„Je cosi shnilého ve státě dánském,“ pronáší jeden z důstojníků, kteří v prvním dějství divadelní hry Hamlet, princ dánský (The Tragedy of Hamlet, Prince of Denmark, 1603) upozornili hlavního protagonistu, že se na hradě Elsinor zjevuje duch jeho otce, nedávno zemřelého krále. John Updike si ve svém románu vytkl nesnadný cíl. Snaží se odpovědět na otázku, proč se ve státě dánském „cosi shnilého“ objevilo a jakým způsobem mohou v lidských srdcích vzplanout rozbušky velké tragédie.

Hamlet se s přízrakem setkává. A dozvídá se od něj šokující zvěst: had, jenž uštknul jeho otce, nosí teď královskou korunu. Zpráva o bratrovraždě je hybným momentem dramatu, v němž Shakespeare geniálně rozehrává tragédii pomsty, vrcholné dílo světové dramatiky. Pranic nevadí, že námět přebírá z druhé ruky. Dějová rovina hry má totiž hluboké kořeny, sahající ke staré dánské kronice Saxa Grammatika z konce 12. století. Odtud ji v povídce Amleth znovuvzkřísil francouzský renesanční autor François de Belleforest (1530-1583) a dále pak pravděpodobně i anglický dramatik Thomas Kyd (1558-1594), jehož původní verze, tzv. Ur-Hamlet, byla na začátku 17. století bezprostředním podnětem pro rodáka ze Stratfordu nad Avonem. Byl to ale právě on, William Shakespeare (1564-1616), kdo Hamletovi propůjčil nesmrtelnost. Podle novějších teorií se při jejím psaní nechal inspirovat nejen senekovsko-kydovskou koncepcí tragédie pomsty, ale i osudy hraběte z Essexu, vlivného dvořana, který se po dlouhém váhání a přípravách odhodlal zosnovat spiknutí proti královně Alžbětě, ale ztroskotal a byl popraven. Ať už byly inspirace velkého dramatika jakékoli, jisté je, že hra slavila od počátku úspěchy a stala se nejvlivnější z dlouhé řady jeho dramat. Svou nejednoznačností a otevřeností k novým interpretacím dodnes fascinuje diváky na celém světě. Kromě toho zůstává výzvou nejen pro divadelníky, ale i pro další umělce, kteří se jí po celá staletí nechávají znovu a znovu inspirovat.

Románem Gertruda a Claudius (Gertrude and Claudius, 2000) se k nim připojil i John Updike (*1932), jeden z největších současných amerických spisovatelů. Kniha si okamžitě získala pozornost. Nejen proto, že oživuje postavy klasické tragédie, ale také proto, že ji napsal právě Updike, spisovatel, jehož prozaické umění upoutává zájem čtenářů i kritiky již bezmála padesát let. Jak se tento autor, který se ve svém bohatém díle věnoval zejména námětům ze současnosti, vypořádal s nerozpletitelnou sítí, jež před diváky i čtenáře klade Shakespearův Hamlet? Jak vyznívá jeho odvaha postavit se tváří v tvář odkazu největšího dramatika všech dob?

Především je nutno zdůraznit, že Updike děj dramatu nepřepisuje. Naopak, prozíravě se soustřeďuje na dějovou linii, která vlastní hře bezprostředně předcházela. V románu, rozvrženém do tří částí, se sice setkáváme se všemi hlavními postavami dramatu, ale sledujeme jejich vývoj z úhlu posunutého do minulosti. Ale nejen to, vidíme je také v jiné žánrové perspektivě, přetavené tradicí „umění románu“. Aby Updike čtenáři naznačil, že jde o starodávný příběh nazíraný prizmatem dnešního člověka, využívá ještě jednu odvážnou strategii. Jména hlavních postav nejsou pevná, tedy románově daná, ale část od části se mění. Jako by měla v textu krystalizovat, od přirozené bezrozpornosti pradávné kroniky až do podoby, se kterou je na jeviště posílá velký alžbětinský dramatik.

