Desetiletí po svých největších a nejproslulejších románech šokoval John Updike geniálním románem, jenž je originální a velmi hlubokou variací na téma Hamleta.

John Updike rozhodně nepatří mezi ty autory, jimž by se psalo s obtížemi. Vždyť bibliografie tohoto žijícího klasika moderní americké literatury dnes čítá na desítky titulů – romány, povídky, novely, eseje. I když ne každá Updikeova kniha je vyslovený úspěch a některé – zejména pak poslední svazky esejů a literárních kritik – jsou jen mírně upravenými či obohacenými soubory textů, které vyšly už jinde, vyplatí se věnovat produkci tohoto spisovatele velkou pozornost, protože i desítky let po vydání mistrovských děl se může objevit perla. Právě takovou perlou je román Gertruda a Claudius, který nyní v překladu Jiřího Hanuše vydala Paseka.

Jak to u geniálních nápadů bývá, i tento je velice prostý. Updike se vrátil k jednomu z nejslavnějších textů literární historie, Shakespearovu Hamletovi, a napsal k němu jakýsi nultý díl. Čtenáře tak čeká obrovský šok hned na počátku knihy, když si uvědomí, jak je možné, že to nikoho za ta staletí nenapadlo. Kritikové, historici i psychoanalytici probírali prameny, pozadí, motivy, komplexy, ovšem nikdo si nepoložil onu překvapivě prostou otázku, jak k tomu všemu došlo. Jak to, že Claudius najednou zabil svého bratra? Jak to, že se mu Gertruda i Polonius, nejbližší bývalého krále, tak najednou podvolili? To má moc skutečně takovou sílu? A co Hamlet? Není tento tvor, který kvůli smrti svého otce strhne do záhuby všechny kolem sebe, spíš vyšinutý magor než hlavní hrdina tragédie antických rozměrů?

Updike je nemilosrdný analytik a brilantní spisovatel, a právě na těchto otázkách staví svou hypotézu. Příběh, jak jej podává on, rozhodně není milostivý k Hamletovi, ani jeho otci a rozmazlený spratek Hamlet je v něm dokonalým obrazem svého hulvátského otce. Updike dobře ví, že Hamlet není originál, nýbrž tvůrčí „přepsání“ několika dřívějších pramenů. K těmto pramenům se obrací i Updike a jeho postup tak vlastně kopíruje autorskou práci Shakespearovu, ba co více, Updike je svým pramenům podstatně věrnější. V tomto ohledu jsou klíčová jména – oproti homogenizujícímu Shakespearovi Updike rozděluje text na tři roviny: v té první je mu pramenem Saxo Grammaticus a jména znějí Feng, Gerutha a Horwendill, v té druhé François de Belleforest, takže postavy mění své jména na Fengon, Geruthe a Horvendile, a teprve v části třetí vystupují postavy tak, jak je známe z Shakespearovy hry. Updike své drama situuje pevně do Dánska 12. století, přičemž občasné anachronismy – vložené do textu nepochybně záměrně – plní důležitou aktualizační funkci. Hlavní Updikeovou hrdinkou je nepochybně Getruda a román zachycuje tragédii nikoli prince Hamleta, nýbrž její: „Byla jsem dcerou svého otce a stala jsem se manželkou nevšímavého muže a matkou nepřítomného syna.“ Hulvátský manžel, který je věčně pryč a naopak mnohem citlivější a něžnější bratr, který je stále nablízku, navíc zamilovaný, která žena by neodolala? Neodolá ani Getruda, ovšem zde Updike končí. Tu špinavou práci plnou zabíjení a utrpení nechává na Shakespearovi.

Getruda a Claudius je bez sebemenších pochybností jednou z nejlepších knih, která v češtině v posledních letech vyšla a nedostane-li se jí náležité pozornosti čtenářů, bude to tragédie srovnatelná s tou dánskou. Román je brilantní nejen myšlenkově, ale i jazykově a v tomto aspektu samozřejmě výrazně vstupuje do hry překlad. Naštěstí toho českého se ujal Jiří Hanuš, který dokázal zachytit ty nejjemnější nuance, narážky a reference k Shakespearově předloze – jen jemu můžeme děkovat za to, že i v českém vydání nabízí Updikovo pozdní mistrovské dílo stejný zážitek jako v originále.