Kristien Hemmerechtsová patří k nejčtenějším současným autorkám ve Vlámsku a Nizozemsku. Českým čtenářům se představuje prostřednictvím dosud předposledního románu z roku 2002. Kniha u nás vyšla s růžovou obálkou v nakladatelství zaměřujícím se na ženské autorky, ale ve skutečnosti Hemmerechtsová do přihrádky „pro ženy“ nepatří. V mozaice životních osudů několika obyvatel vlámského městečka se zračí atmosféra 90. let v Belgii, zejména otřesná „aféra Dutroux“. Nejde však o politický pamflet nebo společenský román v pravém slova smyslu. Autorka využívá obecně známých skutečností k navození určitého napětí, pocitu nebezpečí, které se vznáší ve vzduchu nebo snad vrhá letmý stín. Kdo alespoň zpovzdálí sledoval případ tohoto zrůdného pedofila a vraha, najde v textu drobné narážky: bílá dodávka, kterou používal k únosům, smuteční „bílý“ pochod za dětské oběti, kdy v naprostém tichu slyšíme jen kroky na dlažbě. A snad i nejasnosti a fámy kolující mezi lidmi v souvislosti s případem (spojení Dutrouxe s vysoce postavenými politiky nebylo nikdy důkladně vyšetřeno) – i když v románu využívá Hemmerechtsová svého všemocného postavení autorky a dává slovo i zemřelé dívce, čímž se záhadné úmrtí poněkud objasní.

Co se událo v tomto vlámském městečku jednoho jarního deštivého odpoledne těsně před koncem vyučování? Karen Vynckesová (12 let a 7 měsíců) skončila za nejasných okolností pod bílou dodávkou, kterou na školním dvoře předtím - jako každý týden - zaparkoval lektor psaní strojem Damien Deroover. Svědkem nehody bylo několik spolužáků, včetně Karenina kamaráda Hassana, syna marockého zámečníka. Ve čtvrtek odpoledne, v půl čtvrté jako by se zastavil čas. A tak po úvodní kapitole, vyprávěné z perspektivy Damiena, kde se líčí cesta vražedného nástroje (dodávky) na místo neštěstí, sledujeme, jak prožila den až do osudného okamžiku Karenina matka Bea, architekt Sam, který navrhoval dům Vynckesových, i sama Karen. Na závěr dostává znovu slovo Damien – rozporuplná postava, pedant se sklonem k násilí, jakási časovaná puma, možná schopná všeho, ale v tomto případě nevinný terč pobouření, které se zmocnilo občanů městečka z bezmoci nad tím, že skutečného viníka nelze označit. Pro Damiena je to jen další z celoživotní série ústrků, ale možná také poslední kapka, která uvolní průchod všem nastřádaným frustracím.

Vyprávěcí perspektiva se tedy střídá, postupem času se odhalují spoje mezi jednotlivými postavami, podrobnosti z jejich dosavadního života jim dodávají jasnější obrysy. Ústřední téma přitom tvoří vztah k dětem v nejrůznějších podobách – ať už je to touha po dítěti, nebo jeho obětování jako v řeckém mýtu o Ifigenii. Autorka píše vytříbeným stylem, jen místy ochuceným vlámismy (autorčino vysvětlení, proč používá pro bílou dodávku krajové slovo „camionette“, dokonce tvoří jakési motto k celé knize). Zvláštní místo zaujímají příběhy ve stylu Tisíce a jedné noci, které vypráví Maročan Hassan – představitel kultury, kde ústní slovesnost ještě nebyla vytlačena psaným slovem. Omezený učitel však pro jeho vypravěčské umění nemá pochopení, protože „Hassan neumí pravopis.“ Hemmerechtsová dokresluje své postavy příslušnou dikcí, která vyplývá nejen z charakteru, ale i sociálního původu a postavení. Její román je zajímavým vhledem do života vlámského městečka v 90. letech 20. století a do duše několika jeho obyvatel.

Kniha vyšla česky, ovšem s nejasnostmi v názvu. Na obálce knihy najdeme údaj „půl páté“ (pod tímto titulem je také vedena např. na Kosmasu), ale uvnitř knihy – jak odpovídá i originálu – se uvádí „půl čtvrté“. Doufejme, že se tím nesrovnalosti vyčerpaly - vzhledem k tomu, že české vydání nemám k dispozici, vychází tato recenze z originálu. Kvalitu překladu posoudí čtenáři.