Na konci loňského roku vydalo nakladatelství Ruské státní humanitní univerzity v Moskvě knihu Veliký Genrich: Sapgir a o Sapgirovi. Jedná se o vůbec první knihu (bezmála o čtyř stech stranách) cele věnovanou jednomu z autorů tzv. lianozovské školy.

Kniha o Sapgirovi je spíše knihou pro Sapgira – dárkem k nedožitým pětasedmdesátým narozeninám, které by básník oslavil 20. listopadu 2003, či „daní přátel z poetického cechu svému mistrovi,“ jak stojí v předmluvě Taťány Michajlovské.
Nabízí se otázka, nakolik taková kniha myslí i na svého čtenáře? Kniha je rozdělena do tří částí – první tvoří dosud nepublikované (nebo jen částečně publikované) Sapgirovy básně, próza a překlady. Zde si čtenář své místo bezesporu najde a v některých případech dokonce i musí. Jako třeba v poémě napsané v roce 1981 Být – může! (Byť – možet!) – v zaříkávání před silami zla, které do sebe čtenáře doslova vtahuje. „Poema vybízí lepte, kreslete, pište, zpívejte, křičte,“ dodává Sapgir. A tak se čtenář stává přímým účastníkem jednotlivých epizod, napříč kterými prochází démonický Drak se svým vojskem krys, pod jehož náporem člověk musí pocítit svou nicotnost. Tragický tón Sapgir z poémy snímá až ve svém doslovu, když čtenáře nabádá: „Čtěte poemu a hrajte si.“
Po poemě následují kratičké Italské poznámky (Italianskije zametki) – beletrizované deníky ze zájezdu do Itálie, které se, jako většina Sapgirových textů, otevírají do jiných nadpozemských světů. Sapgir se ve svých „poznámkách“ vypořádává i s některými ruskými mýty o Itálii, zvláště o Benátkách, které odmítá ztotožnit s Petrohradem neboli Benátkami severu. Benátky jsou pro Sapgira jen maskou, mrtvým městem přeplněným turisty, ve kterém se nedá žít. V posledním vzpomínkovém oddílu knihy Viktor Pivovarov píše: „Leningrad měl svého Brodského – Moskva Sapgira.“ Kde jinde než v Benátkách by se měl Sapgir s Brodským střetnout? Snovému setkání s Josifem Brodským ve společném kupé je věnována kapitola Spolucestující (Poputčik). Sapgir neútočí na Brodského tvorbu (naopak podtrhuje její sílu slovy: „Skutečným mužem byly jeho verše.“), spíše se vyrovnává s Brodským člověkem a zbožštěným idolem.
Kniha pokračuje Verši posledního léta (Stichi poslednego leta), překlady poezie Williama Blakea, předmluvou k básním a próze Jevgenije Leonidoviče Kropivnického (Sapgirovou daní svému mistrovi, učiteli z Domu pionýrů a „zakladateli“ lianozovské školy) a uzavírá se snovou prózou o putování Černého kocoura mezi souhvězdími, nazvanou Hvězdný kolotoč (Zvezdnyj kovčeg).

Zbývající dvě části knihy jsou již o Sapgirovi. První z nich – osm literárněvědných statí volně přecházejících ve vzpomínky – je přece jen ještě obrácena ke čtenáři. Ten si však po jejich přečtení vytvoří jen matnou představu o Sapgirově tvorbě. V paměti mu zůstane jen změť konstatování a zvučně znějících závěrů. V článku Jurije Orlického se dočte, že Sapgir vychází z tradice klasické ruské literatury, v níž se rozpouští hranice mezi protiklady, a podává ji jako záležitost avantgardy. Na myšlenku rozmytých hranic navazuje i stať Anny Alčuk. Vše potvrzuje Olga Filatovová, která Sapgira označí nálepkou „postmoderní umělec“. Jan Probštejn jen letmo podotkne, že sám Sapgir se považoval za formalistu. Konkrétněji vymezeným textem je příspěvek Danily Davydova Žalmy Genricha Sapgira a současný stav tradice básnického překladu žalmů. Davydov zařazuje Sapgirovy Žalmy z let 1965–1966 do širšího kontextu, který sahá až do 17. století k Simeonu Polockému, a srovnává je s kanonickým textem Žalmů, který, jak se mnohdy ukazuje, může být stejně nevybíravě krutý jako Sapgirova varianta.

Poslední část knihy zaplnily vzpomínky přátel a známých Genricha Sapgira (nejen básníka ale i člověka). Mnohdy jsou obráceny už jen k samotnému Sapgirovi v naději, že budou vyslyšeny – protože jako nit celou knihou prochází Sapgirova víra v jiné světy, které spolu mohou být ve spojení.
Mezi autory vzpomínek je i několik „lianozovců“ – Oskar Rabin, Valentina Kropivnická a Vsevolod Někrasov. Právě Někrasovův text naprosto vybočuje z jinak lichotivě uhlazené knihy, zato se zřetelně řadí po bok všech „někrasovovských“ textů věnovaných lianozovské škole.
„Pro mě je Sapgir Sapgirem roku 1959. (…) Sapgir byl hrdinou především téhle doby,“ píše Vsevolod Někrasov a ze své pozice již nesleví, ba naopak. Postupně se odchyluje od samotného předmětu knihy (Sapgira) a popisuje dobu – dávno minulou, „lianozovskou“, v níž vznikalo skutečné umění nezávislé na režimu, a dobu dnešní, zdánlivě svobodnou avšak podřízenou potřebám literární vědy. („Smrt autora – ach, jak je to aktuální. Ale autor žije, tak jakápak smrt?“ ptá se Vsevolod Někrasov „vědy“.) Za tímto širokým kontextem se skrývá výčitka Sapgirovi, „autorovi, který ví, jak se píší současné básně“, který se podřídil tempu a potřebám už svobodné doby. Někrasov je opět až příliš kritický, avšak jeho vzpomínka na Sapgira ční z knihy nikoli pro svůj káravý tón, ale jako jediný text o poezii – o „ožívajících slovech“.
Kniha se uzavírá milými vzpomínkami na horké letní dny na Krymu či na Sapgirově chalupě, na bujaré a neslavně končící pitky, na mládí a rodícího se génia. Jako by jejich autoři chtěli říci: „Ano, já jsem ho také znal, osobně… ano, byli jsme přátelé.“ Viktor Pivovarov svou vzpomínku na Sapgira a jeho návštěvy v Praze uzavírá slovy: „Přemýšlím o tom, že v Moskvě jednou skutečně postaví Cholinovi a Sapgirovi pomník.“ Zatím si však musíme vystačit s knihou Veliký Genrich: Sapgir a o Sapgirovi.