Jak naznačuje titul, v ohnisku příběhu stojí Gertruda (Gerutha), Hamletova matka. Její vztah k milenci Claudiovi připravuje půdu velkému, tragickému konfliktu. Není sporu o tom, že Gertruda není v Updikeově románu v žádném případě „zhoubnou ženou“, jak ji v prvním dějství hry označuje její syn. Naopak, je od začátku plnokrevnou, sympatickou postavou, obdařenou všemi složitostmi ženského srdce. Jestliže po dlouhá léta oddaně plní roli středověké ženy (pokorně si bere za manžela muže, kterého jí určil otec), postupně v jejím nitru cosi zraje. Ačkoli mezi ní a jejím manželem, králem Horwendilem, panuje manželská úcta, ba i plápolá jakás takás láska, Gertrudě to prostě nestačí. Není se co divit. Zatímco se její manžel horlivě věnuje vladařským povinnostem a syn tráví studia na dalekém jihu, cítí se osamělá a zbytečná. Ve svých komnatách sní nad kurtoazními romány a klade si zcela moderní otázku, stejně jako o pár stovek let později Emma Bovaryová či Anna Kareninová. Je tohle opravdu všechno, co může život ženě nabídnout? Není, samozřejmě. Gertruda si to uvědomí, když se na Elsinor z jižních zemí vrátí Feng (Fengon), bratr jejího muže, ten, jenž později přijme jméno Claudius. Že královna nakonec podlehne jeho rafinovaným svodům, je nabíledni. Lord komoří Polonius jí poskytne útočiště, kde se se svým milencem může nerušeně oddávat hrám lásky. („Ukojit mě můžeš jedině ty, Fengone. Jen ty mě znáš. Jen ty víš, kudy vede cesta k mému srdci, kde se hluboko v mém nitru skrývá vášeň. To druhé je jen povinnost, povinnost poslušnosti ukládaná manželkám škrobenými pátery, pro které jsme jen ubohá hříšná zvířata.“)

Románový děj kulminuje v okamžiku, kdy král svému bratru sděluje, že je zpraven o jeho cizoložném poměru s královnou, a žádá ho, aby okamžitě opustil zemi. Claudius mu to přislíbí. Namísto toho ale za asistence Polonia provede úkladnou vraždu. Když král odpočívá, přikrade se k němu a nalije mu do ucha jedovatý lektvar. Gertruda o tom nemá ani ponětí. Stejně jako ostatní uvěří, že její manžel zemřel na následky hadího uštknutí. Poté, co jej se všemi poctami pochová, bere si za muže svého milence Claudia, který se mezitím v zájmu stability země chopil královského žezla. Za hrůznou bratrovraždou, důsledkem žáru srdce a nenaplněné ambice, by se zavřely vody zapomnění, kdyby Claudius neudělal osudovou chybu. Kdyby netrval na tom, aby jeho synovec (a teď i nevlastní syn) Hamlet zůstal v Dánsku a nevracel se zpět na studia. Claudius chce mít mladíka nejen pod dohledem, ale má s ním i plán. Hodlá ho oženit s Ofelii, dcerou spiklence Polonia a sestrou synovcova přítele Laerta. Hamlet svolí, přičemž v té chvíli románový příběh končí. Poslední věta zní: Všechno dobře dopadne.

Opravdu? Ani zdání! K textu románu připojil Updike několikařádkový doslov, v jehož závěru cituje větu z jedné z přemnoha interpretací Shakespearovy hry: Pomineme-li utajenou vraždu, působí Claudius jako schopný král, Gertruda jako vznešená královna, Ofelie jako srdce ze zlata, Polonius jako otravný, ale nikoli zlotřilý rádce, Laertes jako schopný mladý muž. Hamlet je všechny strhne do náruče smrti.

