Ippolito Bondelmonti miluje Leonoru z nepřátelské rodiny Bardiů. Po podivné příhodě, jež ho potká, jde raději na smrt, aby nepoškodil dívčinu čest. Statečná Leonora ho zachrání a obě rodiny se smíří.

V slavném a krásném městě Florencii byly dvě starobylé šlechtické rodiny, jedna se jmenovala de' Bardi a druhá Bondelmonti. Žily ve vzájemném nepřátelství, a protože to byly mocné a bohaté rody, rozdělilo se téměř celé město na dva tábory. Hlavou prvního rodu byl pan Amerigo de' Bardi, šlechtic nejlepší pověsti a rozumného úsudku, který měl jedinou dceru jménem Leonora. V čele druhé rodiny stál udatný a vlivný pan Bondelmonte de' Bondelmonti a ten opět měl jediného syna jménem Ippolito.

Dávná řevnivost mezi oběma bohatými a pyšnými rody vedla často ke krvavým srážkám, a proto ani pan Amerigo, ani pan Bondelmonte nevycházeli z domu, leda v doprovodu nejméně třiceti dobře ozbrojených mužů. A tak vzájemná nenávist vzrůstala, až konečně láska dokázala, co zmůže její věrný žár.

Když bylo Leonoře patnáct let, šla v den svatého Jana na slavnou mši do kostela, kde ji spatřil Ippolito, kterému tehdy bylo osmnáct. A jejich oči se náhodou setkaly a stejně se setkala i jejich srdce. Nežli odešli z kostela, překypovali již oba milostnou touhou. Ještě několikrát spočinuli na sobě pohledem a poznali, že láska je vzájemná. Ale neznali jeden druhého.

Pak opustila Leonora se svou společností kostel, Ippolito ji sledoval v ohleduplné vzdálenosti a tak se dověděl, že je dcerou úhlavního nepřítele. Dívka se před domem nenápadně ohlédla, spatřila jinocha, rozloučila se se svými družkami a vešla do domu. Když vyhlédla z okna, stál Ippolito dosud na ulici. Dívka se zeptala sousedky, kdo to je, a ta odpověděla, že je to syn pana Bondelmontiho, což Leonoru velmi zarmoutilo. Odstoupila od okna, přemýšlejíc o svém nepříznivém osudu. Čím bylo nemožnější, aby jinocha častěji vídala, tím větší byla její láska. Často se zavírala sama ve svém pokoji a naříkala:

„Jak jen může krutý osud dopustit, aby mě potkalo takové neštěstí? Proč nepokoří srdce našich otců? Proč mezi nimi není láska jako mezi námi dvěma? Kde se v nich bere tolik zarputilosti a tvrdosti? Proč se vůbec zrodila ta stará zášť? Jak bych byla blažená, kdyby už jednou ustala!“

Podobné vzdechy se draly z prsou ubohé dívky dnem i nocí. Ippolito planul týmž ohněm jako ona, a když poznal, že nemůže dostat tu, kterou si provždy vryl do srdce, byl tak sklíčen a smuten, že si zprotivil všechny zábavy. Zanedbával přátele a druhy a téměř nevycházel ze své ložnice. Bezútěšně lehal v posteli a proklínal záštiplné nepřátelství otců:

„Nelítostná lásko, proč jsem musil uváznout v tvých okovech hned prvý den, kdy se ti zlíbilo? Proč ze všech krásných dívek v našem městě mi utkvěla v srdci právě ona, proč nám oběma přichystala krutá láska tolik utrpení? To jsme si opravdu nezasloužili. Buď zlořečen den, kdy můj pohled spočinul na její tváři. Proč musí slzy provázet můj mladý věk? Nepochybně zemřu pro milovanou bytost. Ale ještě víc je mi lito zármutku zbožňované dívky.“

