Útlá knížka s provokativním názvem (není těžké se domyslet, že byl zvolen s cílem knihu co nejlépe prodat) poprvé vyšla v roce 1996 na Ukrajině a vzbudila zde obrovský ohlas. Její autorka se záhy stala nejpopulárnější současnou ukrajinskou spisovatelkou. Česky vyšla roku 2001 v překladu Rity Kindlerové jako první překlad díla současné ukrajinské literatury po dvanácti letech.

Do značné míry autobiografická próza Oksany Zabužko působí jako spontánně napsaná zpověď, vzniklá z naléhavé potřeby „vypsat se“ z čerstvých bolestných prožitků. Vzpomínky na dávnou i nedávnou minulost přecházejí ve filozofující esej, prozaický text občas prokládá báseň. Napoprvé není snadné se čtenářsky orientovat v neustále se střídajících časových rovinách, v asociativních přechodech od jednoho tématu k druhému. Ani faulknerovských závorek ohraničujících celé odstavce nás autorka neušetří. Mění se i gramatické osoby vyprávění – stále však odkazují k stejné bezejmenné hrdince – ukrajinské básnířce toho času pobývající v USA.

Výchozím bodem jejího neuspořádaného vyprávění je nedávné ztroskotání bouřlivého (mad love) vztahu s ukrajinským malířem Mykolou. Stáváme se svědky jeho počátku i nezadržitelného spění ke katastrofě. To je však jen jedna tematická vrstva textu. Velmi otevřeně podaný intimní příběh je neoddělitelně spjat s básnířčiným ukrajinstvím („…v životě sledované to byl první ukrajinský chlap“) – a právě těžký osud ukrajinské kultury a jazyka a (oprávněné) obavy o jeho budoucnost tvoří další tematický okruh prózy. Vypravěččina ukrajinská identita, její vědomí rodu, zděděné „historické trápení,“ vlastní těžké dětství pod dohledem KGB, otec, který prošel GULAGem, – to vše se za jejího pobytu v USA střetává s americkou realitou „země s kodexem vynuceného štěstí“, s neznalostí a nepochopením, ba přímo s nemožností být pochopena: „vy neznáte závislost na neochvějném, metafyzickém zlu, kdy na vás vůbec nezáleží, – když vyrůstáš v bytě, který je pernamentně odposloucháván…“

V textu – zpovědi je tedy (mimo jiné!) obsažen jak popis sexuálního života jedné ukrajinské básnířky, tak vyznání jejího vztahu k rodné zemi a jejímu jazyku – vyznání nesentimentální, hořké a bolestné – všemu navzdory („nemáš na vybranou… pro to, co je v tobě zakleté – věrna mrtvým, všem těm, kteří klidně mohli psát – rusky, polsky, někteří i německy – a žít úplně jiný život, místo aby se vrhali jak dříví do uhasínajícího ohně ukrajinštiny…“), ale i úvahy o smyslu umělecké tvorby vůbec a o odpovědnosti člověka za vlastní život.

Oksana Zabužko dosáhla svým dílkem takové obliby nejspíš proto, že se v něm dotkla řady ve své zemi dosud tabuizovaných témat. Odvážila se nahlas vyslovit pocity své generace ukrajinských intelektuálů a umělců – ovšem těch „praktikujících“ Ukrajinců, řečeno slovy jedné mé známé. Nejobecnější téma – co znamená být ženou – se prolíná s tím, co znamená být ženou na Ukrajině, a navíc básnířkou, která chce psát ukrajinsky na konci 20. století – a k tomu se ještě ocitne v USA. Doporučuji všem, kteří by chtěli aspoň trochu porozumět národu nám zeměpisně blízkému a přitom stále tak málo známému (Ukrajinci nejsou jen stavební dělníci!).