Gertruda a Claudius je bezesporu výjimečnou knihou. I kdyby to byl pouhý historický román, jde o mistrovské dílo. Čtenáře v první řadě upoutá autorův bravurní styl. Každý, kdo se seznámil byť jen se zlomkem Updikeovy předchozí tvorby, musí poznat, že je to on, jeho nenapodobitelné umění prózy, navíc vyzrálé jako víno. Výtečný překlad Jiřího Hanuše českého čtenáře o nic neochuzuje. Může se těšit z promyšlenosti formy i z lyrických popisů, zaměřených na ozvláštněný detail, jimiž autor zobrazuje severskou přírodu či atmosféru života pozdního středověku, třebaže přefiltrovanou pohledem člověka začátku 21. století. (Jeden příklad za všechny: Saně ozdobené sobími parohy a větvemi cesmíny s nimi ujížděly z Elsinoru k Horwendilovu panství zvanému Odinsheim. Sníh sahal koním až k postraňkům, takže jim dvouhodinová cesta trvala o polovinu déle, zatímco nad nimi na svém roztříštěném čepu visela v praskotu hvězd ledová noc. Vysoko na nebi plál protáhlý měsíc a jeho odraz je provázel po holých polích postříkaných strništi a po ledem zasklených chomáčích bažinatých trav.)

Nicméně kniha není pouhým historickým románem, ale něčím neskonale ambicióznějším: románovou předehrou k jedné z největších Shakespearových tragédií. Z této optiky se mohou vynořit pochybnosti. Čím více totiž Updike zostřuje obraz Gertrudy jako oběti lásky a Claudia jako muže činu bojujícího za svou vášeň (třebaže to nijak neomlouvá jeho ďábelský čin), tím ostřejší je zároveň temný stín Hamleta. Tím určitější je jeho psychologický profil. Ačkoli autor drží prince úmyslně celou dobu „za kulisami“, v rozhovorech Gertrudy, Claudia či Ofelie je čtenáři tlumočena jeho osobnost v podobě namyšleného, ironického spratka. Romanopisec tak do jisté míry zbavuje Hamleta jeho nejvyšší výsady, jeho mnohoznačnosti a složitosti. Chtě nechtě ho činí poplatným některým moderním interpretacím, v nichž se jeví jakožto slabý, roztřesený neurotik. S tím nelze zcela souhlasit. Připomeňme si závěr Shakespearovy tragédie a Fortinbrasovu poctu nad jeho mrtvolou, kde vyzývá vojáky, aby ho nesli jako bojovníka. Nutno ale dodat, že co jistým způsobem zrazuje Shakespearovo drama, to paradoxně prospívá Updikeovu románu. Aniž by tím narušil hodnověrnost příběhu, umocnil jej Updike nepřeberným množstvím náznaků, odkazujících na dialogy ze Shakespearovy hry. Díky tomu se mu vskutku podařilo vytvořit živý průhled do předsíně slavné tragédie, jakkoli jsou hlavní protagonisté v knize svými motivy daleko čitelnější, respektive „osekanější“.

Román Gertruda a Claudius se v knižní produkci rozhodně neztratí. Po řadě překladů děl Johna Updikea, které u nás vycházejí od poloviny 60. let, umožňuje českým čtenářům seznámit se i s poměrně nedávnou tvorbou tohoto spisovatele. Doufejme jen, že se českého překladu dočkají nejen další ze současných Updikeových knih, ale např. i zbývající dva svazky z úspěšné tetralogie o Králíkovi (zatímco první a třetí díl u nás vyšel, zájemci o druhý a čtvrtý si musí sehnat v originále, popřípadě v jiném překladu, německém či francouzském). Na překlad čeká i značná část Updikeovy povídkové tvorby (u nás je známa především z výtečného výboru Antonína Přidala Milenci a manželé z roku 1985), stejně jako jeho ukázka z jeho neméně zajímavých esejů a kritik.

Rozšířená recenze, která vyšla pod názvem A co teď, Hamlete? (Lidové noviny, 7.2. 2004).

Poznámka:
Za recenzi Updikeova románu Gertude and Claudius, nazvanou Hamlet, run (The Boston Globe, 2000), získal Gail Caldwell v roce 2001 Pulitzerovu cenu za kritiku. Jeho text najdete na http://www.pulitzer.org/year/2001/criticism/works/caldwell020600.html.