Utápěl se v bolestných myšlenkách, zřídka vycházel z domu a stále se jen trápil, že nemůže vídat svou vyvolenou. K jejímu domu se neodvažoval přiblížit pro nepřátelství obou rodin. Ztrácel všechnu naději, zármutkem ani nemohl spát, i jídlo se mu znechutilo a změnilo se celé jeho chování. Dříve to byl jeden z nejveselejších jinochů ve Florencii, milý, usměvavý, kvetoucí a družný, ale brzy byl tak zasmušilý, pohublý, samotářský a bledý jako málokdo v městě. Životních sil mu ubývalo a den ze dne se více podobal mátoze než živému člověku. Otce i matku to velmi hnětlo a ptali se lékařů, co mohlo způsobit takovou změnu, ale ti nezjistili nic než že jinocha vysiluje bezútěšný smutek. Ippolitův stav se stále zhoršoval, ale lékaři odpovídali, že ho nemohou léčit, dokud neznají příčinu jeho smutku. Rodičům, kteří neměli jiného syna a jiné potěšení, ho bylo nesmírně líto, tím víc, že nevěděli, jak mu pomoci. Matka se snažila mnoha obratně volenými otázkami vyzvědět, proč se tak rmoutí, ale syn mlčel. Když s ním jednou osaměla v pokoji, řekla mu s pláčem:

„Ippolito, snad si vzpomínáš, s jakou péči jsem tě vychovala, a že pro mě nic nebylo zatěžko: zima, teplo, hlad, žízeň ani probdělé noci. Celých osmnáct let jsi mi působil radost větší, než si možno představit, a upřímně jsem věřila, že mě máš rád a vážíš si mě. Ale teď vidím, že je tomu naopak, protože se tak houževnatě vzpěčuješ prozradit mi příčinu své bolesti, takže ti nemohu pomoci. A snad si dokonce přeješ, abych musila oplakávat tvou smrt.“

Pak ukázala na svou hruď a s očima plnýma slzí pokračovala:

„Drahý synáčku, devět měsíců jsem tě v strastech nosila ve svém lůně, živila tě mlékem svých prsou, tyhle paže tě mnohokrát zvedaly láskyplně do výše. Nemáš-li soucit sám se sebou, měj ho alespoň s nebohou matkou, protože bez tebe na tomhle bídném světě nechci zůstat. Nechtěj zavinit zkázu nás obou, nedopusť, abych se uplakala k smrti. Řekni mi, co tě trápí, jinak mi žalem pukne srdce.“

Ippolita dojala matčina láskyplná něha a zármutek, obrátil k ní zmučený pohled, ale řekl pevně bez jediné slzy:

„Vaše bolest, matko, mě trýzní stejně jako má vlastní. Ale protože osud rozhodl, abych skončil život v mladém věku, prosím vás, abyste se s tím smířila a nedělala mi smrt ještě těžší. Stačí, že musím kruté sudbě obětovat život já, protože proti mému neštěstí není léku. Nechtějte vědět to, co by jen zvýšilo váš žal. A protože nemůžete nijak pomoci mému tělu, nerozmnožujte alespoň muka mé duše.“

Po těch slovech se obrátil na druhý bok. Matka, vidouc synovu neústupnost a zatvrzelost, zkusila to jinak:

„Ippolito,“ řekla, „a nedodávám ,můj synu‘, protože tě už nechci tak nazývat, nečekala jsem od tebe takovou odpověď. Když ti tak málo na mně záleží, že nedbáš bolesti, kterou mi působíš, nikdy ti nedám požehnáni. Duše opustí tvé tělo s mým prokletím.“

Po těchto slovech pohlédl Ippolito znovu na matku a řekl:

„Pověděl bych vám to, kdybych věděl, že se to nikdo nedoví ani teď, ani po mé smrti. Když mi slíbíte, že neprozradíte mé tajemství, řeknu vám, proč mě nic na světě nemůže zachránit. Zemřu co nejdříve, nespatřím-li Leonoru de’ Bardi.“

Matka nahlédla, že je to vážná a nesnadná věc, ale přesto utěšovala syna:

