Eugenio Montale (1896 – 1981), jeden z nejvýznamnějších italských básníků 20. století, prozaik, literární a hudební kritik. Byl prvním, kdo v Itálii poukázal na význam díla Itala Sveva. Kuriózní je, že se s jeho dílem seznámil v zahraničí prostřednictvím svých francouzských přátel.

„Zvláštní kniha, stagnující a přeci neustále v pohybu, tohle Vědomí a svědomí Zena Cosiniho. Nejen že je nejbohatší galerií postav, které se Svevovi podařilo vykreslit, ale je zároveň tou nejrozmanitější. V Životě pana Alfonsa byl sociální rámec omezen na nejskromnější buržoazii, neboť vysoké vrstvy byly pozorovány klíčovou dírkou. Nejinak tomu bylo i v Senilitě, kde nacházíme nevázanou bohému a malý svět podřízených zaměstnanců. Do Vědomí a svědomí se ale hrne vysoká finančnická buržoazie. S výjimkou nejednoznačné Karly patří všechny postavy románu do zlaté knihy průmyslnické smetánky, i když někdy jsou jen jejími suchými listy. A přirozeně tyto postavy, mnohem složitější a barvitější, účinkující v lidské komedii, i přesto, že se povznášejí k univerzálním typům, v sobě obsahují všechny vlastnosti zcela konkrétních místních lidí. Řekli jsme, že Terst žije na okraji Života pana Alfonsa a přímo zasahuje do Senility. V případě Vědomí a svědomí je ale Terst předivem, prvotní osnovou, natolik silnou, že ji lze považovat za tvůrce samotných postav, jako kdyby byl základní tón (tón a rytmus města s dvojí tváří, silně evropského a přece nezaměnitelně svázaného se svými kořeny tak odlišnými jazykem, krví a tradicí) vytvořil postavy, charaktery, situace. Vědomí a svědomí je možná město, které hledá autora. Ta trocha nevázanosti, onoho „fin de siècle“, které je znát v prvních dvou románech, je terstskou variantou světa, který můžeme nalézt i jinde; ale nedokázali bychom si představit Zena a jeho příhody jinde než v zároveň skutečném i smyšleném Terstu.“
(E. Montale – I. Svevo, Lettere, Bari 1966)

Giacomo Debenedetti (1901 – 1967), jeden z nejvlivnějších italských kritiků 20. století, hlásící se zejména ke stylistickým a psychoanalytickým směrům literární kritiky. Zde hovoří o Vědomí a svědomí Zena Cosiniho:
„O skutečném determinismu mezi prostředím a postavami zde nemůže být ani řeči. Místo toho aby na postavy působilo, se prostředí stává jejich součástí, je přimknuto k jejich bytosti jako nemoc. Nesou si ho s sebou jako osud. (…) Při pozornějším zkoumání se všechny okrajové postavy sbíhají dohromady, aby ukazovaly, měřily, dramatizovaly aktivní či pasivní vztahy, které protagonista nastolil s životem a s okolním světem.(…) Jak významnější tak méně významné postavy se utvářejí v opozici k hlavnímu hrdinovi: buď jako prostí antagonisté nebo jako zosobnění prostředí ať už slepého, nepřátelského či cizího, v němž hrdina musí vláčet e svoji existenci, nebo konečně jako šťastní představitelé onoho „ne já“, bohužel vždy „ne já“, které hrdina sleduje s neutěšenou a úpěnlivou nostalgií. (…)
[Svevovi] hrdinové jsou si vědomi své neschopnosti…: zničeni ještě dříve než výsledky vlastním vědomím své neschopnosti.(…) Taková neschopnost se v očích toho, kdo je jí zasažen nebo kdo kontroluje její dramatické výsledky, zhmotňuje v masku vnější osudovosti: jako by se život, svět, místo, kde žije, kvůli jakési záhadné erozi roztříštily a zmizely mu pod nohama…“
(G. Debenedetti, Il romanzo del Novecento, Milán 1971)

