V dnešním světě ovládaném neúnavným honem za slávou a naplňováním vlastních ambic působí životní osud Asy Lanovy (vl. jménem Maryse Jatonová) nepatřičně dětinsky a nehrdinsky. O to odvážnější je tedy autorčino rozhodnutí podělit se o něj se čtenáři, a zároveň o pocity, jež jej utvářely - strach, nejistota tváří v tvář velkolepým nabídkám, sebepochybování a útěk před realitou, na niž se necítila dostatečně vyzbrojena.

Asa Lanova, předurčena talentem a pílí k oslnivé umělecké dráze, se ve svých dvaceti letech ocitá v Paříži pod vedením ruských baletních mistrů a velice rychle jako sólistka po boku Maurice Béjarta v baletu Hamlet a Ofélie. Její úspěch však začínají doprovázet pocity úzkosti a nejistoty spojené jednak s rodící se kariéru, jednak s počínající láskou k baletnímu partnerovi. Asa Lanova se bez zjevných důvodů a téměř ze dne na den rozhoduje vzdát se nejprve lásky, posléze i baletu, který jí slibuje velkou budoucnost. Uchyluje se na samotu švýcarského venkova, kde se věnuje tkaní a později literatuře, do níž vstupuje roku 1977 románem s názvem La Dernière Migration (Poslední migrace, Éditions Régine Deforges, Paris).

Následují romány Crève-l’Amour (Udolaná láska, Éditions Acropole 1984), Le Cœur tatoué (Tetované srdce, Éditions Mazarine 1988), L’Étalon de ténèbres (Hřebec temnot, Éditions Régine Deforges 1991), Le Testament d’une mante religieuse (Poslední vůle kudlanky nábožné, Éditions de l’Aire, 1996). Ve všech těchto knihách podává autorka svědectví o svém bouřlivém životě poznamenaném úzkostí, strachem a pochybnostmi.

Po vydání L’Étalon de ténèbres odjíždí Asa Lanova na pět let do Egypta. Tento pobyt ji inspiruje k napsání dalšího románu Le Blues d’Alexandrie (Alexandrijské blues, Bernard Campiche 1998), za nějž obdrží cenu Knihovna pro všechny a cenu Nadace Régis de Courten. Po návratu do Evropy pobývá dva roky ve francouzském Savojsku, kde napíše svůj v pořadí šestý román Les Jardins de Shalalatt (Shalalattovy zahrady, Bernard Campiche 2001), který přebírá některé postavy z Blues d’Alexandrie v jiném okamžiku jejich existence.

U zrodu poslední autorčiny knihy La Gazelle tartare stálo shlédnutí dokumentárního filmu o Maurici Béjartovi a vzpomínka na krátce trvající mladistvou lásku, kterou opustila stejně jako zanedlouho tanec. Tyto živé vzpomínky na mládí se shodou okolností objevují ve chvílích bolestivé konfrontace s pokročilou Altzheimerovou nemocí, jíž je postižena její matka.

Příběh, v němž se střídá minulost s přítomností, představuje jakousi směs venkovské zemitosti, mystičnosti, živelnosti a uměleckého vnímání světa. Jde o místy dojemný, místy humorný příběh o ztracené mladistvé lásce (v jejíž znovunalezení nepřestává vypravěčka věřit), o samotě, literatuře a snaze dosáhnout určité vnitřní harmonie, o touze povznést se nad minulé bolesti, radosti i zklamání. Z knihy na čtenáře doléhá melancholie a smutek nad ztracenými možnostmi, které se autorce nabízely v oblasti profesionální i citové, ale zároveň pocit štěstí z volby určité formy svobody. Autorka je pobouřena svým chováním v minulosti, o němž si je však na druhou stranu vědoma, že ji umožnilo dosáhnout jistého osobního rozvoje, a to díky pokorné práci spisovatelky a vytrvalému hledání absolutna, nerozlučně spjatého s přírodou. Asa Lanova je přesvědčena, že není „evoluce bez předešlé destrukce... jakýkoliv tvůrčí akt není možný bez pochybností, nelze jej dosáhnout bez destrukce, stejně jako se nelze dobrat krásy, ať už jakékoliv, bez předchozího zostuzení.“ (z rozhovoru s Janine Massardovou pro http://www.culturactif.ch)

Nedosažitelnost (převzata v názvu knihy z arabského úsloví) se v autobiografickém vyprávění Asy Lasanovy stává naprostou přirozeností, k níž autorka nepřestává směřovat.