„Neměj obav, vynasnažím se ti pomoci.“

Šla okamžitě do ženského kláštera Monticelli, jehož abatyše, neobyčejné laskavá a dobrotivá žena, byla sestra Leonořiny matky. Abatyše ji přijala radostně, třebaže znala nepřátelství mezi oběma rodinami. Matka jí otevřela srdce, vyprávěla jí, co se stalo, a prosila ji o radu a pomoc. Soucitná abatyše utěšovala sklíčenou matku vlídnými slovy a pak naznačila, že by mohla Ippolita zachránit a zařídit to tak, aby ve vší poctivosti spatřil Leonoru. Řekla:

„Vyřiďte Ippolitovi, aby nezoufal a aby v neděli večer přišel do našeho kláštera.“

Matka se vrátila domů a vyřídila synovi abatyšin vzkaz. Ippolito se nesmírně zaradoval a v několika dnech se velmi zotavil. Abatyše pozvala mnoho dívek k svátku Narození Panny Marie, který připadal na příští pondělí, a mezi nimi také neteř Leonoru. V neděli večer šel Ippolito do kláštera Monticelli, abatyše ho odvedla do svého pokoje a povzbuzovala ho přívětivými slovy. Ippolito pravil:

„Láska, madonno, dovede zasadit těžší rány, nežli si dovedou představit ti, kdo ji nikdy nepoznali. A protože se rány nerozdávají podle úmluvy, stalo se, že ze všech krásných a urozených žen, co jich je v našem městě, okouzlila mé srdce právě vaše neteř Leonora. A jen naděje, že mi pomůžete, mě uchovává při životě. Jinak bych už byl dávno zemřel. Spoléhám na vaši nesmírnou moudrost. Vám a Bohu ať patří zásluha, že byl mé matce navrácen syn.“

„Synáčku,“ odpověděla abatyše, „kdybych se nebyla rozhodla poskytnout tvé matce pomoc a útěchu, nebyla bych tě sem zvala, ale byla bych tě nechala jako tvá nepřítelkyně zemřít. Tvé přání je počestné a chci ti je splnit. Zítra tě ukryju zde v pokoji za lůžkem a spatříš Leonoru. Ale musíš mi slíbit při lásce k ní a na své slovo, že se zachováš jako čestný muž.“

Ippolito slíbil abatyši, že učiní, jak si přeje. Leonora šla příštího jitra na slavnost a po obědě se všechny dívky odebraly do různých pokojů. Abatyše zavedla Leonoru do své cely, zamkla dveře a odešla. Dívka se uložila k spánku v domnění, že je sama, a při vzpomínce na Ippolita bědovala:

,,Proč mi osud nedopřeje smrti, když už připustil, abych se zamilovala do Ippolita? Nevděčná Leonoro, ležíš zde v posteli, zatímco Ippolito nepochybně pláče z lásky k tobě. Šla jsi na slavnost, kdežto on se možná trápí žalem. Drahý Ippolito, proč nejsi tady se mnou? Jakou radost bychom oba prožívali! Jsem jista, že srdcem a všemi myšlenkami dlíš u mě. Jen nepřátelství otců nám stojí v cestě. Jsi mladý a já rovněž, jsi krásný a já se ti líbím. Proč nejsi můj muž a já tvoje žena? Jak vřele bych tě objala, kdybys byl zde po mém boku, jak dychtivě bych ti vyprávěla o svém utrpení!“

Obrátila se tváří tam, kde se skrýval Ippolito, rozpřáhla paže a zvolala: „Jak bych tě k sobě přitiskla, kdybys byl tady.“ S těmi slovy dívka usnula. Ippolito stál za záclonou, všechno viděl a slyšel, ale pamětliv slibu, daného abatyši, nepromluvil a s největším přemáháním mlčel.

