Svevova prvotina je sice ještě z velké části založena na tradici naturalistického románu druhé poloviny 19. století, ale jsou zde již použity i postupy, které budou typické pro další Svevovy práce a pro evropské modernisty vůbec, zejména proud vědomí a odcizení hlavního hrdiny od prostředí, ve kterém se pohybuje, v určitém smyslu i od vlastního života. Jak je u Sveva zvykem, příběh se odehrává v Terstu a částečně na venkově, odkud přichází do města za zaměstnáním hlavní hrdina románu Alfonso Nitti. Hlavním „prostorem“, ve kterém se kniha odehrává, je však Alfonsova mysl.

Samotný „vnější“ příběh je velmi prostý. Venkovský mladík Alfonso se odstěhuje do města, kde nachází místo v bance Maller. Nedokáže se sžít s novým prostředím terstské buržoazie, vydobýt si místo v kolektivu ani v hierarchii firmy, a tak se ze stereotypního, protivného, malicherného pracovního života utíká se do marného snění a představ. Když tu se na něj usměje štěstí: o jeho údajném literárním nadání (o kterém bezdůvodně přesvědčuje sebe i ostatní) se doslechne Annetta, dcera ředitele banky, která si ho vybere jako spoluautora svého románu. Od psacího stolu se mladí romanopisci dostanou až na gauč, avšak Alfonso, místo aby patřičně využil momentální touhu vrtošivé Annetty, bere si dovolenou a prchá z Terstu za matkou na venkov. Pobyt doma se snaží všemožně prodloužit, maskuje strach z návratu nutností ošetřovat matku. Když matka umírá, vrací se do města, kde ho nehezká překvapení, která ho tam čekají, přivádějí až k tragickému konci.

S tímto románem, publikovaným v roce 1892, se poprvé dere na literární scénu tzv. „inetto“, tedy packal, budižkničemu. Inetto měl být ostatně i název celého románu, nakladatel však Sveva přesvědčil, aby jej změnil na Una vita, tedy Život či Jeden život. Inetto je protagonistou jakéhosi nepovedeného Bildungsromanu. Jeho údělem je střetávat se s nepřátelskou společností, ale přes některá dílčí poznání se nikdy nedopracuje skutečného zrání, změny charakteru nebo změny pohledu na svět (k tomu dojde až v případě Zena Cosiniho). Hrdina je paralyzován pokaždé, když má přijmout nějaké rozhodnutí. Není s to pochopit pravou povahu věcí, vytváří si absurdní představy o situacích, v nichž se nachází, a reaguje pak na ně naprosto iracionálně. Svá špatná rozhodnutí si pak zpětně filozoficky odůvodňuje.

Román je zvláštní tím, že neobsahuje žádnou kladnou postavu. K Alfonsovi bychom sice mohli cítit sympatie jako k oběti nepřátelské společnosti, kdyby on sám neměl velký podíl na ztrátě komunikace se svým okolím (včetně matky) a kdyby si vlastní frustrace nevybíjel na jediném tvoru, který stojí ve společenském žebříčku ještě níž než on, na dceři svých domácích Lucii. Desolátní dojem vytváří Alfonsova totální absence činu, neboť své neúspěchy a komplexy méněcennosti řeší fanatickým studiem v městské knihovně a sněním o literárním úspěchu.

Čtenář v tomto románu nenalezne ani na chvíli moment uvolnění, lyrického zklidnění, osvobozující humor. Nic z toho. Zato je přinucen sledovat Alfonsovo sebedestrukční chování, jehož zoufalé činy jej iritují, pozorovat panoptikum pokřivených, nesympatických lidí z prostředí terstské buržoazie, aniž by se setkal s kýmkoli, s kým by se mohl alespoň částečně identifikovat. Svevovo umění tkví právě v této odpudivosti, v konstrukci románu, který vás zneklidní, rozruší, možná rozzlobí, který po přečtení odložíte na to nejzasutější místo, jako byste se chtěli zbavit tíživého, trapného snu, který vám ale stejně ještě dlouho zůstane vězet v hlavě.