Giorgio Luti (1926), florentský literární historik zabývající se především literaturou přelomu 19. a 20. století:
„Svevo je jediným italským vypravěčem, který skutečně zachytil velkou evropskou krizi první poloviny 20. století a nezakrýval stylistickou umělostí vlastní společenskou „nemožnost“, ale naopak ji představil odhalujícími termíny autobiografie, jako zápisník dnů bez naděje, které těsně předcházely první světové válce či po ní následovaly.
Život pana Alfonsa, Senilita, Vědomí a svědomí Zena Cosiniho jsou tři romány, v nichž Svevo shrnul svůj problém, problém člověka, který se nedokáže a ani se nemůže začlenit do společnosti, ke které patří. (…) Motivy Svevových próz jsou hluboce spojené: protiklady mládí – stáří, práce – člověk, život – smrt, láska – nenávist, zůstávají neměnné během celého jeho vyprávění. I prostředí je stále jedno a totéž, je to prostředí terstské maloburžoazie, prostých zaměstnanců, obchodníků, bankovní svět, rytmus malých a středních společností.(…) Při zkoumání jednotlivých momentů vývoje konceptu „buržoazního“ jedince v raném Svevovi je možné odhalit pomalý proces, který ho vede k novému pojetí společenských vztahů až do dosažení extrémního případu, kterým je Vědomí a svědomí Zena Cosiniho, v němž se hrdina stává jediným a nenahraditelným dokladem univerzální „nemoci“. (…) Jedinec už před sebou nemá život, jemuž musí dát smysl, jenž musí nebo vybudovat, ale pouze a jedině hledání vlastního „duševního času“. A právě tento středobod všeho nakonec vede ke ztroskotání Svevova hrdiny.
Nemožnost zevšeobecnit vlastní duševní situaci je ukazatelem krize a v jistém smyslu i samotnou reálnou krizí; nemáme před sebou svědectví, ale novou, individualizovanou duševní podstatu, která se uplatňuje mimo stránky knihy jako projekce všeobecného dramatu. (…) Začíná se u pokusu kuřáka, který chce ovládnout svůj zlozvyk, a končí se u minulosti, která se má vyjasnit, a jednou provždy má být ukonejšeno analytické nutkání vlastní mysli. Ale závěr je zcela jiný: nemoc, patologický stav, psychologické napětí, které ho vedou k analýze, jsou jediným opravdovým stavem člověka, jedinou jemu dostupnou skutečností. (…) Stav neustálého mentálního rozrušení je nyní jediným stavem poskytnutým člověku pro pochopení významu vlastní existence zredukované jen na extrémní subjektivnost nyní, kdy již neexistuje možnost porovnání s existencí objektivně uznávanou jako průměrný měšťanský život, s budoucností a přítomností, které něco znamenají, před očima, s nadějí, která se shoduje se skutečným názorem společnosti.“
(G. Luti, Svevo, Florencie 1967)

Livia Veneziani Svevo, manželka Itala Sveva:
„Zeno je zcela jasně bratrem Emilia a Alfonsa [hrdinové prvních dvou Svevových románů, pozn. red.]. Odlišuje se od nich tím, že je starší a že je bohatý. Mohl by zanechat boje o živobytí, odejít na odpočinek a tam pozorovat boj druhých. Ale cítí se nešťastný, že se ho nemůže účastnit. Je možná ještě více apatický než předchozí dva. Neustále přechází od těch nejhrdinštějších úmyslů k těm nejvíce překvapivým porážkám. Ožení se a miluje, když vlastně nechce. Prochází životem za kouření poslední cigarety. Nepracuje, když by měl, a pracuje, když by bylo nejlepší se práci vyhnout. Zbožňuje otce, ale připraví mu nešťastný život i smrt. (…) Je osudem všech lidí klamat sama sebe o podstatě vlastních preferencí, aby byla zmenšena bolest z deziluzí, které život přináší všem. (…) Zeno ale věří tomu, že není jen tak obyčejný nemocný a že trpí jakousi dlouhodobou nemocí. A román je příběh jeho života a jeho léčení.“
(L. Veneziani Svevo, Vita di mio marito con altri inediti di I. Svevo, Terst 1958)