Leonoře se zdálo, že je Ippolito u ní, a mluvila ze spánku:

„Drahý Ippolito, kdo tě sem přivedl? Která planeta nám byla tak nakloněna?“

A v domnění, že objímá Ippolita, tiskla paže k sobě a pohybovala rty, jako by kohosi líbala. Ippolito už nemohl odolat, a když viděl, jak k němu vztahuje paže, ulehl oblečený na lůžko vedle ní, po chvíli ji začal líbat a Leonora se probudila. Když spatřila vedle sebe muže, polekala se a chtěla začít křičet, ale Ippolito jí řekl:

„Nekřič, Leonoro, a vyslechni mě. Jsem tvůj Ippolito, po němž jsi před chvíli v slzách toužila, a přišel jsem, abych tě spatřil, protože bych jinak určitě zemřel. Stalo se tak dobrodiním tvé tety. Můj život i smrt jsou v tvých rukou a nalož se mnou, jak se ti zlíbí. A záleží-li ti na mém životě, nekřič a milostivě vyslechni svého nebohého milence, který přišel za tebou sem do této cely.“

A vyprávěl jí všechno, co se stalo. Pak jí řekl:

„Jsem zde, Leonoro, abych ti ve všem vyhověl. Ale přeješ-li si mou smrt, tady je má dýka a ukonči mé utrpení.“

A podal jí dýku, kterou nosil u pasu, ale Leonora odpověděla:

„Tvůj život je mi dražší než tvá smrt. Mé ruce netouží po krvi, nýbrž od chvíle, kdy tvůj obraz utkvěl v mém srdci, toužím pro tebe udělat všechno, co je povinností služky vůči pánovi. Svěřil jsi svůj život do mých rukou, ale schovej zbraň a rozhodni o mně jako o své služce.“

Slova obou milenců byla provázena vzdechy, slzami i polibky, ale rozhodli se neporušit slib daný abatyši. Leonora pravila:

„Ippolito, znáš nepřátelství mezi našimi otci. Nikdy by nepřipustili, aby naše láska byla korunována sňatkem, spíš by nás zabili. Snášej to však rozumně ne-li ve vlastním zájmu, tedy aspoň pro lásku ke mně. Kdyby se to dověděl můj otec Amerigo, jistě by se mě snažil zprovodit ze světa, což by ti způsobilo bolest. Myslím na tebe, kudy chodím, při jídle i ve spánku. Považ, jaké nebezpečí nám hrozí, jestliže se prozradíme. Ale abys poznal, že mám stejné odvahy jako ty, prozradím ti, že spím sama v ložnici, jejíž okno hledí do ulice. A protože nám nic jiného nezbývá, přijď v pátek po půlnoci k oknu s provazovým žebříkem a přivaž ho k lanu, které spustím z okna. Vytáhnu žebřík nahoru, upevním ho na železný hák na okně, tak se dostaneš ke mně do ložnice a můžeš tam zůstat dva nebo tři dny, aniž se kdo o tom dozví. Nežli se dnes rozejdeme, přeji si, abychom si navzájem přísahali, že si nikdo z nás nevezme jinou ženu a jiného muže. Když už se nemůžeme setkávat veřejně, nechť do mého srdce nevejde nikdo jiný než sladký Ippolito a do tvého milovaná Leonora.“

Ippolito jí nadšeně poděkoval s mnoha sladkými polibky. Pak se opět schoval za záclonu. Abatyše se vrátila do cely pro Leonoru, zastihla ji samotnou na lůžku a vlídně ji pozdravila. Společně opustily pokoj a Leonora šla domů. Večer odešel domů také Ippolito, když byl zahrnul abatyši vřelými diky, a netrpělivě čekal, až přijde pátek. Připravil si provazový žebřík, ukryl ho pod dlouhou kapuci a vydal se v noci k domu Bardiů, kde ho Leonora vyhlížela z okna. Když už míjel nároží ulice, kde dům stál, uchystal mu osud podivné překvapení. Velitel stráže ho zahlédl na noční pochůzce a pustil se za ním. Ippolito ztratil na útěku kapuci. Velitel spatřil žebřík a tím usilovněji Ippolita pronásledoval v domnění, že je to zloděj. Dohonil jinocha a ptal se, kam to v noci jde se žebříkem. Ippolito nechtěl prozradit Leonoru, a proto odpověděl, že šel krást. Velitel byl překvapen, ale protože nalezl žebřík a protože jinoch před ním utíkal a pak se přiznal, rozhodl se odvést ho s sebou na radnici.

