměrně nevratně. A je nutné si popravdě přiznat, že se jí až tak nebylo co divit. Tedy tak to alespoň vyplynulo z hrdinčina vyprávění.

Ale každý příběh má svůj začátek, byť jsou časové roviny a odbočky velmi propletené a poskládané napřeskáčku. Postupně se nám tak vyjevuje Tildino (tak se žena jmenuje) nepříliš radostné dětství, kdy otec – slaboch a zároveň despota - fyzicky týral svou manželku i Tildu samotnou. Do konce života, neboť Tilda vypráví svůj příběh až po smrti před nebeským soudem, se tak nezbavila nenávisti k otci za neustálé mlácení a ponižování a pohrdání matkou, že jen mlčela a příhlížela. Tento psychický cejch ji nakonec mění ve velice nevyrovnanou ženu, ve které se mísí tradiční vnímání muže – samce s moderním pojetím manžela – chápajícího přítele. Chce chvíli to první, chvíli to druhé a… ano, problém Tildy je, že se není schopna zorientovat ani v sobě. Naštěstí nám to velice přesně popisuje a jsme tak schopni občas se na její vlnovou délku naladit a něčemu alespoň trochu porozumět. Poté, co víceméně odešla z domova ve zlém (pozitivní vztah měla jen ke své tetě), se rychle dokázala vyznat v městském prostředí, a nakonec to dotáhla až na regionální hvězdu – pracovala totiž jako velmi oblíbená redaktorka krajského rádia. Ale ani toto, jak nám přiznává, ji v podstatě neuspokojilo. Nepříliš vydařené manželství se snaží kompenzovat bouřlivějším mileneckým vztahem, nicméně nakonec milence zavrhne, neboť ani to nebylo “ono”. Otevřeně nám sděluje, že k jediné dceři vcelku nic moc zvláštního necítí, a chvílemi se zdá, jako by ji vlastní dítě spíše obtěžovalo. Manžel ji občas zmlátí a Tilda má tak lepší pozici pro pokus o pochopení přístupu vlastní matky. V ženě postupně narůstá nechuť k manželovi až do té míry, že nejprve pomýšlí na rozvod (což jí kolegyně rozmluví), a pak na vraždu muže. Což nakonec realizuje…

Vedrana Rudan je ve svých popisech menstruací, zvracení, souloží, močení apod. neuvěřitelně naturalistická, nicméně nikdy nesklouzává k lacinosti a vždy mají tyto tělesné pochody ve vyprávění přesný smysl. Syrové popisy mlácení, jehož si v dětství i v manželství hrdinka románu užila dost a dost, spolu s upřímným popisem nicnedělání a tahání veřejnosti “na vařené nudli” při práci v rádiu (jak velmi to připomíná stav českých veřejnoprávních i soukromých médií…) a objasňováním řady rituálů současných chorvatských mužů, nám tak umožňují podívat se velmi zblízka do reálného “obyčejného” života jedné Chorvatky. Slova často řežou jako nůž, ale Rudanin vypravěčský styl je naprosto skvělý, nic nechybí a nic nepřebývá.

Recenzovaný román je poměrně dost feministický, což autorce na popularitě mezi jihoslovanskými muži jistě nepřidá. Ale to jí v jejích více než padesáti letech asi opravdu nevadí. Kniha vás zase nutí přemýšlet a je opět velmi čtivě napsaná. A to není málo.