V měsíci, který tak výstižně popsal, v bíle oděném Bulharsku zemřel Jordan Radičkov (24. 10. 1929 – 21. 1. 2004). O tom, co tento nejosobitější a ve světě snad nejznámější bulharský spisovatel dvacátého století pro svůj národ znamená, svědčí reakce, zveřejněné bezprostředně po úmrtním oznámení na webových stránkách: odešel ten nejlepší… literární patriarcha…osiřela nejen kultura, ale celá země…

Radičkov se narodil v podhůří Staré planiny ve vesnici Kalimanica, která jak sám řekl, byla pro něho tím nejzajímavějším, co v životě poznal. Psát začal pod vlivem bulharských klasiků, brzy se však vydal svým vlastním směrem. Těžiště jeho prozaické tvorby představují drobné povídky a novely s rysy anekdoty, grotesky, alegorie i satiry, tvořivě navazující na fabulační prvky a styl lidových vyprávění. Nově uvedl postavu bulharského venkovana v jeho protikladné podstatě; zabýval se i konfrontací vesnického a městského způsobu života. Neopakovatelnou originalitou se vyznačují také jeho divadelní hry. Rozbíjí stavbu tradičního dramatu – jinak pojímá místo, prostor a čas, nerozlišuje hlavní a vedlejší postavy, nepřikládá význam posloupnosti dialogů. Chybí tradiční vývoj děje, dominuje neočekávané soužití tragického s komickým, často je využíván princip opakování.

Radičkovovo dílo bylo přeloženo do šestadvaceti jazyků (autorkou většiny překladů do češtiny je Hana Reinerová), jeho dramata uváděla divadla po celém světě. On sám rád vzpomínal na inscenaci své nejznámější divadelní hry Sníh se smál, až padal (v originále Leden) v Národním divadle r. 1975 s hvězdným obsazením L. Peška, F. Filipovského, B. Záhorského a J. Sováka.

V roce 1999 jsem dělala s Jordanem Radičkovem u příležitosti jeho sedmdesátin rozhovor. Hovořili jsme o věcech podstatných, o těch pro život nejpodstatnějších. Byl už nemocný. Odpovědi se však skvěly jak vyloupnutá jádra ořechu – tak hutné, poctivé a tak výrazné chuti. V pokoji jemně prozářeném podzimním sluncem jsem myslím tehdy pochopila tajemství jeho úspěchu i to, proč je ve své zemi tak milován Po celý život zůstal vesničanem z Kalimanice. Jako spisovatel si zvolil domácí, ne však regionální cestu. Šel rovnou k podstatě - uchopil to prapůvodní, syrové, specificky národní a ukázal v celé jeho kráse. Své krajany tím chytil za srdce, v cizině svou svérázností přitahoval a zaujal …

V Bulharsku zlidověla fráze „sněží jak u Radičkova“. V pátek 23. ledna navzdory silným mrazům přišly do sofijského Chrámu sv. Sedmočisleniků uctít památku svého spisovatele stovky lidí. A bílým krajem jako by tiše zněla jeho slova: „Jen klidně spěte v noci bezesné... Ale já vydávám se na své krásné toulky krajem básníků, krajem poezie. To je ten nejfantastičtější svět, toulat se můžeš křížem krážem, neztratíš cestu - máš ji v dlani. Taková krása nemá soupeře a přesto není - nebo je?“