Také na starostovu otázku odpověděl Ippolito, že šel krást. Starosta byl nanejvýš udiven zločinnou choutkou jinocha, syna jednoho z nejvýznamnějších mužů ve Florencii, a mrzelo ho, že se právě jemu ten vzdělaný, hezký a milý mladý muž dostal do rukou. Ale protože se Ippolito přiznal, musil ho zavřít, jak předpisoval zákon.

Leonora čekala na Ippolita a divila se, proč se tolik opozdil. Když už svítalo, vytáhla lano do pokoje, usedla na okraj postele a přemýšlela, proč asi Ippolito nepřišel. Ráno se v městě rozšířila zpráva, že Ippolito Bondelmonte byl uvězněn jako zloděj. Pan Amerigo řekl při jídle manželce v přítomnosti Leonořině:

„Slyšelas už tu novinu o panu Bondelmontovi? Chytili ho dnes v noci nedaleko našeho domu, když šel s provazovým žebříkem krást, a starosta ho zavřel. Bez mučení se přiznal, že šel krást, a myslím, že bude jako zloděj popraven.“

Když to slyšela Leonora, zůstala bez sebe. Co nejdříve vstala od stolu a šla oněmělá bolestí do svého pokoje. Zamkla dveře, ulehla a krev jí mrazila v těle. Když se poněkud vzpamatovala, začla naříkat:

„Nešťastná Leonoro, pro lásku k tobě je Ippolito odsouzen k potupné smrti! Aby nepošpinil tvé dobré jméno, ztrácí čest i život. Jak můžeš dál žít bez Ippolita, který raději obětuje život, než aby poskvrnil tvou pověst?“

Pak si nebohá dívčina osušila slzy a vrátila se do síně, zda neuslyší další novinky o milenci.

„Ippolito neodvolal přiznání,“ zaslechla. „Starosta ho obžaloval a stanovil přelíčení, aby se Ippolito mohl hájit. Pak bude vykonán rozsudek.“

Starosta poslal pro Ippolitova otce a řekl mu:

„Tvůj syn je v mých rukou, přiznal se a nepopřel svůj zločin. Ví Bůh, jak mě to mrzí, že ho musím soudit: ale přikazuje mi to můj úřad. Odpusť mi to a smiř se s osudem. A abys věřil, že ti říkám pravdu, promluv si se synem.“

Zavedl ho do cely, kde byl držen Ippolito. Pan Bondelmonte se s pláčem vrhl synovi kolem krku a políbil ho.

„Synáčku,“ řekl, „v neblahý den jsem tě zplodil, že nyní musím zakoušet pro tebe tolik útrap. Neměl jsi přece zapotřebí toužit po cizím majetku. Osud chce, abych už nikdy nebyl šťasten ani já, ani tvá zoufalá matka, kterou jsem zanechal v tak velké bolesti, že se obávám, že už ji nezastihnu naživu.“

Nešťastný Ippolito nic neodpověděl a otec s velkým nářkem odešel. Ráno vyvěsil starosta korouhev a dal poprvé udeřit na zvon spravedlnosti. Leonora dlela ve svém pokoji a zdálo se jí, že ten úder zvonu ji zasáhl přímo do srdce. Upadla ve mdlobách k zemi. Když procitla, spolu s vědomím se vrátila i bolest. V nesmírné trýzni očekávala Ippolitovu smrt s odhodláním, že se rovněž zabije. Zatím zazněl druhý a třetí úder zvonu. Starosta přečetl rozsudek a Ippolito odpověděl:

„Je vám známo velké nepřátelství mezi námi a rodinou Bardiů. Když už musí mé tělo tak mrzce a potupně skončit, přál bych si, aby se alespoň má duše dočkala lepšího údělu. Proto mi laskavě dovolte, aby mě vedli na popraviště kolem domu Bardiů, abych mohl požádat za prominutí nenávisti, kterou jsem k nim vždycky choval.“

Ippolito pronesl to přání, aby mohl před smrtí ještě jednou spatřit Leonoru. Starosta shledal jeho žádost spravedlivou a čestnou a nařídil veliteli stráže, aby ho vedl tou ulicí. Průvod s biřici a korouhví vyšel z radnice a zamířil k domu pana Ameriga, který už zvěděl o Ippolitově přání a odešel se všemi mužskými členy rodiny, aby nemusil odpustit, takže doma zůstaly jen ženy. Leonora co chvíli vyhlížela z okna. Pak zaslechla polnici ohlašující, že vedou zločince na popravu. Její hlas jí projel srdcem jako dýka. Podívala se z okna, zahlédla korouhev spravedlnosti a klesla ve mdlobách k zemi. Ale brzy se vzpamatovala a znovu přistoupila k oknu. Spatřila Ippolita v černém obleku mezi dvěma katovými pacholky s provazem několikrát obtočeným kolem krku. Odsouzenec zvedl zrak a setkal se s pohledem Leonory. Zhluboka si povzdechl a s očima upřenýma na dívku se smutně uklonil, aby se s ní naposledy rozloučil. Leonora, šílená bolestí, poznala, že nesmí ztrácet čas v pláči, seběhla jako smyslů zbavená po schodech a počkala, až bude Ippolito míjet práh. Pak vyběhla ze dveří, chytila koně vrchního biřice za otěž a zvolala:

„Dokud budu živa, neodvedeš Ippolita na smrt, protože jí nezasluhuje.“

Pustila koně a s rozcuchanými vlasy se vrhla do Ippolitovy náruče. Velitel byl překvapen podivným jednáním obou mladých lidi a nevěděl, jak se zachovat.

Zpráva o tom se donesla do signorie a páni nařídili, aby byl jinoch i dívka zavedeni do paláce. Biřicové odvedli Ippolita s provazem kolem krku a Leonoru s rozpuštěnými vlasy a očima plnýma slz do paláce. Leonora oslovila pány takto:

,,Nedivte se, vážení pánové, tomu, co jsem udělala. Soud se dopustil omylu a prokázala bych tu službu nejen Ippolitovi, který je můj právoplatný manžel, ale kterémukoli cizímu člověku. Tak jako musí každý z nás hájit spravedlnost, musí se také postavit proti nespravedlnosti. Proto jsem se zastala Ippolita a nepomáhám tím zločinci, nýbrž nevinnému, nepomáhám cizímu, ale svému muži, s nímž jsem byla nedávno ve vší počestnosti oddána. Tu noc, co byl chycen, šel ke mně, aby užil manželského práva. A protože se to vzhledem k neblahé zášti mezi našimi otci nemohlo stát veřejně, mělo se to stát v noci. Po žebříku, o němž prohlásil s ohledem na mou dobrou pověst, že ho chtěl použit ke krádeži, měl vystoupit do mé ložnice. Nyní víte, ctění páni, jak to opravdu bylo. Ippolito je můj muž. A jestli zasluhuje šibenici, kdo jde spát se svou manželkou, zasluhuje ji i on. Jestliže ne, žádám, abyste dali průchod právu a vrátili mi manžela. Jinak budu prosit Boha i svět, aby pomstil tak křiklavé bezpráví a napravil pochybený rozsudek.“

Páni a všichni přítomní byli nesmírně překvapeni. Když Ippolito potvrdil, že je pravda všechno, co dívka uvedla, poslali pro rodiče, kteří pak, když v přítomnosti pánů a lidu všechno zvěděli, sezvali mnoho žen a urozeného příbuzenstva, uspořádali slavnost a uzavřeli smír. Dvě stě let vládlo mezi rody Bardiů a Bondelmontiů kruté nepřátelství a teď je ten sňatek sblížil tak, jako by byli všichni jedné krve.

Ippolito a Leonora žili ještě dlouho v radovánkách a spokojenosti, měli mnoho přátel, pěkný majetek a několik hezkých dětí.